Kázání 19.11.2023 – Vejdi a raduj se u svého Pána

Sof 1, 7.12-18
1Te 5, 1-11
ev. 25, 14-30

Závěr církevního roku je tu, a spolu s ním bilanční kázání na texty převážně matoušovských podobenství. Dnes tedy podobenství o hřivnách. Zajímavé jsou ale i evangeliu předcházející biblické pasáže dnešní neděle, první ze Starého zákona z proroka Sofonjáše a následná z 1. listu apoštola Pavla do Tesaloniky. Zastavme se u nich a hledejme jejich spojitost s textem evangelia. Úryvek ze Sofonjáše se týká Dne Hospodinova, onoho dne prchlivosti, soužení a tísně, v latinské tradici nazývaného jako Dies irae, dies illa – onoho dne hněvu a soužení. Úzkost prostupuje celou řečenou pasáží. Objevují se obrazy polnice, temnoty, zkázy, válečného ryku ozývajícího se nad spálenou zemí. Lidově řečeno „žádná sranda“, jde do tuhého, otevírá se země, aby pohltila ty, co na ní žijí, celá pasáž ústí do náhlého konce všem obyvatelům země. Před očima mi vystupují nejenom slavná středověká zobrazení Dne hněvu na plátnech, freskách a oltářních obrazech starých mistrů, ale i současné obrázky z bojišť na Ukrajině, v Izraeli i jinde, kde je aplikován boj metodou „spálené země“. Na fotografiích vidíme zpravidla ztemnělý obzor ztěžklý mraky dýmu, země posetá doutnajícími zbytky budov, zasypaných cest a rozvrácené celé země. V tom tísnivé textu mě zaujal obraz Hospodina Boha se svítilnou prohledávajícího trosky Jeruzaléma, aby ztrestal muže, kteří jsou jako zkyslé víno nad svým kalem. Kdo je tím mužem, který je jako zkyslé víno nad svým kalem? Jsem to já? Ženy jsou z toho vyjmuty? Několikrát jsem ochutnal zkyslé víno, pokaždé v rámci bohoslužby, když bylo do kalicha vlito víno několik týdnů otevřené, čekající dlouhé dny ve farních prostorách na další bohoslužbu, skoro jako čekání na Godota. Téměř se to nedalo pozřít, zakalené, kyselé – musel jsem ho polknout a mrknutím oka nedat najevo, že je něco v nepořádku – eucharistia přece znamená „radostný hod“, tak proč se, prosím vás, to víno nedá pít? Při radostném hodu – na dně kalicha sedlina, a já sám mužem jako zkyslé víno nad svým kalem. Ten text je o mně, uvědomil jsem si neradostně, ale i o tobě, sestro, bratře, kteří tak často podléháme pocitu, že „Hospodin neudělá nic dobrého ani zlého“, že nás zase, jak je jeho zvykem, nechal ve štychu, samotné, zatímco si odcestoval někam daleko z tohoto světa i našeho života.  Tak to prorok Sofonjáš vykresluje, když říká, proč Hospodin prochází zbořeným Jeruzalémem se svítilnou (v ruce?). Hledá svaté ostatky, těch, kterým není lhostejný, těch, kteří neupadli do rezignace, že Hospodin stejně nic nedělá, že odcestoval jako člověk z Ježíšova podobenství, že se jaksi „nevyskytuje“, což je situace, kterým je rámováno nejenom podobenství, ale i stav nás sebevědomých „věřících.“ Čekáme na Pánův příchod, ale víme, že Bůh je daleko. Je vzdálená od nás naléhavost prvních křesťanů, kteří vyznávali „Pán je blízko, Den Hospodinův se blíží.“ Podobně apoštol Pavel povzbuzuje křesťany v řecké Soluni, odkud po pár staletích vyrazí směr Velká Morava dva bratři, aby nesli poselství o tom, kterého tehdy apoštol dosvědčoval: „Až budou říkat „je pokoj, nic nehrozí“, tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku a neuniknou. Vy však, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj. Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noc ani temnotě.“ Jak to souvisí s podobenstvím o hřivnách? Člověk z Ježíšova podobenství je velmi bohatý, vládne obrovským majetkem, chystá se na cestu a pověří své služebníky správou toho, co mu patří. Pověřuje každého na základě jeho schopností: jednomu dá pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu. I ten s jednou hřivnou má na starost závratnou hodnotu. První i druhý se dají do podnikání, čile nakládají s tím, co dostali. Obor, ve které se svěřenou hotovostí podnikali Bible nezmiňuje, není to důležité, mnohem důležitější je jejich snaha, a ta se počítá, říká Ježíš jazykem podobenství. Pochvalu od svého pána obdrží ti dva činorodí, odvážní, někdy třeba i na hraně a za hranou se pohybující podnikatelé, kteří volili i riskantní, nebojme se říct i hazardní transakce, nikoliv ten třetí „konzervativní“ ve způsobu nakládání s tím, co mu bylo svěřeno. Třetí ze služebníků je opatrný, úzkostlivě opatruje to, co má a nechce, aby jen zlomek z toho ohrozil svou neuvážeností. Volí osvědčenou metodu: co má vezme a zakope. Nepřijde vůbec o nic a vůbec nic nezíská. Když se jeho pán vrátí z cest, chválí ty dva před ním, zve je do radosti a ještě jim dává navíc z toho dalšího co má. V jakém kontrastu s tím je úlek třetího služebníka „konzervativce“, který v setkání se svým pánem, jako by pohleděl smrti do očí – tak se bojí, vysvětluje, jak je jeho pán tvrdý, nekompromisní, jak se bál, aby nic z toho, co dostal, neohrozil, až zapomněl na to, proč takové bohatství dostal do správy: aby ho pro něj rozmnožil.

Křesťané se často staví do role konzervativců, kteří hájí tradiční hodnoty před světem, který je lehkovážný, povrchní, bezbožný, hříšný, skrz naskrz prolezlý zlem. Důvod, proč to dělají, důvod, proč to dělám i já, je dvojí: protože mám strach a protože jsem líný. Tradicionalismus konzervativců jakékoliv víry a jakéhokoliv stavu pramení ze strachu před tím, čemu nerozumím, co nemám zpracováno, z úzkostí, které nedokážu překročit, a potom z vrozené lenosti, ve které je vždycky jednodušší nedělat nic, než dělat něco. To všechno zabaleno do laciného hávu  povrchní zbožnosti, která svou chutí připomíná zkyslé víno nad svým kalem. A proti takovým se obrací hněv Dárce všech darů. Klíčová postava Ježíšova podobenství je ten třetí v pořadí. Všimněte si, že je mu věnováno v řeči podobenství nejvíc prostoru. Ježíš nás varuje, abychom se nedostali na jeho pozici, ta končí v pláči s skřípění zubů. Není to koneckonců jeden z hlavních atributů křesťanského konzervatismu, který skřípe zuby nad tím, kam se svět řítí, a pláče nad jeho stavem? Přitom každý jsme Pánem života pozváni do radosti, která nekončí, do plnosti, která může být nekonečně přeplněná, napěchovaná Dobrem, Pravdou a Krásou, pro kterou jsme byli Bohem stvořeni: „Ustanovím tě nad mnohým, vejdi a raduj se u svého pána!“

Kázání 19.11.2023 v Husově sboru ve Vršovicích o 33. neděli
po svatém Duchu