Kázání 25. 2. 2024 – Náš otec Abraham

Gn 22, 1-14a
Ř 4, 13-25
ev. Mk 8, 31-38

Z té scény jde hrůza: muž pokročilého věku, kmet, dnešní terminologií senior, svazuje malého, bezbranného chlapce, klade ho na vyrovnanou hranici nařezaného dřeva a bere do ruky nůž. To, že s námi tato scéna hluboce neotřásá, nedíváme se po sobě s obavami a nepochopením a nedivíme se, jaké hrůzy musíme poslouchat v důstojném a váženém prostředí kostela – to vše z úst kněze, který je otcem osmi dětí, není dáno naší emoční otrlostí, z které nás nemá moc vyvést ani něco tak strašlivého, jako že se otec chystá podřezat vlastního syna, ale proto, že jsme to už slyšeli a četli tolikrát, a že víme, že všechno nakonec dobře dopadne. No dobře… jak se to vezme. Být na místě malého Izáka, nejspíš bych měl už nadosmrti citovou deprivaci vůči otci, který mě svázal a vytáhl na mě dranžírovací nůž, i kdyby všechno „dobře“ dopadlo, nejspíš už nikdy bych mu neběžel v ústrety se slovy: „tatínku, mám tě rád, ty jsi ten nejlepší tatínek na světě!“ Měl bych pořád před očima sebe svázaného, a mlčícího otce, který se ke mně blíží s nožem větším než moje hlava. Stále bych viděl sám sebe namísto berana, kterého vzápětí otec podřezává, měl před očima ty potoky krve, které se ze zvířete valily a musel myslet na to, že otcovým záměrem nebylo usmrtit zvíře, ale mě. Dnes jsou takové stavy zpravidla diagnostikovány jako posttraumatická stresová porucha vznikající v reakci na zraňující události, ve kterých zažíváme pocit bezprostředního ohrožení. Tak se musel cítit Izák svázaný do kozelce a ležící na otepi dříví, určenému ke spálení. Protože jde o dítě, je nejvýš pravděpodobné, že dlouhé měsíce bude trpět poruchami spánku, emoční ztrnulostí, plačtivostí, možná i nočním pomočováním a podle některých teorií by takto závažný otřes ve spojitosti s otcem mohl vést i k poruchám jeho pohlavní identity. Suma sumárum, praotec víry Abraham nejen synovi zadělal na hraniční poruchu osobnosti, ale i sobě na pořádný škraloup podle našich současných měřítek, jak v rovině morální, tak i trestně-právní. V případě dopadení, pokud bychom se kupříkladu stali svědky takové scény někde v parku, by měl  na krku obvinění z trestného činu, paragraf 20, odstavec 1 Trestního zákona, které postihuje takové jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, čímž bezesporu usmrcení dítěte svěřeného do péče je. Znehybnění oběti svázáním a přítomnost smrtícího nástroje na místě činu by ani ten nejprominentnější obhájce neuhrál ve prospěch obžalovaného tak, že se jednalo o zkoušku Abrahamovy víry, a že ve skutečnosti věděl, že svého syna nezabije. Abraham by v našich podmínkách vyfasoval doživotí, které by se mu proměnilo ve velice krátkou dobu ve vězení, v němž by záhy zemřel za blíže nezjištěných okolností, jak se to děje řadě pachatelů, jejichž obětmi jsou děti. Vysloužil by si všeobecné morální opovržení, nikdo by si o něm nemyslel, že po své smrti přebývá v Boží slávě po boku ostatních spravedlivých. Potíž v takové časově podmíněné aktualizaci a intepretaci prastarého biblického textu, kterou jsem vám právě předvedl, spočívá v tom, že současný dobový kontext aplikujeme na příběh z naprosto jiného časového, dějinného, kulturního, společenského i náboženského rámce. U Abrahamova obětování Izáka si to tak nějak uvědomujeme, ale ono to drhne i u jiných postav a dějů a okolností zachycených v Bibli, které si vykládáme ze svého současného pohledu, svým jazykem a podle svého způsobu uvažování. Jak tedy tento veskrze temný příběh vykládat a jak mu rozumět? Předně ho musíme přestat historizovat jako dějinnou událost, tady vůbec nejde o dějiny, ale o náš vztah s Bohem a s druhými lidmi. Pokud je na tomto textu něco historického, pak zcela jistě ozvuk časů, ve kterých bylo společenství izraelitů konfrontováno s obětní praxí okolních národů, které přinášely svým božstvům lidské oběti. Na příběhu Abrahamově je jasně ukázáno, že něco takového je v židovství neakceptovatelné. Za druhé, Abrahamovo obětování Izáka vykládáme jako křesťané christocentricky. Vidíme ho jako dávný předobraz událostí, které se pro nás odehrály v Ježíši Kristu. A to není zdaleka jenom beránek, zachycený svými rohy v houštinách, který je nakonec obětovaný, je to i úzkost, obava a nevyřčený strach jediného syna svého otce, který je pokládán na obětní hranici, ale stejně tak je to nevyřčený strach, úzkost a obava otce jediného syna, který ho na obětní hranici pokládá. Z těchto důvodů říkám, že jakákoliv historicita Abrahamova obětování Izáka je naprosto nedůležitá, a nemá smysl na ní ulpívat. Ten příběh je esencí veškerých hrůz světa, které se dnes a denně odehrávají bez ohledu na dobu a místo, a je zároveň ujištěním, že právě do těchto temných lidských příběhů vstupuje Bůh, který je za všech okolností na straně člověka, a ve své lásce k němu jde až do krajnosti: nikoliv v obětování někoho – něčeho ve prospěch druhého: lidí či zvířat, kteří mají umírat jako zástupné oběti, ale že Bůh sám sebe obětuje pro náš prospěch. Co to znamená, že se Bůh za nás obětuje? Je nám k dispozici – sestupuje z trůnu své svatosti, nedotknutelnosti a neproniknutelnosti, a dává se nám poznat v podobě člověka – na prvním místě Ježíše Krista, a skrze něj i v kterémkoliv jiném člověku. A právě proto, že v lidech se potkáváme s „Božím“, člověk je „Boží“, nikoliv zboží, je lidský život posvátnou hodnotou. Starobylé křesťanské vyznání o Kristu říká, že „v něm jsme vykoupeni jeho krví a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti…“ Žádná jiná krev neočišťuje od hříchu, nežli krev Božího Syna. Její milost si osvojujeme vírou v něj a křtem do jeho jména. Křesťanství už tak není náboženstvím obětí a obětujících, ale náboženstvím obětavých lidí vyznávajících obětovávaného Boha v Ježíši Kristu, který nám říká: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne…“ Amen

Kázání o II. neděli postní 25. 2. 2024 v Husově sboru ve Vršovicích