Kázání 17.3.2024 – Poutníci z Řecka

Jr 31, 31-33
Žd 5, 5-10
ev. Jn 12, 20-33

Budu vám dnes kázat evangelium podle Bartoška. Ne podle Bartošky herce, toho náhled na Ježíšovo poselství neznám, ale podle Pepiho Bartoška, evangelického faráře, na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století působícího na mně blízké faře v Černilově u Hradce Králové. Dnes je Pepa jako farář v Prčici, rozumějte na sboru evangelické církve Sedlec – Prčice. Mezi Černilovem a Prčicí je rozklenutý jeho košatý život Božího služebníka rázu Karáskovského, tedy v mých očích takových (zpravidla evangelických) farářů, kteří se těžko vměstnávají do zažitých představ o tom, jak má člověk pověřený službou duchovního vypadat. Blíže jsem ho poznal díky Tobiášově projektu Víra v barvách duhy a čerstvou zkušenost s ním mám z jeho vystoupení v tomto týdnu v Poslanecké sněmovně, kam jsme přijali pozvání na prezentaci řečeného projektu. Farář Bartošek je vzhledu nonkonformního. Podobou dorůstá Mojžíše v jeho vrcholném období na úpatí Sinaje. Kdyby dnes Michelangelo tesal Mojžíše a hledal vhodný model, byl by Pepa nejlepší možnou variantou. A jako je nonkonformní jeho vzhled, takové jsou i jeho názory. Říká například: „Pouze slabá víra se potřebuje ostře vymezovat vůči svému okolí,“ to mi připadá mimořádně moudré a přiléhavé na každý náboženský fanatismus, zcela odzbrojující je jeho upřímnost, když před poslanci a senátory v pozici faráře, která je mu přisouzena, řekne: „no jestli je nějakej Pán Bůh…“ Být tam velekněz, tak to je přesně ta chvíle, kdy by takový roztrhnul svá roucha a zavolal: „Nač ještě potřebujeme svědky, slyšeli jsme rouhání!“ Co na tom, že farář Bartošek tímto uvedl příměr, jak jednou před Boží tváří – jsme přece křesťané, nebudeme obviňováni z toho, jak málo nebo hodně jsme věřili, jak málo nebo hodně jsme četli Bibli, ale jak málo nebo hodně jsme byli schopni milovat své bližní. A nejde jenom o lásku k těm vlastním, stejné krve, stejné víry, stejného smýšlení, ale také lásku k těm, kteří jsou v našich očích jiní, divní, nenormální, každý nechť si dosadí to své. Farář Bartošek mě učí, jak osvobozující je, být ve své víře nedogmatický, schopný dívat se na věci z různých stran, nových pohledů, i mimo perimetr vymezený církevní tradicí. Vzpomněl jsem si na intenzivní zážitek s Pepou z tohoto týdne, kdy si ještě pamatuji i jeho slova, ale ta časem zapomenu, a bude platit to, co sice dobře víme, ale špatně se nám to převádí do životní praxe: „lidé zapomenou, co jste jim říkali, ale nezapomenou, jak se ve vaší přítomnosti cítili.“ Znám spoustu jistě dobrých křesťanů, jejichž víry si upřímně vážím, ale nevydržel bych s nimi ani půl dne, křesťanů, o kterých od první věty víte, že problém byl, je a bude, že vám ten problém naservírují, ať chcete, nebo ne, předloží vám ho ke strávení dobře naporcovaný a rádi počkají, nejen až ho polknete, ale i na to, až z vás bude vycházet – a zvláštní je, že v každém setkání s nimi je to stejné. Říkám si: „pro Bůh, snad i já takhle na někoho působím? Dívá se na mě někdo s obavami – zase ten Frýdl, dejte pozor…“ Tak to byla má vzpomínka na kolegu v duchovenské službě Bartoška, která mi přišla na mysl, když jsem četl z Janova evangelia oddíl, ve kterém poutníci z Řecka přicházejí na svátky do Jeruzaléma a začnou se shánět po Ježíšovi. Poutníci osloví Filipa: „Pane Filipe, rádi bychom viděli Ježíše.“ Pan Filip jde za panem Ondřejem s touto žádostí, která nakonec jejich prostřednictvím doputuje až k Ježíšovi. „Poutníci z Řecka,“ jak praví evangelium, to zavání proselytismem, Řecko, se svojí mysteriózní vírou, množstvím kultů, nevázaného duchovního a často i mravního života. V dnešním pohledu by tito „řečtí poutníci“ nejspíš splňovali kritéria „divnolidí“. Tito divní jdou za „jinakdivnými“ a chtějí od nich, aby je nasměrovali za Ježíšem. Proč ho chtějí poznat? Nejspíš proto, že i on se jim musel v jejich představách zdát divný. A pak už evangelista nijak neřeší řecké poutníky a dává prostor Ježíšovým slovům o pšeničném zrnu, které, aby vydalo užitek, nesmí zůstat samo o sobě, ale musí být zmařeno vložením do země. Četl jsem někde o obilných zrnech tisíc let starých, které i po tolika staletích vyrostly v klas, když byly zasety. Spojením těchto Ježíšových slov s příběhem poutníků z Řecka  nejspíš evangelista naznačuje pohyb teologického myšlení, které teprve v prostředí helénské – řecké kultury začalo lépe rozumět perspektivě vzkříšení Ježíše Krista. To, co se Židům zdálo jako nemožné, rouhavé, neskutečné, přijali Řekové s mnohem větší samozřejmostí. „A já,“ říká Ježíš v této pasáži Janova evangelia, „až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“ Vidíte, celá ta pasáž je o vzkříšení, které je označeno jako vyvýšení ze země. Víra, to není spekulace, jak může být vzkříšeno něco, co předtím umřelo, to není fyzika přírodních zákonitostí, křesťanská víra začíná nikoliv v nedělním velikonočním ránu u Ježíšova prázdného hrobu, ta víra začíná vyvýšením Ježíše v našem životě. Nezačíná ani smrtí blízkého člověka, i když ta může být někdy pro víru mocným impulsem k tomu, abychom začali přemýšlet o životě; víra začíná tak, že Ježíše vyvýšíme – nad dějiny, ve kterých se nám tak lehce může ztratit, vyvýšíme ho nad křesťanský dogmatismus, který má tendenci Ježíše mramorizovat v neživou sochu, vyvýšíme ho nad všechny lidi a hlavně – nad sebe samotné: tak, že nebudeme hodni rozvázat ani řemínek u jeho obuvi, a přece nás má rád, přijímá nás, bere nás takové, jací jsme, jak o nás ví, jak moc nás miluje. Vyvýšíme Ježíše nad vlastní nedostatečnost, pustíme ho tam, kam se i my sami bojíme vkročit. A v takové ježíšovské skromnosti a pokoře, když druhé budeme považovat za přednější než sami sebe, získáme svou přesvědčivost. Lidé se budou s námi cítit dobře, a třeba mi i někdo z nich řekne: „Pane Frýdle, rád bych viděl toho vašeho Ježíše.“

Amen

Kázání o V. neděli postní v Husově sboru ve Vršovicích 17. 3. 2024