Kázání 22. 6. 2014 „Hle, vyryl jsem si tě do dlaní…“

Iz 49 ,8-9b.13-16a
1K 4, 1-5
ev. Mt 6, 24-34

Izajáš cituje volání, které působí jako mantra všech skeptiků, lidí duchovně strádajících, zklamaných, těžce zkoušených, vyprahlých, bez naděje i bez víry: „Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul…“ Biblická kniha Izajášova popisuje situaci, do které se prorokův národ dostal nejprve s pádem Severního království a později i samotného Jeruzaléma s jeho posvátným návrším Sión, na kterém stával Šalomounův chrám. Zničení Prvního Chrámu v polovině prvního tisíciletí před Kristem Babyloňany s následnou anexí dobytých území a přesídlením Židů do cizí země se muselo jevit potomkům Izraelovým jako totální ztráta pozitivního výhledu do budoucnosti, konec všech nadějí na lepší život. Tíže doby a všech okolností na ně dolehla v těžko pochopitelné váze, snad vyjádřitelné slovy jako: krach, konec, ztráta jakékoliv naděje, Kolik ozvěn mělo a má až dodnes to smutné zavolání, ve kterém se člověk cítí od Boha opuštěný. „Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul,“ volá prorok Izajáš a ve svém volání sdílí obavy svého národa. Ježíšovo zvolání na kříži není nepodobné: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ A přesto i v takové chvíli zmaru zůstává jedno světélko na konci tunelu ponořeného do tmy. V Ježíšových slovech je ukryto v oslovení: „Bože můj, Bože můj“ a u Izajáše v titulatuře Hospodin, Panovník a v následné Boží odpovědi. Bůh se odmlčuje, dopouští, shodně dosvědčují Izajáš i Ježíš, ale neopouští. Je s člověkem ve chvílích jeho bolesti, konce, obav, všelijakých úzkostí a strachů, a přesto není od nikoho z nás vzdálen na délku jedné jediné upřímně vyslovené, ale třeba i v bolesti vykřičené modlitby: „Bože můj, Bože můj, proč?“  Může se stát, že vnější okolnosti nám zatemní jakýkoliv výhled k naději, že jsme dostiženi svým strachem, bolestí, úzkostí nebo obavou, ptáme se, kde v tom je Bůh a skutečně nenacházíme relevantní odpověď, ale přesto i v takové chvíli, nebo právě v takové chvíli, má cenu zavolání: „Bože můj, Bože můj…“ Když jsme byly dětmi, volali jsme ve chvílích bolesti, úzkosti a strachu svoje rodiče, ponejvíce maminku, ale i tatínka. Bůh je Otcem i Matkou, naším nebeským rodičem, kterému na svých dětech záleží. Ve víře máme výsadní právo dovolávat se této rodičovské pomoci a přítomnosti i tehdy, když už jsme dávno o své pozemské rodiče přišli nebo se od nich vzdálili. Bůh není od nikoho z nás vzdálen na délku jedné upřímné, ze srdce vycházející modlitby. V takové modlitbě můžeme dát průchod i svému smutku, své bolesti, svojí bezradnosti. Často v takových chvílích člověk obviňuje: sebe, lidi okolo, Boha, který to dopustil a mlčí. Každé takové zavolání má svoji cenu, když ho rámuje oslovení Bože můj. Kristus na kříži se modlí v nevýslovné bolesti a ptá se po důvodu Božího opuštění, není to ale modlitba nevíry, demonstrace pochybnosti o Božím jsoucnu. Ježíš si ve svém lidství klade stejnou otázku jako kterýkoliv jiný člověk: proč?, ale předchází ji důvěrné oslovení Bože můj. Podobně Izajáš plačící na troskách rozvaleného Jeruzaléma hořekující o Božím opuštění. Ale kdo opustil?: Hospodin, Panovník. Izajáš přichází i s jedinečnou Boží odpovědí na tento oprávněný nářek: Bůh říká – „což může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu.“ A přichází další věta, kterou chápu jako prorocké předzvědění toho, co přijde až po mnoha staletích v Ježíši Kristu: „Hle, vyryl jsem si tě do dlaní…“ Izajáš vidí obraz probodnuté dlaně, znamení bolesti, která je připomínkou toho, že Bůh nezapomíná. Když Bůh říká člověku: „Vyryl jsem si tě do dlaní…“, může to být něco jiného, nežli Kristovy ruce probodnuté na kříži? Právě ty jsou onou připomínkou Božího dopuštění, ale neopuštění, jsou znamením Božího upamatování se na člověka, který trpí, často bez zjevného důvodu, bez svého přičinění, ale ve skutečnosti je za většinou bolesti také zcela konkrétní naše či druhých přičinění, pro které má zlo v tomto světě stále ještě tak velikou moc. Kristus trpí na kříži za hříchy druhých. Jeho oběť je tou vysvobozující mocí, která nás může bezpečně převést  až do laskavé odpouštějící náruče milujícího Otce. Říkám dětem vyrůstajícím ve věku informačních technologií, že modlitba je přímou linkou do nebe, nebeským mobilem, který můžeme kdykoliv použít a nikdy se neozve, že volané číslo neexistuje. Možná někdy bývá na druhé straně ticho, ale právě takovému tichu můžeme porozumět jako výzvě k vlastnímu ztišení se, ve kterém jednou zaslechneme hlas, který je tichý a jemný – hlas Božího zavolání. Vím, že se mi lehce káže, když mě nic nebolí, anebo jsou moje bolesti pouhými bolístkami ve srovnání s utrpením, kterým musí procházet lidé okolo mě. Jsou i takové bolesti a presy, které člověku zastřou veškerý výhled a jediným přáním je, aby ta bolest konečně pominula. Svědectví o tom jsem vyslechnul před několika dny. Do takových chvil bych přál sobě i druhým jistotu, že přes všechno, co na nás doléhá, nepřestáváme patřit Bohu, který je naším milujícím Otcem a v Duchu svatém i Matkou.

 

Amen

 

Kázání o II. neděli po svatém Duchu 22.6.2014 v Husově sboru ve Vršovicích

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.