Kázání 2. 11. 2014 – …po odpaření vody

Mdr 3, 1-9
1K 15, 50-58
ev. Jn 5, 24-27

Měl jsem na pracovním stole urnu. Studenti medicíny nebo někteří básníci si občas své stoly krášlí calvou – lebkou, která jim slouží ke studiu nebo k inspiraci, u mě na stole stála urna. Ne abych se inspiroval, ani abych studoval anatomii lidské hlavy jako můj tchán, když byl medikem, to ostatně z prachu, který z nás zůstane po odpaření vody ani možné není, ale urna na mém stole byla pro to, abych vyřešil nerudovskou otázku „co s ní?“ K duchovní správě totiž často v husitské církvi přináleží též správa kolumbária, a tak jsme co chvíli – já a můj kolega ve farní kanceláři, nuceni řešit nejenom otázky živých, ale i otázky mrtvých, respektive věci spojené s tou hrstkou prachu, která jednou zůstane z naší tělesnosti. Případ, který jsem měl k řešení nebyl nijak zvlášť složitý, šlo o to, jak do čtyřmístné schránky vměstnat další urnu, když už všechna stávající místa byla obsazena. Zajímavé bylo poznání, který mi pohled do jednoho urnového okénka v našem kolumbáriu, přinesl. Zadání ze strany pozůstalých znělo: „tak dejte jednu z těch čtyř do společného hrobu.“ Los padl na dědečkovou druhou ženu: „stejně za nic nestála! Rodina ji nikdy nepřijala, byly s ní jenom problémy, a teď ještě zabírá místo nevlastnímu synovi, který kvůli ní odešel z domu!“ Syn odešel kvůli maceše z domu, a teď by se rád jako marnotratník vrátil spočinout v laskavé náruči otcově, ale místo v urnové schránce je obsazené tou, která jeho odchod snad kdysi zavinila. Některé rodinné spory přetrvávají až za hrob, pomyslel jsem si. A protože jsem osobně znal syna, a z literárních vzpomínek znal i jeho tatínka a další nájemníky urnové schránky s jedinečným výhledem na fontánu v kolumbáriu, navrhl jsem, že když se ženy uskromní, sleví ze svých ozdobných obalů a jejich popel bude odívat prostá kovová schránka bez ozdob, může zůstat rodina celá pohromadě. Vždyť i tu macechu měl dědeček rád, vyplňovala mu jeho samotu po té, co za dramatických okolností přišel o svou první manželku a zůstal na výchovu svých dospívajících synů sám se svojí téměř osmdesátiletou, taktéž nevlastní – maminkou. Dotýkal jsem se s chvěním jejich uren a za každou z nich jsem tušil neopakovatelné lidské osudy, tragédie, radosti i zmary, zkrátka všechno, co život přináší. „Ne, nic dělit nebudeme, rodina má přeci zůstat pohromadě. Určitě by si to tak dědeček přál,“ rozhodnul jsem a pozůstalí souhlasili. Jenomže pak se mi zlomil klíček v zámku, když jsem chtěl tu poslední urnu vrátit zpátky, jakoby ty rodinné spory neměly přestat ani po smrti, a tak mi babička Rosálie zůstala prozatím na stole. Až opravíme zámek, bude rodina zase úplná.

To, jak žijeme, určuje nejenom náš život vezdejší, ale i ten budoucí. K této známé křesťanské pravdě víry mě přivedla urna babičky Rosálie na mém stole. Nejenom náš život v Boží náruči, do které ve víře odevzdáváme své zesnulé, ale i životy těch, kteří tu zůstanou po nás s vším tím, co jsme jim ve svém životě zanechali: dobrého i zlého. Rosálie se dožila požehnaných 87 let, když přišla na svět, zkoumal David Livingstone v Africe jako jeden z prvních povodí Zambezi a Evropa měla jen deset let od revolučního roku 1848. Když Rosálie umřela, měl svět za sebou už II. válku s přívlastkem světová. Mezi tím byl rozprostřený celý její život, výhry, prohry, zklamání, radosti, rodinné spory, z nichž mnohé nekončí ani po naší smrti. Já jsem do života jedné rodiny nahlédl úzkým průzorem urnového okénka vybaven jen zlomkem informací, Bůh sleduje naše životy celistvě. Ne nadarmo se v Bibli píše o Knize života. To je Kniha jmen těch, kteří přešli do Boží náruče. Kromě této knihy do které zapisuje Bůh, píšeme každý sám svým životem své vlastní životní dílo – román, frašku, tragédii, někdy to je k uzoufání, jindy k popukání, často nuda, někdy přicházejí světlé okamžiky ve službě druhým, ale máme i svá temná místa svých životních selhání, nedostatečností, sobeckého zahledění se do sebe samotných. Všechno je v té knize zapsáno, den po dni, hodina po hodině, jak se náš život odvíjel od našeho početí až do závěrečného finále. Vedle těch několika málo krásně vyvedených stránek jsou v mé knize života i ty, za které se stydím a které bych nejraději přepsal. Bůh však naše dílo vidí a jednou i vydá souhrnně: sebrané spisy, (ne Aloise Jiráska), ale nás samých. Snad Boží milost opraví všechny ty hrubky a selhání, kterých se dopouštíme.

Jedna z mých raných vzpomínek na maminku je ta, ve které jdeme společně na hřbitov a já nemůžu přijít na to, jak se velký a dospělý člověk může vejít do tak malé urny. „Víš, Davídku, moc toho z nás nezbude, jen hrstka popela. Voda se odpaří a zůstane prach.“ Uběhlo jen pár let a urna s matčiným popelem mě přesvědčila o pravdivosti jejích slov. Moc toho z nás nezbude, jenom to, co jsme rozdali druhým, lásku, kterou jsme byli schopni nejenom přijmout, ale i rozmnoženou předat dál, laskavé slovo, kterým jsme někoho potěšili, dobře míněná rada, kterou jsme druhému předali, humor, se kterým jsme dokázali druhé rozesmát, moudrost, ve které jsme druhé poučili. Nic z toho není málo, jenom to není vidět na první pohled. Ale všechno to zůstává, když ne jinak, tak jako zápis v naší knize života. Bůh ví, jak bude jednou s těmito zápisky naloženo… Snad pro Kristovu prolitou krev i ty jednou vyjdou „opravené a přehlédnuté Autorem“ jako docela pěkné počtení. Do té doby se přidržme víry starozákonního trpitele Jóba, který i v těch nejtěžších okamžicích byl schopen vyznat: „Já vím, že můj Vykupitel je živ, a jako poslední se i nad mým prachem postaví.“

Amen

 

Kázání na Dušičky 2. listopadu 2014

v Husově sboru ve Vršovicích

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.