Kázání 17.12.2023 – Kdo jsi?

Iz 61, 1-4.8-11
1Te 5, 16-24
ev. Jn 1, 6-8.19-28

Když prožijeme něco traumatizujícího, něco co nás vyčerpá do té míry, až podlehneme dojmu, že všechny cesty se pro nás v daném čase uzavřely, zůstaly bez východiska a dobrého pokračování, říkáme si: „to je martýrium.“ Martýria mají mnoho odstínů a podob: pro někoho to může být cesta v dopravní špičce, pro jiného nevydařený partnerský vztah, jinému zatápějí děti – či naopak, další prožívá martýrium v nemoci, existenční nouzi, ve strachu o své blízké, prakticky cokoliv, a někdy i ze dne na den a z hodiny na hodinu, se může stát martýriem. Jsou martýria obyčejná, všední, banální, ale i taková, jejichž tíže je k neunesení: války, tragédie v rodinách i celých národech či dějinných etapách. Pokud jsem schopni o martýriu hovořit v čase minulém, je to svým způsobem pozitivní krok směrem dopředu, protože martýriem to bylo, ale už není, překonali jsme ho a je za námi. Horší je, když martýrium takové ohraničení nemá, znamená to, že i nadále trvá a z nás jsou martyrové, mučedníci. To je ale až druhotný význam řeckého slova „martýria“, které nepřekvapivě nacházíme na mnoha místech v Novém zákoně. Jeho původní smysl vůbec nebyl spojován s utrpením, s dis komfortem, nepohodou, strázní. Řecké martýria znamená svědectví. To teprve pozdější události přeznačily jeho význam, protože řada svědků se proměnila v mučedníky, jejich martýrium – svědectví, skončilo tragicky. Podle některých exegetů autor Janova evangelia používá termín „martýria“ výhradně v rovině právního výraziva. Martýrium pro něho není synonymem mučednictví či utrpení, ale termínem z oblasti práva, který znamená svědectví, což je jeden ze stěžejních právních pojmů. Součástí prologu Janova evangelia je slovo o Janu Křtiteli, který je představen jako ten, který přišel, aby vydal svědectví o světle. Řečeno s evangelistou Janem, když říká o Janu Křtiteli, že je martyrem Ježíše Krista, nemá na mysli jeho všeobecně známý tragický osud, ale jazykem práva konstatuje, že Jan Křtitel je svědkem o Kristu, konec, tečka, pojďme k dalšímu paragrafu. Pro vaši lepší představu, mám-li použít jeden ze svých úvodních příkladů, ve kterých jsem vyjmenovával, co všechno se může stát martýriem, martýrium člověka cestujícího ranní špičkou v MHD v Praze, stejně jako martýrium člověka cestujícího vlakovou soupravou v Bangladéši, si nemusíme nutně vykládat v tom i onom případě pouze jako utrpení. Schválně si ty dva cestující postavte vedle sebe a ukažte na toho, který s největší pravděpodobností bude tomu druhému závidět a myslet si o něm, že necestuje veřejnou dopravou, ale je v plnosti Boží. Martyria je v první řadě „svědectví“. Jan, rozumějte Křtitel, říká autor Janova evangelia, přišel, aby vydal svědectví o světle. Je to zvláštní logika, vezmeme-li v potaz, že jen pár řádků před tím je tím samým autorem o Kristu řečeno, že je světlem, které ve tmě svítí, ale tma ho nepohltila. Kristus je světlo, které ve tmě svítí a tma ho nepohltila, ale potřebuje světlo svědka, které by dosvědčilo, že světlo je světlem? Co je to potom za světlo? Představme si nás nikoliv v kostele, ale v tělocvičně bez oken, která je celá ve tmě. Někdo sáhne po vypínači, rozsvítí, všichni se radujeme, že je světlo, že vidíme sebe i bradla a žíněnky, ale jeden se postaví, ukáže na zdroj světla a významně pronese: „Hele, svítí!“ Troufám si odhadnout, že takový z nás nebude ani za svědka, ani za mučedníka, ale za blbce. Neporozumění biblickému poselství často plyne z toho, že se nám v jeho chápání mísí kupříkladu právní termíny s historickou, osobní, či jinou zkušeností, všechno smícháme dohromady v jeden duchovní ajntopf, a máme za to, že jsme snědli všechnu moudrost Boží.  Evangelista říká o Janovi, že je svědkem o Kristu: Jan svým životním příběhem dosvědčuje Krista. Svědčit o Kristu, že je světlem, je úkolem křesťana, ať je v Praze, nebo v Bangladéši, ať je na jakékoliv cestě odněkud někam. Když použiju obrazivost Janova evangelia, svědčit o světle jde jenom na pozadí jeho opozita, nebo chcete-li nedostatku, tedy tmy. Ve světle nemá cenu dosvědčovat světlo. To si nechme na tmu, a že jí je dost a dost. Nejvíc v nás samotných. Tma v nás, když procházíme martýriem ve smyslu utrpení, když máme strach, když nevíme jak dál, když nám život nevychází podle našich představ a očekávání. Kristus světlo světa potřebuje naše svědectví tak, že nám samotným se musí vyjasnit skrze víru v něj. Vysvětli mi, Bože, že žádná tma pro tebe, není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. Vysvětli mi, že Kristus září do našich temnot, je s námi v noci naší bezmoci, jak zpíval Sváťa Karásek. Snad se nám rozbřeskne, snad se nám vyjasní, až nám to Bůh všechno vysvětlí, když se zlé věci stávají dobrým lidem, když nevítězí spravedlnost a právo, kolikrát to čteme v Bibli a vidíme kolem sebe: „Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění.“ Tak mi to všechno, milý Bože, vysvětli. A začni s tím světlem, prosím, u mě.

A ještě jeden důležitý aspekt pro nás ukrývá Janovo poselství o III. neděli adventní. Když je Jan Křtitel dotazován Židy prostřednictvím kněží a levitů kdo je, odpovídá adventní prorok ne kdo je, ale kdo není. Na otázku „kdo jsi“ odpovídá „já nejsem mesiáš“. Jan Křtitel nás učí, že pro člověka je mnohem přiléhavější než vyjmenovávat co všechno je – a že si na tom my lidé rádi zakládáme, pravdivě vyznat, co všechno nejsme. Nejsme ani svatí, ani proroci, ani spravedliví, ani spasitelé všeho druhu. Představuju si tu scénu Posledního soudu tolikrát zobrazovanou na tympanonech katedrál. Hříšníci přicházejí před majestát Boží, jsou otevřeny knihy, dostávám se na řadu a Bůh mi položí jedinou otázku, nebude se ptát, co jsem dělal, nedělal, koho jsem miloval, koho nenáviděl, to všechno o mně ví líp než já sám, zeptá se Davida Frýdla na jediné: „Kdo jsi?“ Znáte lepší odpověď, než po své vlastní smrti, po odžitém životě, ať už byl jakýkoliv, říct: „Pane, já nejsem!“
Amen

Kázání o III. neděli adventní 17. prosince 2023 v Husově sboru ve Vršovicích