Kázání 9.8.2015 – V síle toho pokrmu

1Kr 19, 4-8
Ef 4, 25-5,2
ev. Jn 6, 41-51

Středověká teologie si kladla otázku po způsobu Kristovy přítomnosti ve svátosti oltářní. Jak je Vzkříšený Kristus přítomný ve způsobech chleba a vína? Z otázek teologů a různých způsobů řešení odpovědí na ně povstalo v římské církvi počátku druhého tisíciletí po Kristu učení o tzv. transsubstanciaci – přepodstatnění živlů, které se od té doby až do dnes stalo normativním učením římskokatolické církve v této věci. V zjednodušující zkratce řečeno jde o to, že kněz posvěcující (konsekrační) modlitbou nad živly (chlebem a vínem) docílí změny jejich podstaty. Podstata chleba je nahrazena podstatou těla Kristova a podstata vína je nahrazena podstatou Kristovy krve, to vše při zachování všech vnějších znaků chleba a vína, tedy chutná to jako chléb (v tradici západní římské církve chléb nekvašený v podobě hostie) a jako víno vzniklé kvašením hroznů, ale přitom se jedná o tělo a krev Ježíše Krista. Ve středověkých úvahách o opakované Kristově večeři ve společenství církve je patrné zaujetí tehdejšího člověka, který si kladl otázku po tom, o co jde ve svátosti oltářní: rozmělňují věřící svými zuby tělo Vzkříšeného a pijí jeho krev, nebo koušou oplatku a pijí víno? Dnešnímu člověku může toto téma připadat podobné jinému často citovanému hledání odpovědi na otázku kolik andělů se vejde na špičku jehly. Mít jejich starosti… říká si modernismem odkojený člověk současnosti. Zapomínáme však na to, že vedle vrcholné teoretické průpravy na pomezí filosofie a teologie, kterou toto tázání představovalo a které se pak stalo základem budoucí evropské vzdělanosti a od ní vedoucí cesty až k současnému způsobu uvažování, byly takové otázky odrazem žité a praktikované křesťanské víry. Když na tato témata budeme nahlížet bez víry, budou se nám zdát plytká a zbytečná: proč řešit anděly, proč řešit Kristovu krev, máme svých starostí dost… Ve víře přinejmenším přiznáme oprávněnost takového tázání, když už sami aktivně nepůjdeme dál v kladení otázek a odpovědí a spokojíme se s ujištěním, že se jedná o hluboké tajemství víry, k němuž stejně nevede smyslová cesta. Ať tak či onak, jednou máme tu otázku jako křesťané před sebou a je na nás, jak se s ní vypořádáme i co odpovíme, když se nás druzí budou ptát. Cestu k budoucím otázkám na toto téma otevírá totiž samotný Ježíš na stránkách evangelií. V Janově evangeliu v známých sebezjevitelských slovech hovoří o sobě Ježíš jako o chlebu. Uveďme si pořadí, v jaké jeho slova v šesté kapitole Janova evangelia od 35. verše zaznívají. Nejprve o sobě Ježíš říká, že je chléb života. Následně, že je chléb, který sestoupil z nebe. Pak znovu opakuje, že je chléb života, následuje chléb z nebe sestupující a po něm znovu chléb živý, který sestoupil z nebe: kdo jí z tohoto chleba, živ bude na věky a chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa. Slova z Janova evangelia však musíme vidět ještě v širším kontextu zpráv o posledním Ježíšově stolování tak, jak ho popisují předchozí tři evangelia a vůbec nejstarší zpráva Pavlova o této večeři z 11. kapitoly 1. listu do Korintu. Všude tam je zaznamenáno, že při této večeři bral Ježíš do rukou chléb, nad chlebem se modlil, lámal jej, rozdával učedníkům a rozdaný chléb označil za své tělo. Kristova večeře s učedníky se tak stává fundamentem, základem budoucího setkávání vyznavačů s jejich Pánem. Když od všeho ostatního, od všech jednotlivostí odhlédneme, zůstává z Bible, že Ježíš činí paralelu mezi sebou a chlebem: Ježíš – to je chleba pro křesťany. Zapomeňme alespoň na okamžik na otázky jak je chleba, proč je chleba, jakým způsobem se mísí podstata chleba s podstatou těla, a zůstaňme jenom u toho, že Kristus Ježíš je chlebem křesťanů. Tak zní v pravdě biblické tvrzení, které můžeme podepřít výše uvedenými citáty. Teprve tváří v tvář výpovědi o Kristu jako o chlebu, před námi věřícími v Krista, vyvstává další otázka: jakým chlebem mi Ježíš ve skutečnosti je? Je pro mě nezbytnou poživatinou, která je základem mé každodenní stravy, nebo jen příležitostným vylepšením mého jídelníčku, když zrovna není po ruce něco stravitelnějšího a chutnějšího? Zabořuji své ruce, svá ústa do Krista skutečně každý den, nebo zůstávám s Kristem na dietě: tedy občas si zobnu, čas od času ochutnám, spíš jen skrojek, pár drobečků, ale po většinu času se sytím něčím jiným? A tak zjišťuji, že tu původně položenou otázku: jak je Kristus přítomen v svátostných živlech chleba a vína, můžeme obrátit do otázky: jak já jsem přítomen v Kristu, který se mi dává ve způsobu chleba a vína? Jsem já ze své podstaty v Kristu obsažen? Mění se moje podstata, aby byla nahrazena podstatou Kristovou, přičemž průvodní znaky mého lidství zůstávají zachovány, ale už neplatí, že žiju já, ale žije ve mně Kristus, jak společně neděli co neděli vyznáváme po večeři Páně tady v kostele? Jsou různé způsoby, jak praktikovat Kristovu večeři v církvi, jsou různá učení o této večeři: někde přijímají věřící na ruku, jinde na lžičku, další lámáním chleba, jiní sycením z rukou kněze, někde se sytí navzájem. Způsobů je mnoho, věřím, že Kristus je v tom všem i za tím vším, ale i nad tím přítomný. Na nás však je, zda v Kristu přijmeme živý chléb Boží z nebe pro nás sestoupivší, a učiníme ho základem naší každodenní stravy – tím co přijímáme jako to hlavní a nejdůležitější v našem životě.

Když prorok Elijáš ve Starém zákoně přijal chléb z Božích rukou, je o něm v Bibli napsáno, že pojedl, napil se a šel dál v síle onoho pokrmu, aby nakonec došel až k Boží hoře Chorébu. Můžeme ta slova vztáhnout na sebe? Jsme to my, kteří se sytíme Kristem a v jeho síle máme na to, abychom došli až tam, kde nás chce mít Bůh?
Amen

Kázání v neděli 9. srpna 2015 v Husově sboru ve Vršovicích, IXX. neděle v mezidobí.