Kázání 18. 2. 2024 – Znamení smlouvy

Gn 9, 8-18
1Pt 3, 18-22
ev. Mk 1, 9-15

Lyžoval jsem s dětmi na svazích Ještědu, žádné azuro, ani čerstvě napadaný prašan s teplotami okolo nuly se nekonaly, takové doby jsou vzhledem k současné klimatické situaci a zeměpisné výšce naší země nejspíš už definitivně pryč. Místo toho od rána vytrvalý déšť, teploměr ukazující přes deset stupňů Celsia a na sjezdovce zbytky rozbředlého technického sněhu. Když v jednu chvíli proud deště zesílil, k tomu se přidal i silný vítr, říkal jsem si: „Mám to ve svém věku zapotřebí? Jak dlouho ještě na Ještědu a kolik zbývá hodin do zavírací doby areálu?“ Většina mých vrstevníků, pokud se dobrali nějakého potomstva, mají těch svých jedno, dvě nebo tři děti odrostlé, pokud pocítí touhu si zalyžovat, sednou do auta a odjedou sami, anebo ve dvou, do Špindlu, nebo raději do Alp, dnes je možné i do Dubaje, kde se staví lyžařský areál v poušti, budou tam v ten den, kdy mají jistotu, že sníh bude na svahu a pršet určitě nebude. Já namísto toho trčím tady a počítám každou minutu do konce. Ještě že ty děti to tak nevnímají, nemají s čím srovnávat, Ladovskou zimu nepamatují a v Alpách nikdy nebyly, a i když mokré od hlavy k patě, očividně je to – na rozdíl ode mne, baví. A pak, uprostřed mého zoufání, pršet náhle přestalo, mraky se roztrhaly, vysvitlo slunce a uprostřed oblohy se rozklenula impozantní duha – z jednoho „konce“ nebe na „druhý“. Liberec v barvách duhy nám ležel u nohou, poslal jsem synovi v Praze fotku, na kterou mi odpověděl snímkem rozklenuté duhy, kterou právě vyfotil nad náměstím Míru: „Česko v barvách duhy,“ šlo mi hlavou, a stejně, jako kdykoliv vidím na obloze duhu, modlil jsem se a děkoval Pánu, že jeho milost stále trvá, a že o spáse nerozhoduje naše lidská neposlušnost, ale právě ta nikdy nekončící milost. Tak se s vámi dělím o tento nečekaný duchovní zážitek, který jsem prožil v nejméně očekávanou chvíli na tak neobvyklém místě v situaci značně nekomfortní. Víra v Boží milost mi díky duze dokázala prosvětlit i chvíle do značné míry trudné. Vzpomněl jsem si na to, když jsem v práci na kázání pro I. neděli postní narazil na předepsaný text z knihy Genesis o duze jako znamení smlouvy. Všimli jste si, jak dokáže Bible naprosto profánní věc proměnit v posvátnou? Duha je fotometeorický  fyzikální jev vznikající lomem světla, které je rozkládáno kapkami vody či skleněným hranolem. Jako taková zde byla dávno před tím, nežli člověk začal obývat Zemi, byla tu před potopou a lidé ji znali dříve, nežli Noe vstoupil do korábu. Bůh duhu stvořil jako obecný fyzikální princip platný kdekoliv v člověku poznatelném univerzu, stejně jako na Zemi se světlo chová v nejzazším koutě vesmíru. Jak si ale správně všímá jeden z astrofyziků, aby duha byla duhou, musí mít svého pozorovatele: „Každý člověk si očima vybírá svou duhu. Duha je subjektivní vjem objektivní skutečnosti, která vůbec duhou není.“ Teprve na sítnici našeho oka se duha utváří a následně naším rozumem dostává svoji podobu: oblouku, klenby, luku, znamení smlouvy, že Bůh nevyhladí Zemi potopou. Mnohem realističtější zánik veškerého života na Zemi se přitom jeví jeho konec buď žárem, nebo chladem – obojí zůstává ve hře. Svůj duchovní význam ale nalezne duha až v okamžiku, když všechno výše řečené rozrezonuje naše víra. Teprve potom se z běžného fyzikálního jevu stane duchovní zkušenost. Boží smysl pro humor a nebývalou míru ironie, kterou dokáže Bible vyvolat ve svých čtenářích, spatřuji i v dalším znamení smlouvy, kterým se z profánního stává posvátné. To jsem však na libereckých svazích nepozoroval, protože zůstává očím skryto. Jenom o šest kapitol dál ve stejné biblické knize je řečeno, tentokrát Abrahamovi: Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou budete zachovávat, bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán. Dáte obřezat své neobřezané tělo a to bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Hebrejsky „brit mila“ – „znamení obřezáním“, odstranění předkožky pohlavního údu muže jako znamení smlouvy mezi Bohem a člověkem. Ženy zůstávají, v  případě naší židokřesťanské kultury, naštěstí z obliga, znamení vnímají pouze zprostředkovaně, kdykoliv se podívají  na obnažené pohlavní ústrojí svých mužů, pokud je mají obřezané. Stejné znamení na svém těle nesl Ježíš jak čteme u Lukáše v kapitole druhé ve verši 21, a bylo zjevné všem, kdo stáli pod křížem, jak dosvědčuje zpráva evangelisty o tom, že o Ježíšův šat metali vojáci los. To jenom prudérní křesťanská ikonografie, včetně té v našem kostele, ponechává Ježíšovi bederní roušku, o které Bible neříká ani slovo, přičemž ale takto pojímaná scéna Ježíšova ukřižování umenšuje velikost jeho ponížení a bolesti, kdy svléknutí do naha exekuovaných hrálo stěžejní roli pro jejich utrpení a zbavení lidské důstojnosti.

No a finálním znamením stejné smlouvy mezi Bohem a člověkem, v linii obou předchozích je chleba a alkoholický nápoj v kalichu. Něco docela obyčejného, běžného jako houska na krámě: dříve duha, potom obřezání penisu a nakonec chléb náš vezdejší a zkvašené víno z hroznů, to všechno a mnohem víc mění Bůh před očima lidí v posvátné. Proč to Bůh dělá? Protože si přeje, aby všichni lidé byli spaseni a poznali pravdu, která nás může osvobodit. Tou Pravdou je Kristus: narozený, protože byl Žid tak obřezaný, Janem pokřtěný, ukřižovaný, vzkříšený a věčně živý. Hostí nás u svého stolu: zde v našem sboru chlebem a vínem a jednom v plnosti v království svého Otce, do kterého zve všechny lidi, celé stvoření. Proč? Z lásky, pro lásku Boží. Z této lásky sestupuje i do podsvětí, kam přišel, aby tam kázal duchům ve vězení, kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noemových. Když i z podsvětí vyvádí, to by v tom musel být čert, aby nezachránil i nás: „jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci. Musí totiž kralovat, ‚dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy‘. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt…“ AMEN

Kázání o I. neděli postní
v Husově sboru ve Vršovicích 18. 2. 2024