Kázání 8.3.2015 Oči mé stále k Hospodinu

Ex 20, 1-17
1K 1, 18-25
ev. Jn 2, 13-22

Neděli uprostřed půstu, v pořadí třetí, uvozují latinská slova antifony (zpívaného žalmu 25): „Oculi mei semper ad Dominum – Stále upírám své oči k Hospodinu.“ To je původ starobylého označení postní neděle zvané Oculi – Oči (mé). Má-li to tedy dnes být o očích, jak název třetí neděle v půstu napovídá, zamysleme se sebekriticky, do čeho bývají naše oči zahleděny, k čemu své oči pozvedáme, kam svůj pohled upíráme: samper ad Dominum, jak vyznává žalmista: „věčně – stále k Hospodinu“ to nejspíš nebude. Autorem žalmu 25. byl snad král David, jméno i pohlaví bych tedy měl společné s tímto dávným biblickým svědkem víry, v dalších podobnostech už se rozcházíme. Autor žalmu byl starým mužem, za toho se já ani po své čtyřicítce stále ještě nepovažuji; říká totiž: „Nepřipomínej si hříchy mého mládí, moje nevěrnosti…“ Podle této optiky tedy já v hříších mládí stále ještě vězím, třebaže jsou ve své většině nejspíš jiné povahy, nežli Davidovo okouzlení koupající se nahou Bat-šebou a následná úkladná vražda jejího muže. Původ pádu Davidova i mého je však stejný: zahledění se nesprávným směrem. „Pro své jméno, Hospodine, odpusť mi mou nepravost, je veliká,“ říká tento biblický kajícník, a já se pod jeho výrok v plné vážnosti rád podepíšu: i já jsem koukal a koukám, kam nemám, ne na Hospodina, ale směrem od něho, nejen za plot k sousedovi – na to co mi nepatří, jak nám to moudře připomíná poslední z přikázání Desatera: nebudeš dychtit nejen po ženě svého bližního, ale ani po jeho býku či oslu, dále ani po jeho schopnostech, dovednostech, zkrátka po ničem, co není tvoje a nebudeš nikomu nic závidět, jak to učím děti na náboženství, a sám se přitom nejednou přistihnu, ačkoliv si o sobě upřímně myslím, že zrovna závist, na rozdíl od jiných poklesků, není moje slabina, jak moc mě štve, když nemám, anebo neumím to či ono. A ejhle, ono i tohle je vlastně hřích. Už bych si málem udělal čárku, že toto se mě netýká, ale nakonec zjišťuji, že právě toto se mě týká v míře víc než nepatrné. A ono to je tak s většinou z těch přikázání. My, co je známe odedávna, odškrtáváme si je jedno po druhém: tohle ne, tohle ne, tohle možná, ale to už je dávno, tohle jsem nemohl ovlivnit, tahle lež byla milosrdná, abych toho druhého neranil, tady jsem si jenom vzal co mi patřilo, tady jsem jen tak nakoukl, a tak podobně smlouváme se svým svědomím, přičemž ani nepomyslíme na to, že právě tento nerozlučný společník našich morálních poklesků, může být za ta léta společníkem značně otupělým, a zase mi to nedá, abych nevzpomněl na genialitu textů Sváti Karáska, který v jedné své písni na toto téma zpívá: „…vždyť to zvíře pitomý, byl boj na nebi, ztupilo mi svědomí, byl boj na zemi.“

Ale ono je to přitom nesmírně blahodárné pro náš duchovní život, postavit se s otevřenou myslí pod těch deset velkých Božích svobod, deset značek ke svobodě, jak kdosi moudře pojmenoval Desatero a nechat se jimi v plné vážnosti prostoupit, abychom si znovu uvědomili, že to s tou naší dobrotou, počestností a zbožností zase není tak horké, a na vítěze v duchovním desetiboji rozhodně neaspirujeme. A když tu vnitřní retrospekci budeme dělat opravdu poctivě, tak nám většinou nevyjde jednom deset odškrtnutých dobře splněných úkolů, ale právě naopak deset přetrvávajících nedostatků čekajících na to, kdy je napravíme. Oculi mei semper ad Dominum – oči mé hledí stále na Hospodina. Zní to jako preambule k Velké listině Božích svobod, kterou je Desatero, a já, namísto stálého zření na Pána jsem pořád tak moc zahleděný sám do sebe, do svých tužeb, potřeb, přání, schopností: Oculi mei semper ad me.  Básník k tomu řekl:

 

Každý má na rukou

své desatero.

Desatero přikázání k službě.

Proč nehneš ani prstem?

Desatero prstů nemůže-li brát

je redukováno na dvě pěsti.

Pouhý pár prstových rukavic –

nezbude po nás víc?

Dětem sděluji jednoduchou poučku: už kdybychom z Desatera dodržovali polovinu z přikázání, o polovinu lepší bude náš život. Jedna značka Desatera, jeden stupeň je desetiprocentní kvalita, narůstající s každým přikázáním o dalších deset procent až do kvality stoprocentní. Kdo z nás je tím stoprocentním před Boží tváří? A ještě jedna zajímavá věc je ukryta v názvu III. neděle postní. V českém překladu je sice řečeno: „Stále upírám své oči k Hospodinu – stále vyhlížím Hospodina“, ale ve skutečnosti to takto v původním jazyce hebrejském napsáno vůbec není. David své vyznání o patření na Hospodina vyjádřil, aniž by použil sloveso, doslova říká: „Oči mé neustále k Hospodinu…“ On totiž dobře věděl, i po svých životních zkušenostech, že nelze hledět do Boží tváře, že se můžeme sebevíc snažit pozvedat své oči k Bohu, ale ze své vůle, ze svých schopností a „svýma očima“ ho nedohlédneme, zas a znovu se náš zrak bude stáčet na to, co je před očima tady na zemi, a víc než na Boha budeme hledět sami na sebe, a tak i to Davidovo – i naše „neustálé hledění“ na Hospodina je ve velikých uvozovkách. Vlastně až apoštol Pavel správně pojmenoval to, co kdysi ve své kajícnosti vyznával David: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář…“

 

Amen

 

Kázání na III. neděli postní 8. 3. 2015
v Husově sboru ve Vršovicích

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.