Kázání 8.6.2014 – Hod Boží svatodušní

Sk 2, 1-11. 12-21
1K 12, 3b-13
ev. Jn 20, 19-23

Učedníci jsou ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, tak vykresluje evangelista Jan obraz církve, která už slyšela zprávu o Vzkříšení. Vždyť mezi izolací učedníků od okolního světa a cestou žen zrána k Ježíšovu hrobu se odehrálo tolik událostí. Nejenom jejich svědectví, ale dokonce i svědectví některých z učedníků už zaznělo. Petr a Jan se podle Jana předháněli, kdo bude u hrobu první. Setkání s Ježíšem jako zahradníkem, další setkání se Vzkříšeným na cestě do Emauz, to všechno a mnohem víc jsou jednotlivé střípky do pestré mozaiky, jejíž výsledný obraz nese světu poselství: Ježíš žije, Ježíš je Pán. On byl opravdu vzkříšen. A co na to učedníci? Ti, kteří mu stáli nablízku, a kteří měli všechno tak říkajíc „z první ruky“, sloupy církve, apoštolské prahy? Jsou ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi! Ani svědectví o Vzkříšeném, dokonce ani setkání některých z nich s ním je nezbaví strachu, a je celkem jedno, čeho se člověk bojí, vždycky to bývá strach z někoho nebo z něčeho. Učedníci se bojí a tak se zavřou – zůstanou sami se sebou, zavřou se sami do sebe a mají strach – z nejisté budoucnosti, co přijde, kdo je ohrozí, jak obstojí. Evangelista Jan psal svoje svědectví jiným způsobem, nežli jeho kolega Lukáš, který se snažil Ježíšův příběh popsat očima historika snažícího se nahlédnout v Ježíšově životě zlomovou dějinnou událost. Evangelista Jan víc než píše kreslí rozměrné plátno, kde každý tah štětcem, každý verš, každá zobrazená událost, je sama o sobě obrazem ve kterém můžeme nahlédnout mnoho významů. Setkání učedníků s Ježíšem za zavřenými dveřmi je přesně takovým obrazem – obrazem církve, která již potkala Vzkříšeného, a přece se dál bojí. Je to obraz, který je věrohodný a realisticky zachycující skutečnost takovou, jaká je za všech časů a na všech místech, kde církev žije. Ale nejde zde jenom o obraz církve. Janova výpověď o strachu je pravdivá i v individuální rovině. Učedníci se bojí jako celek, ale i jak jednotlivci. Každý z nich prochází svým vlastním, soukromým, individuálním strachem – z něčeho, z někoho. Slyšeli o Kristu, potkali ho, a přece se bojí – jak je to lidské a jak je to pravdivé. Vždyť toto se nestalo před dávnými staletími v jakémsi starobylém městě kdesi na Blízkém Východě – to se děje tady, dnes, nám, mně, v mém životě, v mé církvi, v mém městě. Vždyť jsme to my, jeden každý z nás, kteří se bojíme tolika věcí – o svoje zdraví, o zdraví svých blízkých, o to, abychom neztratili zaměstnání, abychom vyžili z důchodu, abychom dostáli všem povinnostem v rodině, v zaměstnání, bojíme se bolesti, umírání, osamělosti, bojíme se ztráty důstojnosti v nemoci, o své děti a tisíce dalších věcí, které v nás vzbuzují strach. Kdybychom měli vyjmenovat každý své strachy, bylo by to dlouhé povídání, ke kterému se většina z nás nikdy neodváží, protože mnoho strachů se bojíme přiznat i sami před sebou, natož před ostatními. Strach člověka izoluje a izoluje i společenství, které se nechá strachem ovládnout. Proto se učedníci zavírají před okolním světem. Vnímají ho jako sobě nepřátelský, nebezpečný, odtamtud – za zavřenými dveřmi, může přijít nebezpečí. Proto je dobré se zavřít, ohradit se, přibouchnout za sebou dveře – a zůstat sám: se svým strachem. Církev si zvláštním způsobem tento model chování osvojuje, když sama ze svého rozhodnutí se stává uzavřeným ghettem starých zvyků, tradic a strachů, před kterými se víc a vác uzavírá sama do sebe. A v takové situaci nachází ustrašené učedníky Kristus. Projde zavřenými dveřmi jejich strachu, protože nic, ani ty dveře, ani ten strach, jak si správně všimnul C.S. Lewis, nejsou tak skutečné, jako samotný Vzkříšený Kristus. On je ta nejvyšší a pravá skutečnost tváří v tvář které nic neobstojí, nic ji neumlčí, nic ji nemůže omezit. Staví se doprostřed nich a říká jim: „Pokoj vám!“ Vzkříšený Kristus přináší pokoj, je Tvůrcem pokoje, jeho působitelem a učedníci se skutečně začnou radovat. Dává jim svého Ducha a oni konečně vycházejí do světa za zavřenými dveřmi. Nejdřív ale musí ty dveře otevřít a projít jimi. Projít spolu se Vzkříšeným dveřmi svého strachu, protože on je skutečnější, nežli skutečnost, které se bojí. Evangelista Jan v popisu seslání Ducha svatého ukazuje Krista jako Dárce tohoto Ducha. Duch svatý sestupuje na učedníky z Božího Syna Ježíše. Ježíš dává svého Ducha ustrašeným učedníkům dechem svých úst, a tak z nich tvoří svůj lid, svůj zástup.

Slyšet zvěst o Vzkříšení je důležité, ale samo o sobě to nestačí. Nestačí dokonce ani to, stát se součástí společenství, v našem případě dokonce společenství církve. Za zavřenými dveřmi může prodlévat celá ustrašená církev v čele s těmi, kteří se předtím setkali se Vzkříšeným. Radost a pokoj přichází až v novém setkání se Vzkříšeným, v takovém setkání, ve kterém prožijeme dech jeho úst sami na sobě. Jistotu, že tou poslední životní skutečností nebude to, čeho se bojíme, ale Ten, kterému věříme, Ten, který se nás dotýká, který za nás dýchá, který nás uzdravuje pro věčnost.

Amen

Kázání na Hod Boží svatodušní v neděli 8. června 2014 v Husově sboru ve Vršovicích