Kázání 19.5.2013 – Abba, Otče!

Sk 2, 1-11
Ř 8, 14-17
ev. Jn 14, 8-17

Jedno z nejstarších biblických svědectví, které o Ježíši vyznává, že byl Božím Synem, najdeme na počátku listu apoštola Pavla do Říma, kde jeho autor píše o Ježíši Kristu: „tělem pocházel z rodu Davidova, ale Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna.“ Tato slova byla prokazatelně napsána o celou řadu let dříve, nežli světlo světa spatřilo první z evangelií, v případě evangelia Janova ho dokonce předcházejí možná víc než o čtyřicet let. Pavel v jediné větě shrnuje celé poselství vánočního evangelia, na které bude později evangelista Lukáš potřeboval bezmála dvě kapitoly hutného textu, a ani po jeho sepsání není možné konstatovat, že v dané věci bylo už všechno řečeno. Nový zákon je od začátku až do konce prostoupen snahou o vyjádření kdo to byl Ježíš, kdo to JE Ježíš. Výslednicí toho zápasu o Ježíše je mnohokrát a na různých místech v Novém zákoně opakované vyznání: „Ježíš je Boží Syn.“ Ale tam, kde Bible svůj zápas o Ježíše vítězně končí, musí nově církev podstupovat boj víry, ve kterém bude nucena znovu obhájit a vysvětlit, jak je možné, že Bůh má Syna. Přitom s Ježíšovým božským synovstvím stojí a padá celá víra v něho jako v Pána a Spasitele. Pokud církev tuto víru neudržela, neobhájila a nepředala dál, všude tam, kde k tomu došlo, přestala být církví Ježíše Krista. O tělesném původu Ježíšově stačí Pavlovi konstatovat: „tělem pocházel z rodu Davidova,“ a velikým obloukem se vyhýbá partenogenezi – zázračného početí života z panny, které hraje tak důležitou roli v podání vánočního evangelia Lukášova. Pavel se ve věci tělesného původu Ježíšova omezí na stručné, o to více pregnantní oznámení, že Ježíš byl podle těla zrozen v pokrevní linii dávného krále Davida. Jakým způsobem k tomu došlo není pro další Ježíšův život a jeho význam nijak podstatné. Tím důležitým je, že pocházel z Davidova rodu, což samo o sobě bylo jedním z předpokladů mesiášské služby – mesiáš byl očekáván v linii tohoto královského rodu, toho si byl Pavel jako bývalý farizeus velice dobře vědom, u toho zůstane a nijak tuto věc nerozvádí ani neproblematizuje. Ježíš byl právoplatným potomkem Davidovým. Titul Syn Davidův mu tedy přináležel plným právem na základě toho, jakým rodičům se narodil. Boží synovství je však jiného rázu a Pavel jej nijak nespojuje s tělesným počátkem Ježíšovým. Z faktu Ježíšova narození pro Pavla vyplývá, že byl Synem Davidovým. Do moci Božího Syna byl však uveden až ve svém zmrtvýchvstání. Jinak řečeno, to, že Ježíš byl skutečným Božím Synem bylo potvrzeno až jeho vzkříšením. A tím, kdo Ježíše do této moci uvedl byl Duch svatý: „Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna.“ Jediný Pavlův verš z první kapitoly listu do Říma shrnuje nejen vánoce, ale i velikonoce a letnice v jeden celek. Ježíš tělem pocházel z rodu Davidova – zde se nacházíme v poselství vánoc a jejich zvěsti o narození dítěte „z rodu královského“, letnice pak dokončují to, co bylo vybojováno o velikonocích: „Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna.“ To, že byl Božím Synem, vychází najevo až tehdy, když je vzkříšen a lidé se s ním jako se Vzkříšeným potkávají. Ještě na ukřižovaného Ježíše podle evangelistů lidé volají: „Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže,“ po jeho smrti je to římský voják pod křížem, který říká: „Ten člověk BYL opravdu Boží syn.“ Dva pohledy na Ježíše jen zdánlivě protichůdné: Jsi-li Boží Syn, sestup – tento člověk byl Božím Synem. Mohl být a není, protože nesestoupil, myslí si jedna skupina lidí pod křížem a druhá, kterou představuje setník si myslí, že Božím synem byl, ale už není, protože umřel. A dovedeme-li tuto úvahu důsledně do konce, potom bude platit, že pokud umřel, tak vlastně žádným Božím synem nebyl, a setník, i když to tak nevypadá, je na tom ve svém vztahu k Ježíšovi stejně jako ti, kteří pro potvrzení Ježíšova synovství potřebují jeho sestoupení z kříže. Evangelista Lukáš jako historik sui generis hledal potvrzení Ježíšova Božského synovství v okolnostech jeho narození. Proto obsáhle popisuje anabázi Josefova a Mariina putování do Betléma a následných dějů. Ve svém historickém zápalu však přehlédl, že hledá již nalezené: o Ježíšově Božském synovství se už přesvědčil ne proto, co se doslechl od lidí z Betléma, ale protože se setkal se Vzkříšeným. Hledat důkazy Ježíšova božského synovství v okolnostech jeho narození je stejné, jako podmiňovat toto synovství sestoupením z kříže. Nic z toho Pavel nepotřebuje a v jediné větě je schopen vyjádřit všechno: Ježíš se narodil a protože vstal z mrtvých je Božím Synem a tím, kdo do této moci uvádí je Duch svatý. Tečka, která je ve skutečnosti dvojtečkou, protože teprve tam se všechno ostatní otevírá pro nás. Ježíšův zápas byl úspěšně vybojován, stejně tak jako zápas církve o Ježíše, na nás však zůstává, abychom si ovoce tohoto zápasu osvojili. Je-li Ježíš Božím Synem, má nebeského Otce, stačí přijmout Syna a máme Otce. Podle svědectví, které jsme slyšeli my, kteří jsme byli tento pátek na komponovaném večeru, se začala jedna životní cesta víry úplně jednoduchou otázkou položenou kýmsi v metru: „Znáš Ježíše Krista?“ Položme si ji v tomto svatodušním čase znovu a důkladně o ní přemýšlejme: „Znáš Ježíše Krista?“ Pokud skutečně znám Ježíše Krista, potom znám i jeho Otce a pokud znám Otce, přijal jsem Ducha synovství, ve kterém mohu volat: „Abba, Otče!“ Boží Duch potom dosvědčuje mému duchu, že i já patřím do rodiny Božích dětí, spoludědiců Kristových. A trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.“

Amen

Kázání v neděli 19.5.2013 na Hod Boží svatodušní v Husově sboru ve Vršovicích