Kázání 7. 9. 2014 Ke spáse i k službě světu

Ez 3, 7-11
Ř 13, 8-14
ev. Mt 18, 15-20

Zvykli jsme si v církvi používat Ježíšova slova „neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ jako omluvu a východisko pro skutečnost, jak je nás v církvi málo. Je nás málo? Ale to nevadí, vždyť „kdekoliv se shromáždí dva nebo tři…“ Ježíšovo slovo se nám stává útěchou, hojivým balzámem pro toho, kdo teskní po zástupech, nebo je vyhlíží. Protiargumentace se vede těžko, protože se člověk staví proti autoritě Kristova slova: „Tak to přeci Pán Ježíš řekl!“ Ano, řekl, ale předtím i potom něco dodal. Nenajdeme v Bibli tento Kristův výrok jako osamocenou sentenci, která by se zničehonic objevila bez jakékoliv širší souvislosti. Její kontext je v evangeliu dán rámcem řečí směřujících dovnitř církevního společenství. Moderní biblický překlad tyto krátké úseky oddělil příhodnými nadpisy, které jsou výstižným shrnutím obsahu: O bratrském napomínání, O moci církve, O odpuštění. Když si je takto seřadíme vedle sebe, zjistíme, že víc než útěšná, jsou to slova napomínající. Jejich příjemci nemají být na prvním místě povzbuzeni, potěšeni, ale varováni a napomenuti. Doprostřed toho je vsazen Ježíšův výrok o jeho přítomnosti, tam, kde jsou dva nebo tři v jeho jménu shromážděni. V každém případě je pravdou, že se jedná o slova do církve a pro církev. Ale přijímáme-li jedno, musí být pro nás stejně závazné přijmout i druhé. Ježíšovy předvelikonoční výroky, které zazněly v úzkém učednickém kruhu jsou najednou reflektovány z pohledu již ustanovené církve jako společenství Kristových vyznavačů. Církev není společenstvím svatých, jak by ji snad někdo chtěl zvenčí nahlížet a mnozí zevnitř by se jimi rádi stali před očima druhých. Církev je společenstvím „omilostněných hříšníků“, mezi které – řečeno společně s apoštolem „já patřím na prvním místě“. To je jádrem Ježíšova poselství do církve. Hledáš v církvi prvenství? Chceš stát v čele? Potom sám sebe nahlédni jako prvního v zástupu těch, kteří hřeší. Rozhlédni se okolo a všechny, které uvidíš, jsou až za tvým hříchem daleko vzadu. Teprve v takové perspektivě je schopen člověk ubrat ze své kritiky ostatních a víc se zaměřit na svůj „problém“, který má před Bohem a před druhými lidmi. Nic z toho přitom neubírá na oprávnění kritizovat v církvi zjevné nešvary. V Bibli čteme Ježíšova slova: „Když tvůj bratr zhřeší…“ některé rukopisy blíže specifikují „proti tobě“. Jinak řečeno: pokud dojdeš příkoří od druhého člověka v církvi, nenechej si to pro sebe a sám v sobě, jdi za ním a pokárej ho mezi čtyřma očima. Když to nepomůže, přiber k sobě dalšího svědka, znovu to s ním prober a pokud ani tak nezjednáš nápravu, oznam to církvi. Když nedá ani na církev, ať je ti jako „pohan nebo celník“, říká Bible, tj. „ne jako jeden z nás“, ale jako ten, který je mimo církev. Ježíšem je církvi uloženo, aby dbala svých očistných mechanismů. Žádné zametání pod koberec, tutlání, opatrné našlapování a chození jakoby nic okolo hrnce s horkou kaší. „Jdi – pokárej v soukromí, přiber svědky – znovu kárej, oznam v plénu a když ani to nepomůže, proveď jasné vymezení se“. Církev má zároveň moc vázat i rozvazovat, přijímat i odmítat. Církev není jenom útěšné sejití dvou nebo tří, většinou starých lidí, z nichž s největší pravděpodobností dvě budou ženy důchodového věku a tím třetí muž, sám také nejspíš kmet; církev je svoláním Kristovým, zástupem svatých jenom z jeho milosti, ale v aktuální přítomnosti lidí nemocných hříchem, které on přichází uzdravit. Abychom se však nechali uzdravit z jeho rukou, musíme se této léčebné kůře otevřít – jakkoliv to zní paradoxně, skrze jeho církev. Skrze to společenství, které se nám často právem může zdát nevěrohodné, chybující, znovu a znovu selhávající a přece Bohem určené k tomu, být Kristovým příbytkem. „Kde se dva nebo tři shromáždí v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich,“ ale Kristova přítomnost v církvi je přítomností nejenom k milosti, ale také k soudu nad církví a nad těmi, kteří ji tvoří. „Já kárám a trestám ty, které miluji. Vzpamatuj se tedy, a čiň pokání.“ Škoda, že toto další Kristovo slovo není v církvi zdaleka tak populární stejně jako předcházející výrok o Kristově přítomnosti. Církev má moc na zemi rozvazovat to, co bude rozvázáno v nebi a na zemi svazovat to, co bude svázáno v nebi. Náš život v církvi má závaznost pro náš život v nebi. Naše existence tady má vztah k existenci budoucí. Mnohokrát vznášejí otázku po smyslu církve i lidé upřímně věřící v Boha a přece v církvi nezakotveni. Její hlavní úkol nespatřuji jenom v její službě sociální, ba dokonce ani svátostné, církev má být – slovy liturgické eucharistické modlitby ke Kristu:  „ke spáse i k službě světu“. Církev je místem spásy, v ní a skrze ní se na nás odehrává Kristova záchrana – jeho spasení. Církev je nám místem, kde jsme Kristem napomínáni, souzeni, uzdravováni, napravováni a zachraňováni pro věčnost. Skutečným domem uzdravování, ve kterém na nás Kristus koná své dílo záchrany, spásy. Církev je víc než královským palácem nemocnicí, lazaretem, teritoriem, do kterého vstupují ti, kteří ví o své nemoci a chtějí být uzdraveni. V tom je její role nezastupitelná a žádná pojízdná duchovní ambulance, ani středisko rychlé duchovní pomoci mimo církev ji v tom nemůže nahradit.

 

Amen

 

Kázání 7.9.2014 v Husově sboru ve Vršovicích XXIII. neděli po svatém Duchu

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.