Kázání 24.12.2023 – Mariina jídla

Iz 9, 1-6 (2-7)
Tt 2, 11-14
ev. Lk 2, 1-14

Rád píšu „půlnoční“ kázání. Upřímně se těším na vás, kteří do kostela přicházíte poprvé o vánoční noci – vítejte a vezměte místo, dnes ho tu moc není, ale když přijdete běžnou neděli, užijete si komfort celé lavice pro sebe. Pokud je toto kázání vaším prvním v životě, tak si ho užijte, dobré kázání má alespoň jednou rozesmát, jednou naštvat, jednou rozplakat, jednou udeřit hřebíkem na hlavičku, obsahovat může nanejvýš jednu herezi, ale největším hříchem kazatele je nuda, přičemž o Půlnoční to platí dvojnásob! Těším se i na vás, kteří sem chodíte jednou za rok, a samozřejmě na ty, kteří kostelní řady zaplňují s pravidelností jim vlastní. Letos má příprava byla jiná. V čase, který jsem si vyhradil na přípravu vánočního kázání, ve čtvrtek 21. prosince odpoledne, začaly přicházet agenturní zprávy, které mě donutily přestat se zaobírat kázáním a začít se modlit. Nic jiného jsem v danou chvíli ze své pozice dělat nemohl. Bylo to v mnohém podobné, ne-li stejné jako 7. října letos (útok na Izrael), nebo 24. února loni (útok na Ukrajinu), a stejně bych mohl jmenovat datumy jeden za druhým, dál a dál do minulosti, které se člověku pro to, jakou bolestí byly naplněny, vrývají do paměti stejně intenzivně, jako generaci Američanů, kteří, pokud byli tehdy naživu, dodnes dovedou odpovědět na otázky: co jsi dělal v den, kdy zabili Kennedyho, anebo, co jsi dělal 11. září 2001? Žijeme v nemocném světě, napadá mě charakteristika, stejně platná dnes jako za dnů císaře Augusta, když v Judeji vládl Herodes Veliký. Svět kolem nás je v nepořádku, tak vidím skutečnou anamnézu vánoc, nejenom těch letošních, ale od dob, co jsou vánoce vánocemi. Žádá idyla rozsvícených stromků a rozzářených dětských tváří, které tak rádi podléháme, (mě nevyjímaje): místo toho vraždění nemluvňátek, šílenství hluboce deprivovaných jedinců, genocidní válka, protektorátní moc nad okupovanými územími, to byla realita doby, do které se Ježíš před dvěma tisíci lety narodil, a ve které dnes jako Vzkříšený přebývá. V čem jsme dál? Pokročili jsme ve způsobech ukracování života, jsme mnohem vynalézavější nejen v destrukci dobývaných území, ale celé planety. Moc a možnosti císaře Augusta jsou směšné ve srovnání s možnostmi současných imperátorů zasahovat do životů miliard lidí na planetě. Když dnes slyšíme z evangelia, že Augustus vydal nařízení, aby byl po celém světě proveden soupis lidu, víme, že celý svět v Augustově době představoval možná ani ne setinu velikosti skutečného světa, za jehož hranicemi i pro císaře a krále platilo: „hic sunt leones“ – „zde jsou lvi.“ Zkušenost dnešního světa je taková, že lvi nejsou za hranicemi, ale se všemi svými atavismy dřímají v nás a mezi námi. Vystupují ze svých úkrytů v nešťastně rozpolcených společenstvích rodin, místních pospolitostí i celých národů. To, že jsme byli zvyklí zprávy o nich číst tak, že se to děje někde jinde, někomu jinému, nejlépe na druhém konci světa, byl náš sebeklam. To, že se zlé, i moc zlé věci, stávají dobrým lidem není novum naší aktuální současnosti, není to vybočení z běhu věcí, ale z řečeného sebeklamu, protože zlo se děje před vánocemi, během nich i po nich, děje se permanentně co je svět světem a člověk není člověkem, což je skutečnost, kterou nezastírá ani Bible, když hovoří jak se žena jménem Maria pro tvrdost druhých dostala do tristní situaci, ve které své pokročilé těhotenství završila porodem ve stáji pro dobytek. Byl jsem u osmi porodů své ženy, pokaždé v téměř sterilním prostředí porodních sálů, a několikrát jsem byl i v chlévech pro hospodářská zvířata, a vůbec mi ta dvě prostředí nejdou dohromady. Vánoce nás v duchu křesťanské tradice učí, že i chlév se může stát, ba dokonce že je: východiskem. Básník to mnohem lépe než já vyjádřil slovy: „Betlém — to není chatrný chlév, ale mohutná Boží základna nové naděje pro sebenepatrnější lidský atom.“ Já vím, co si teď možná pomyslí mnozí z vás: „No jo, tobě se to říká, když věříš na Ježíška, ale co my, kteří takovou víru už, nebo ještě nemáme…“ Tak nejenom pro vás, ale pro všechny mám jeden takový rodinný příběh. Maria byla chudá židovská dívka, prvorozeného rodila ve stáji, možná to byla chatrč, rozhodně nesytila žádné zástupy, nikoho neobdarovávala, setkávala se převážně s tvrdostí a odmítáním, přesto je dnes Betlém nejenom v křesťanském věření synonymem štědrosti a lásky. Proč? Kdo věří na Ježíška z dávných dní si tam dosadí Boží moc, kdo nevěří, nemůže si nevšimnout, že je to člověk, kdo má ve svých rukou možnost – svobodu volby zlo nahrazovat dobrem, a naopak. A takové je skutečné poselství vánoc. Nikoliv andílci, koledy, dárky, ale lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. Pane Bože, temnoty je dost a dost, ale kde je – k čertu to světlo? Tak kupříkladu existuje kdesi ve Skotsku chatrč, bouda, která sytí miliony hladových dětí. Podobně, jako je Betlém pro miliony věřících základnou naděje, je bouda Magnuse Barrowa středobodem jeho pomoci hladovějícím dětem. U nás v rodině bývá v neděli ke snídani kaše. Děti se netěší na neděli, ne že mají jít do kostela, ale že je „zase kaše,“ ohrnují nos a chtějí lupínky, šunku, marmeládu, cokoliv, jenom ne kaši. Přitom v ničím neslazené kaši pěstované z regionálních plodin, našel skotský dobrodinec Magnus MacFarlane Barrow způsob, jak zachránit miliony dětí třetího světa před smrtí hladem. Tyto hladové děti sytí kaší ve školách tak, že se nejenom najedí, ale zároveň se i těší do školy. Geniální způsob který v podmínkách našich školních jídelen nefunguje, neboť tam jdou přesycené děti s obědem od výdejního okénka ke sběrnému, aniž by se dotkly své porce nikoliv sójové či jiné kaše, a často celý oběd odloží, aby si v automatu koupili snickersku. Šéf školních jídelen na Praze 10 mi vysvětlil, že jenom na takto zmarněných porcích jídla utratí stát prostředky v řádech stovek miliónů korun ročně. Jak by ne, když já za obědy svých osmi dětí ve školních jídelnách utratím měsíčně tolik, co by stačilo na jídlo v programu Magnuse Barrowa na celý rok pro osmdesát dětí. Ten program, který pan Barrow řídí z obyčejné plechové boudy ve Skotsku se jmenuje Mary´s Meals – Mariina jídla, jsou vlastně jenom dvě: kaše a zase kaše, schválně si to vyhledejte na internetu, hned jak přijdete domů z Půlnoční. Název je inspirován životním příběhem dívky rodící z lhostejnosti druhých ve stáji pro dobytek: za „slovy pět set korun“ nasytíte jedno dítě na celý rok, není to úžasná zpráva?

Žijeme v nemocném světě, ale jsme zároveň vybaveni pro to, jeho nemoci když ne vyléčit, tak alespoň tišit: tak, že nebudeme neteční k bolesti druhého, ale vnímavými k jeho potřebám, v pokoře a úctě budeme pokládat jeden druhého za přednějšího než sebe, nebudeme vyhazovat jídlo do popelnic, nebudeme se přetvařovat, nýbrž lnout k dobru, rozvíjet kritické myšlení, přičemž předmětem kritiky učiníme nejprve sami sebe. I tomu nás učí prostá hebrejská dívka Maria, o které v evangeliu čteme, že všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Po vzoru velkého humanisty, teologa, který sice ztratil víru v Ježíše jako Krista, ale neztratil lásku k člověku, doktora teologie i medicíny, nositele Nobelovy ceny Alberta Schweitzera, najděme si každý svá osobní Lambaréne – prostor, ve kterém se druzí díky nám budou cítit dobře, přijatí, milovaní, třeba i nasycení v některých ze svých potřeb. Prostředků na to máme víc než dost: zpravidla pět prstů na každé ruce, rozum v hlavě, srdce na správném místě. A jak se nám to bude dařit, si můžeme říct zase za rok tady – dá-li Bůh.

Amen

Kázání na Půlnoční bohoslužbě 24. 12. 2023 v Husově sboru ve Vršovicích