Kázání 18.4.2010 – Dobrý pastýř

Ž 33, 5b.6a.1
1Pt 2, 21-25
ev. Jn 10, 11-16

Ježíšova řeč z desáté kapitoly Janova evangelia o dobrém pastýři obsahuje mimo jiných myšlenek také jedinečnou, a troufám si říci i velkolepou manifestaci budoucí jednoty církve. Bývá na to někdy při výkladu této biblické pasáže neprávem zapomínáno. Kazatelé se mnohokrát s oblibou soustřeďují na vděčné motivy z Ježíšovy řeči, jakými jsou např. ovečky, vlk, pastýř, dveře do ovčince. Odtud dále poukazují na stádovitost ovcí, jejich zmatenost pokud jim chybí vodící element a mnoho jiných věcí. I já jako kazatel jsem si tím mnohokrát a opakovaně prošel: jak jsem se ostatně mohl přesvědčit při pohledu do několika svých dřívějších kázání na toto téma. i proto jsem zůstal na počátku tvorby tohoto kázání na daný biblický text poněkud bezradným: zase dobrý pastýř? Co k tomu ještě dodat? Přečetl jsem si opakovaně příslušnou biblickou pasáž a prázdná stránka dál zůstávala prázdnou. Už jsem myslel, že svůj jákobovský zápas s Božím slovem budu muset protentokrát odpískat a spolehnout se na některá z citovaných dřívějších kázání, když v tom můj zrak spočinul na poslední větě z daného biblického úseku: a právě v ní mi Pán hodil záchranné lano. Protože to je věta poslední, kazatelé ji mají tendenci přehlédnout, opomenout, možná jsme už vyčerpáni popisným líčením života ovčího plemene a jeho zvyků, že nám gradace této Ježíšovy řeči a v ní ukrytý závěrečný obraz unikne. Mám na mysli citaci ze závěru šestnáctého verše: „Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř.“ Když jsem si ho přečetl vytanul mi na mysl nápěv mé oblíbené písně 162 z husitského zpěvníku Jak rozkošné a milé. Končí totiž parafrází právě tohoto biblického verše: „Tam kolem svého vládce lid bude shromážděn, pak bude jedno stádce a jeden pastýř jen.“ Jak jsem řekl, právě v této větě vidím veliké zaslíbení budoucí jednoty Božího lidu. Ježíš hovoří o jednom stádu a jednom pastýři. Předtím je však řeč o ovčinci a o tom, že mnohé ovce nejsou z tohoto ovčince a i ty musí on jako dobrý pastýř přivést. Zřejmě i svatý Jeroným když překládal Vulgátu byl – podobně jako já unavený a nepostřehl tak jemný rozdíl v závěru Ježíšovy řeči, ve které až doposud byla řeč o ovcích a o ovčinci, ale až ke konci je teprve užit motiv stáda. Mezi ovčincem, respektive ovčinci o kterých je v biblické pasáži řeč, neboť pokud nejsou ovce pouze z jednoho ovčince, jak Ježíš říká, musí být i ovce z ovčinců jiných, a jedním stádem, je veliký rozdíl. Jeroným ve svém překladu bible do latiny zaměnil stádo za ovčinec a závěrečnou pasáž přeložil ve smyslu: „pak bude jeden ovčinec a jeden pastýř.“ Ovčinci správně rozumíme jako církvi, respektive církvím, protože ovčinců, stejně jako církví je mnoho. Ale ovečky nejsou jenom v ovčincích církevních: jsou zatoulané i do míst na hony od církví vzdálených: i ty však má Ježíš na srdci a chce z nich udělat ne JEDEN ovčinec, jednu církev, ale jedno stádo, kterému on bude pastýřem. Znovu na mě dýchla mnohovrstevnost evangelního textu tak typická pro evangelistu Jana. Přiznám po pravdě, že kdybych se nepodíval do biblického komentáře, asi bych si toho, stejně jako Jeroným nevšimnul: no uznejte – není to od evangelisty na nás připravený chyták? To je nejprve samý ovčinec, samé ovce a až na konci jedno – a to doslova, stádo! snad jsem tedy pochopil správně, že ovčincem má na mysli dočasný příbytek pro ovce, uskupení různorodá ve svém vnějším projevu a zároveň také dočasná, co se týče délky jejich trvání. Podoba ovčinců v proběhu času je proměnlivá. Jejich úkolem – proto byly stlučeny, je, aby chránily ovce předtím, nežli budou shromážděny ne pod jednu střechu, takovou by na zemi nikdo nebyl schopen postavit, ale v jedno stádo s jediným pastýřem. Časová perspektiva tak překračuje podle mého názoru v tomto bodě pozemský horizont a přelévá se k výhledu budoucnostnímu, na věčnost, jak zpíváme v našem zpěvníku: „Tam kolem svého vládce lid bude shromážděn, pak bude jedno stádce a jeden pastýř jen.“ Mít svůj ovčinec je krásná výchozí ekumenická pozice: a jak si my křesťané ve svých rozličných ovčincích libujeme. Jsem v nich zabydleni, víme dobře jaké jsou záclonky na našich oknech a mnozí z nás by je nevyměnili – mám na mysli ty záclonky, ani za nic. Pro ty záclonky a vázu na stole však někdy přehlédneme nečistotu na zemi či jiný projev značně zchátralého zevnějšku našich ovčinců, ale co na tom, když doma je doma a taky nám v našich domovech mnohdy nevadí, že máme třicet let starou kuchyňskou linku a v předsíni oprýskaný botník: domov je přeci něco víc, nežli jen nábytek, kterým si svůj příbytek zařídili. Pak ale může přijít návštěva z jiných příbytků a se zděšením se nás zeptá: „Co to tady máš za hrůzu?“ To potom rudneme, nevíme co říct a tak odpovídáme: vždyť to přeci nevyhodím, když to ještě slouží a zvyknul jsem si na to, a vůbec – mám k tomu vztah!“ Ovčince jsou krásná věc! Ovečky si je šperkují, cítí se v nich bezpečně, zavírají dveře a někdy i utěsňují okna, ale pozor: jak říká staré úsloví „všeho dočasu, Pán Bůh na věky.“ Cílem a východiskem křesťanské víry nejsou ovčince s jejich záclonkami, ale budoucí stádo kolem jediného pastýře. Pozemský příbytek bude stržen a nahrazen příbytkem od Boha, věčným domem v nebesích. Budeme z našich hezkých i nehezkých ovčinců jednou vyvedeni a postaveni před Pána, který se i mě zeptá: „A kolik jsi přivedl ty oveček do svého ovčince? Jednu, deset, žádnou? Vyšel jsi vůbec ven, hledal si je i za zdmi svého stavení? Co jsi udělal pro to, abys tu jednu ztracenou získal?“ Ježíšovu větu „mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince“ si vezměme, prosím vás, důkladně k srdci. Kdyby se nám jednu jedinou podařilo přivést, stojí to za to a i nám, stále více opouštěným ovečkám v našem ovčinci bude veseleji.

Amen

Kázání o II. neděli po velikonocích 18. dubna 2010 v Husově sboru ve Vršovicích