Kázání 14. 4. 2024 – „Máte tu něco k jídlu?“

Sk 3, 12-19
1J 3,1-7
ev. Lk 24, 36b-48

Evangelista Lukáš přichází s nejméně dvěma zajímavými momenty v popisu setkávání Vzkříšeného s jeho žáky z  v té době už jedenáctičlenného apoštolského kruhu. Předesílám, že můj pohled na věc v duchu mého božíhodového kázání o Evangeliu Pavlovu je takový, že k výpovědi Lukáše – třetího z evangelistů, přistupuji tak, že mi není předmětem doličným, jak to tenkrát bylo ve smyslu jakési pevné a průkazné objektivní skutečnosti, evangelický novozákonní biblista J. B. Souček mluvil v souvislosti se Vzkříšením o „ne-fotografovatelné skutečnosti“, ale považuji ji za výpověď „víry pro víru.“ Věřící tady hovoří k věřícímu. Lukáš věří v Ježíše Krista, stejně jako v něj věří první příjemce jeho spisu – vznešený Teofil, který byl v této víře vyučován. Tuto výchozí premisu, se kterou evangelisté předkládají čtenářům svá díla, opomíjíme pokaždé, když se snažíme pasovat evangelium namísto „poselství o radosti v Kristu“ do roviny jakýchsi „pseudodůkazů“ o tom, že byl Ježíš „skutečně“ vzkříšený. Oprosťme se od toho, že Ježíš byl vzkříšen. Říkejme: Ježíš žije, je Vzkříšený, předešel nás do Galileje, to si osvojujeme darem víry na základě vlastní duchovní zkušenosti, nikoliv, že jsme něco někde načetli. Bible, ačkoliv je sbírkou knih a spisů různého stáří a od různých autorů, v očích skeptiků zůstává literaturou jednoho zdroje, tedy pouze jedním důkazným pramenem, který se nepotkává s žádným jiným relevantním přítokem z pramene jiného. Pokud považujeme evangelia za důkazy pro svou víru, v očích těch, kdo tuto víru nesdílejí, usvědčujeme sami sebe z pošetilosti, protože se uchylujeme k argumentaci v kruhu: předem předpokládáme to, co chceme dokázat. Že Ježíš je Kristus, a že tento Kristus je Vzkříšený Ježíš, není nic jiného, než výpověď víry, kterou buď máme, nebo nemáme. Buď ve Vzkříšeného věříme, a pokud ano, nepotřebujeme k tomu žádné utvrzování typu „podívejte, vždyť Lukáš říká, u Jana se píše, Matouš praví“, anebo v něho nevěříme, a potom jsou všechny snahy o dokazování liché, zvlášť v dnešní „postfaktické“ době vyznačující se tím, že naprosto každá výpověď je vzápětí zpochybněna. K evangeliím se proto naučme přistupovat nikoliv jako k důkazům pro víru, ale jako k niterným vypovědím o víře ve Vzkříšeného, ze kterých můžeme čerpat posilu, útěchu i ujištění, že Bůh nás ve svém Synu Ježíši oslovuje pokaždé naším vlastním jménem, jak to učinil Magdalské Marii, když svůj zrak odvrátila od prázdnoty hrobu, do kterého bylo uložené mrtvé tělo. Jestliže hledáme nějaký evangelní normativ pro svoje věření v Krista, potom to je jednoznačně výpověď: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen.“ Nechoďme si pro ujištění pro víru na hřbitov, ani se neuchylujme do hájemství smrti, v naději, že tam se potkáme s Živým. „Hroby jsou pro mrtvé, ale ne pro živého,“ zpíváme ve velikonoční písni, to nestačí zpívat, to nám zůstává žít. A co je tedy tak inspirativní na přečteném úryvku z Lukáše?

Nejprve je to pozoruhodná reakce učedníků, která následuje poté, co Ježíš stanul uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám.“ Čekali bychom radost, nadšení, jásot, pokoj, který se mezi nimi rozlije jako mohutný proud, do kterého bude jeden každý uchvácen a už z něj nevystoupí. Spasitel světa, jejich zachránce, vítěz nad smrtí je uprostřed nich, žehná jim pokojem, a oni? Zděsili se a byli plni strachu, čteme, protože se domnívali, že vidí ducha. Tak Vzkříšený Pán je uprostřed nich, a oni mají naděláno v kalhotách, protože mají za to, že vidí bubáka. Scéna jak z laciného hororu, lekačka, která zaručeně zvedne ze židle. Je to tak pravdivá výpověď, ale pravdivá v tom, jak se týká nás. Vzkříšený stojí uprostřed, vešel do našeho života, všechno za nás vybojoval, zemřel na kříži, vstal z mrtvých, odpustil nám, zachránil nás pro věčnost, víme, že před Bohem máme větší cenu než spousta vrabců – a to je vrabec chráněný druh, Spasitel nám dává pokoj nad každé pomyšlení, a co my na to? Děsíme se a jsme plni strachu a z živého Pána děláme ducha, kterým strašíme sami sebe, a nedej Bože, často i ty, kteří ho tak jako my nevidí. Jak jinak si vysvětlit, že jsme dál úzkostnými, hašteřivými, neradostnými lidmi? Vždyť už jsme byli Kristem uzdraveni, a přesto dál vypadáme jako na umření…

Druhým řečeným inspirativním momentem Lukášova líčení setkání se Vzkříšeným je věta, která je sama sobě protimluvem, oxymorónem, kterých mimochodem najdeme v Bibli celou řadu. Poslechněte si, co evangelista říká o učednících, kteří se potkávají se svým živým Pánem: „Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: „Máte tu něco k jídlu?“ Tak nejprve se děsí, bojí se, místo aby se radovali a věřili v toho, který zemřel a žije, a potom zase mají takovou radost, pro kterou ani nemůžou uvěřit, že mrtvý je Živý, až si jim tento Živý musí říct o jídlo. A zase jsme to celí my – křesťané. Na jedné straně vystrašený, ušlápnutý, frustrovaný hlouček zakomplexovaných bázlivců vystrašených kde z čeho, kteří si ze Živého a Vzkříšeného udělali ducha, a vzápětí rozjuchaný zástup věřících, kteří nevěří tomu, který říká: „Najím se, dejte mi, co máte.“ Ještěže měli po ruce pečenou rybu, píše Lukáš. Ten text neříká nic o charakteru vzkříšeného těla, tím méně, zda potřebuje nebo nepotřebuje kalorický příjem v podobě potravy, či zda v něm probíhá látková výměna. Je to obraz našeho postoje ke Vzkříšenému: jednou se bojíme tak, že nám strach zakryje výhled k pokoji bez konce, šalomu, jehož je Mesiáš nositelem, podruhé se tak moc radujeme, až se nám v té radosti ztratí víra v toho, který nás vybízí: „Ukažte mi, co je mezi vámi dobrého.“ To je obraz sebestředných křesťanů, kteří natolik vězí ve své radosti, až zapomenou věřit, že Vzkříšený a živý tu není jenom pro ně, ale že je tu pro druhé skrze jejich věření a to dobré, co z nich má s jeho přičiněním vycházet. „Dejte jim jíst vy,“ říká Kristus v podání toho samého evangelisty Lukáše v líčení nasycení zástupů. A nyní ten samý Kristus znovu opakuje – těm samým křesťanům, tedy nám: „Máte tu něco k jídlu? Stojí za to u vás zůstat? Máte co dát, mně, sobě, lidem kolem sebe?“

Kázání o II. neděli po velikonocích 14. 4. 2024 v Husově sboru ve Vršovicích