Kázání 21.9.2014 – Dělníci na vinici

Jon 3, 10-4,11
Fp 1, 21-30
ev. Mt 20, 1-6

Z naší rodiny, ve které žije vedle sebe více dětí, jsem se za ty roky naučil jednu důležitou věc. Chcete-li zachovat v rodině klid, vyhnout se napětí a narůstajícím konfliktům, o které v takových počtech vzájemných vztahů a třecích ploch není nikdy nouze, naučte se měřit všem stejnou měrou a dávat každému stejně, nejenom lásky a pozornosti, ale i veškerých sladkostí, slaností, oříšků, bonbónů, čehokoliv – zkrátka všem úplně stejně. Co je zaručeným zdrojem konfliktních situací? Pocit nespravedlnosti – že ten druhý dostal víc než já. Modelová situace je například ta, když se na rodinném výletě na závěr rozdávají ze sáčku bonbóny. Děti pozorně sledují nejenom to, kolik dostávají do své dlaně sladkých pochoutek, ale také, zdali některý ze sourozenců nedostal víc, než mají ony sami. Když to nastane, okamžitě se ozve: „Jak to, že on-ona má víc než já?“ Rozdávající je pak nucen okamžitě příslušný počet dorovnat, když to nejde potom druhému ubrat, a když nejde ani to, alespoň se zavázat, že ten, na kterého se nedostalo v plné míře, bude jiným způsobem kompenzován. V případě, že by nedošlo ani k jednomu ze tří způsobů vyrovnání, je to zaručený způsob, jak do vzájemných vztahů vnést rozpor, který bude mít tendenci bytnět, narůstat a v posledku i přerůst do otevřeného sourozeneckého, ale i rodičovského konfliktu. Nedržet se zásady „všem stejně“ za všech okolností a situací je drážděním hada bosou nohou a jistotou, že na klid v rodině můžete rychle zapomenout. Vzpomněl jsem si na tuto svou rodičovskou zkušenost, když jsem zasedl k přípravě tohoto kázání, ve kterém mám opět svým posluchačům přednést rozbor jednoho z mých nejoblíbenějších podobenství Pána Ježíše – podobenství o dělnících na vinici. Před očima mi vyvstanul ten klíč k naší rodinné harmonii – všem stejně. Opět jsem viděl ty natažené dlaně svých dětí a uslyšel jejich vyčítavou otázku: „Jak to, že má víc než já?“ Mám-li použít jungovských „hlubinně-psychologických“ termínů a pokusit se aplikovat je na biblický text, potom se Ježíš ve svém podobenství dotýká základních archetypů našeho lidského bytí. Jím zmiňovaní dělníci na vinici používají stejné vzorce chování, jako mnou vzpomínané vlastní děti. Nevidím žádný zásadní rozdíl mezi tím, co slyším od svých dětí ve chvílích, kdy mají pocit, že se jim děje křivda, a tím, když v řeči podobenství dělníci reptají proti hospodáři: „Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!“ Je to svým způsobem paradox. V jejich případě všichni dostali stejně, a přesto stejná míra nevedla k pokoji a vzájemnému souladu. Jak to? Reptají proti hospodáři – to je nesoulad v rovině dítě-rodič, ale zdrojem konfliktu je pocit křivdy v rovině sourozenecké: „já jsem dělal víc, mám tedy nárok na větší odměnu, nežli ten, který dělal méně.“ Můžeme definovat disharmonii jak mezi sourozenci, tak mezi rodiči. V řeči podobenství je rodičem, hospodářem Bůh, dělníky pak my lidé, tedy já a moji bližní. Podobenství odhaluje na nedostatkem lásky narušené jak mezilidské vztahy, tak i porušený vztah mezi člověkem a Bohem. Ježíš na příkladu podobenství ukazuje, že něco, že MNOHÉ je v nepořádku. A to co říká, má stálou platnost, děje se nám to dnes a denně a moje děti a já samotný jsem toho příkladem. Lidské pojetí spravedlnosti je totiž satisfakční,  rovnovážné: mám, to co si zasloužím, na co mám nárok. Boží spravedlnost je však jiná. Máš nejen to, co si zasloužíš, ale můžeš mít i to, co si nezasloužíš. Boží spravedlnost je bližší našemu rodičovskému pojetí ve kterém otevíráme sáček s bonbóny a před námi zůstávají natažené dětské dlaně v očekávání, že dostanou to samé, co ten druhý. Jenom odbočím – vzpomněl jsem si v té souvislosti na dávnou zásadu, podle které rodiče mají být svým dětem zástupcem Boha na zemi. Proto bylo nemyslitelné, aby jakkoliv vztáhlo dítě ruku proti svým rodičům, a když by k tomu došlo, větší než chybou dítěte by byla chyba rodičů, zůstala-li by taková věc bez potrestání, a zároveň rodič byl povinován dětem svým chováním ukazovat na ještě vyšší autoritu, nežli je on sám; ale zpátky k podobenství. Klíč k jeho pochopení ukryl autor do závěrečné hospodářovy repliky: „Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“ Touha dát každému stejně je výrazem stejné míry rodičovské lásky. Proto si děti tak úzkostlivě hlídají „to své“ a srovnávají, jestli dostaly stejně jako ten druhý, protože, nedej Bože, že by maminka nebo tatínek dali tomu druhému víc než mně! To by přece mohlo znamenat, že ho mají víc rádi než mě. A tak dítě zdánlivě teskní, že v jeho dlani je míň sladkostí, nežli v dlani sourozencově, ale ve skutečnosti má strach, že je míň milován. Podobenství o dělnících na vinici je z řady Ježíšových podobenství o Boží lásce. O lásce, která nezná mezí, je ničím neohraničená, nekonečně velká, trpělivá a nezávidí. Nekončí s naším hříchem, ale zase a znovu je připravena se k nám sklonit, ve chvíli, kdy jsme v očích tohoto světa, svých bližních nebo svých vlastních očích odepsáni. A o této Boží lásce nás poučuje Ježíšovo podobenství o dělnících na vinici. Není o tom, že svět je spravedlivý, ani není o tom, že každému se dostane stejné míry spravedlnosti, že každý dostane to co mu patří a co mu náleží. Takový náš svět není a věřit v něco takového, by byla iluze. To podobenství nás učí, že člověku se v posledku může dostat i to, co mu nenáleží, protože nás Bůh má rád – nekonečnou láskou až za hrob.

Amen

Kázání o XXV. neděli v mezidobí 21. 9. 2014 v Husově sboru ve Vršovicích