Kázání 19. 4. 2015 – …náhodou

Sk 3, 12-19
1J 3, 1-7
ev. Lk 24, 36b-48

Voskovec s Werichem kdysi zpívali o tom, že „nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní.“ Z jejich bohatého repertoáru je to v pořadí již třetí píseň, kterou cituji ve svých kázáních. Píseň Život je jen náhoda mě kdysi inspirovala k úvaze o roli náhody v lidském životě. Tu materialisté povýšili nejen na hybný moment evoluce, ale je označována jako rozhodující činitel i v samotném procesu vzniku života. Jak vznikl život? Náhodou, život je jen náhoda. Kde se vzal rozum? Náhodou se přihodil. Rozumnost a řád jsou dílem náhody. Zní to docela rozumně, mně ovšem pouze za předpokladu, když vezmu v potaz výrok Anatola France o tom, že náhoda je Boží pseudonym tam, kde se Bůh nechce podepsat svým jménem. Věřit v neomezenou moc náhody je podobné jako věřit tomu, že když poslepu budeme skládat písmena k sobě, v závěru složíme dokonalou báseň, mám-li opět parafrázovat klasický výrok. Druhou písní dvojice V a W, kterou jsem připomínal, byla ta o Davidovi a Goliášovi. Ta má pro kazatele až výjimečně silný katechetický náboj v často citovaných verších: „…klidně seďte na židli, čtěte Bibli – tam to všechno je.“ Skláním se před velikostí levicově orientovaných umělců, kteří vysekli takovou poklonu moudrosti obsažené v Bibli. No a konečně třetí moje citace z klasiků Osvobozeného divadla je ta dnešní o definitivách, které nikdy nikdo nemá míti za definitivní. Krásně se mi hodí jako uvozující motiv k povelikonočnímu kázání o Vzkříšeném Kristu. Kdybych měl parafrázovat vlastními slovy, jak rozumím z pohledu křesťana velikonočnímu poselství, možná bych nejprve zanotoval Voskovce s Werichem a potom řekl něco v tom smyslu, že tváří v tvář Vzkříšenému Kristu rázem berou za své veškerá definitiva. Nejenom některá, ale naprosto všechna. Ježíš umřel na kříži a pro ty, kteří se toho stali svědky to bylo naprosto zřejmé definitivum. „Umřel a byl pohřben“,“ tak popisovalo tuto skutečnost starokřesťanské přesvědčení o velkopátečních událostech. Umřel na kříži, jeho život skončil, položili ho do hrobu: konec, tečka, definitivum od té chvíle na věky věků. „Už se ti nikdy znovu nepodívám do očí, žádná jistota nebo překvapení, konec – všeho co trvá, konec našich promyšlených plánů,“ tady posluchači znalí populární hudby 20. století jistě poznávají můj útěk od Voskovce s Werichem ke klasikovi jiného žánru, frontmanu skupiny The Doors, americkému básníku Jimu Morrisonovi a jeho slavné písni The End, častokrát hrané právě na pohřbech a v rozlučkových síních, kde dokresluje tato píseň atmosféru definitivního konce lidského života. Smrti, na rozdíl od života rozumíme jako zřejmému definitivu, před kterým jednou kapituluje všechno živé – s jedinou výjimkou Toho, který sám je Životem. Žijeme ve světě nespočetných definitiv, přímo vězíme v definitivech, kterých je tu více, tu méně, přičemž to absolutně největší je jistota konce všeho, co žije. Moje učitelka z vysoké školy, profesorka Haškovcová nazvala jedno ze svých moudrých pojednání o konečnosti lidského života Rub života, líc smrti. Život a smrt patří k sobě jako dvě strany téže mince. Nemůže být jedno bez druhého. Víra v Krista, nikoliv v Ježíška z dávných dní, ve kterého jsme snad věřili jako děti, ale v živého Krista, který otřásl branami smrti, je defakto zpochybněním veškerých definitiv i toho největšího z nich: smrti. Věřit v živého Ježíše dva tisíce let po jeho smrti je stejná pošetilost, jako věřit v to, že žije druhého dne po sobotě, kdy přišly k jeho hrobu plačící ženy. Ony i my jsme na tom naprosto stejně. Tím největším balvanem na nás ležícím není kámen od „dveří hrobových“, ale vědomí, že veškeré životní vzepětí bude dříve nebo později tímto kamenem, tedy smrtí překryto a poraženo. Víra v živého Krista je překročením i toho největšího definitiva. Proto se Kristus nerodí o vánocích, ale o velikonocích. Vánoce patří dávnému Ježíškovi, velikonoce – to je vítězství přítomného a živého Krista nad smrtí – zprávou o tom největším bláznovství, co kdy svět slyšel, že ten, který byl mrtev, zase žije. Ta největší pochybnost se nerodí o vánocích – o těch panuje víceméně shodný konsensus přijímaný věřícími i nevěřícími, ale teprve velikonoce přinášejí světu pochybnost největší, tak velikou, že větší nikdy předtím nepřišla a nemůže přijít ani potom, a sice zpochybnění samotné smrti. Není větší pochybnosti, nežli zpochybnění největšího definitiva. Tuto pochybnost přinesl do světa Kristus, respektive ti, kteří uvěřili, že byl Vzkříšen. Hans Küng říká, že víra ve Vzkříšení je radikalizací pradávné židovské víry ve stvoření světa. Pokud svět je stvořený a jeho součástí je i život, potom Vzkříšení je jen prodloužení této prapůvodní stvořitelské linky, která se v plnosti ukázala na Kristu. Jestliže věříme na „náhodu“ bez toho, jak ji definoval Anatol France, potom jsme se „náhodou“ narodili, „náhodou“ žijeme, ale nikoliv „náhodou“ jednou umřeme. Život je nahodilost, smrt nikoliv – ta je jistotou mimo oblast jakékoliv náhody, třebaže i smrt dokáže být nahodilá – pokaždé se však jedná v jejím případě o „pseudonáhodu“. Jestliže však náhodě rozumíme jako podivuhodné Boží mocí se kterou jsme se potkali „čistě náhodou“ v živém Kristu, potom i o nás platí všechno, co bylo řečeno prve: „náhodou“ jsme se narodili, „náhodou“ žijeme, ne „náhodou“ umřeme, ale „náhodou“ – a to je moje víra: BUDEME ŽÍT!

 

Amen

 

Kázání o II. neděli po velikonocích v Husově sboru ve Vršovicích 19. dubna 2015

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.