Kázání 21.4.2024 – Pastýř dobrý

Sk 4, 5-12
1J 3, 16-24
ev. Jn 10 ,11-18

„Jéé, Ježíš jako dobrý pastýř, to je nuda,“ to už jsem kázal tisíckrát, byla moje první myšlenka, která mi projela hlavou, když jsem otevřel bohoslužebné texty této neděle – neděle Dobrého pastýře. Ač to nikdy nedělám, když jsem odhodlaný napsat nové kázání, otevřel jsem si všechna má kázání na Janovu perikopu O dobrém pastýři, a opravdu, Dobrého pastýře jsem vykládal věřícím v roce 2000, 2003, 2005, 2006, 2011, a tak dále až k dnešnímu dni: opět dobrý pastýř. Čím víc jsem pročítal kázání minulá, tím víc jsem zápasil s pokušením po některém z těch skvělých textů sáhnout a přednést vám ho znovu jako zbrusu nové kázání. „Vždyť to nepoznají, i tys už zapomněl, co jsi tehdy říkal, a že to byly zajímavé myšlenky,“ šel mi hlavou hlas, ale pak jsem to zase všechno pozavíral, zhluboka se nadechnul a řekl si: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského – praví Pán.“ Tak já budu jako dítě a všechno na sebe prásknu. I tu myšlenku, že to je nuda, vykládat znovu a znovu Dobrého pastýře. Tak přece uvažují děti, které nás dospělé dokonale zrcadlí ve své bezprostřednosti, se kterou ještě neumějí, tak jako my, zakrývat své nejvnitřnější pocity. Na svých dětech se o této jejich schopnosti přesvědčuji po léta. Nejmladšímu z dětí pokaždé poklesnou koutky, když na otázku: „co je zítra za den?“ uslyší, že neděle. „To je nuda, zase kostel.“ A čím je dítě starší, reaguje jinak. Svou vnitřní obavu už dovede zakrýt a postupem času, jak věřím, dospívá do stádia, kdy se mu kostel a jeho náplň z nudy proměňuje v integrální součást jeho duchovního života, přičemž na konci této vývojové fáze, pokud si udrží víru, je nedělní bohoslužba docela obyčejnou věcí, samozřejmostí, bez které by neděle nebyla nedělí. „Ale neschovávej se za děti,“ jde mi hlavou ten hlas: „jaks to myslel, že Dobrý pastýř je nuda? To jako, že Pán Ježíš je nuda?“ „To ne, ale že už jsem na to kázal tolikrát, že nevím co říct novýho, víš, Pane, abych se neopakoval, abych nevykrádal sám sebe, takhle jsem to myslel.“  Myslel, myslel, až jsem se za to své myšlení začal stydět. Pán Ježíš se za mě obětuje na kříži, trpí samotou, odloučeností od Boha, inspiruje autora Janova evangelia, aby dal dohromady sbírku jeho sedmi výroků „ego eimi“ – „já jsem“, mezi které patří i jeho slovo o dobrém pastýři, s takovou láskou se o nás – mě stará, a já to všechno Boží spasitelské dílo odbydu pomyšlením, že to je nuda, vykládat dobrého pastýře. To jsem celý já, víc než vykladač „vykradač“ Božího slova. Odpusť mi to, Pane, zkusím to vzít za jiný konec.

Bratři a sestry, milí přátelé v Kristu. Ježíš, ten středobod naší víry, sám sebe v Janově evangeliu nazývá „dobrým pastýřem“ – „ego eimi hó poimén ho kalos.“ Jak si všímají někteří exegeté, přívlastek „dobrý“ je zde vyjádřen méně častým slovem „kalos“ namísto „agathos“, přičemž „kalos“ znamená doslova „krásný,“ „líbezný“, „pěkného vzhledu“. Mně přichází na mysl i další adjektiva „nádherný“, „skvělý“, „úžasný“, „dobře vypadající“. Za užitým gramatickým pojmem vidí někteří teologický záměr, který odkazuje na jiného pastýře Izraele, krále Davida, dávného Ježíšova předka, který byl do královského úřadu pomazaný jako mládenec ryšavý, s krásnýma očima a pěkného vzhledu, hned poté, co byl odvolán od hlídání stád svého otce Jišaje Betlémského. Když Ježíš v Janově evangeliu říká: „Jsem nádherný pastýř,“ vyjadřuje tím nejenom nadstandardní kvalitu své pastýřské činnosti, ale zároveň se vztahuje k té nejlepší tradici židovského národa, kterému předsedá panovník z Boží milosti pomazaný David, autor Žalmu 23. Hospodin je můj pastýř. Máme úžasného, nádherného, krásného pastýře, kterým je Ježíš Kristus Nazaretský, ale nejenom Nazaretský, ale po svém dávném praotci i Ježíš Kristus Betlémský. Když o něm má apoštol Petr vydat svědectví před židovskými představiteli, kteří pátrají po tom, jakou mocí a v jakém jménu byl nemocný člověk prostřednictvím apoštolů zázračně uzdraven, používá právě tato slova: „Stalo se to ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého vy jste ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Mocí jeho jména stojí tento člověk před vámi zdráv… V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, jímž bychom mohli být spaseni.“ Ta Petrova slova potřebujeme uslyšet jako nám řečená. Žádné my versus oni: vy jste nám ukřižovali Krista Pána. Každé uzdravení pro věčnost se děje mocí Kristova jména. Jsme to my, kteří Ježíše nejprve zrazujeme, křižujeme, zapíráme, nehlásíme se k němu, aby nás on sám mocí své lásky následně uzdravil a znovu pozvednul a postavil na pevný základ. Ježíš je nádherný, tak jako je nádherný samotný Bůh, je milostivý, tak, jako je milostivý samotný Bůh, je odpouštějící, laskavý. Proto o něm autor Janova evangelia hovoří v superlativech. On není jenom „obyčejně“ dobrý. Takových „obyčejně“ dobrých je spousta, Ježíš je výjimečně dobrý – kalos, je nádherný. Nádherný v tom, že není jenom pastýřem, je zároveň „dveřmi pro ovce“, a sám je i ovcí – Beránkem Božím. „Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.“ To všechno se spojuje v jediné a jedinečné osobě Božího Syna Ježíše, v něhož máme tu výsadu věřit, k němu se obracet se vším a ve všem. Není v žádném ohledu nudným patronem, to z něho děláme my, kdykoliv pochybujeme o jeho moci, o jeho lásce, o jeho přítomnosti pro naši spásu. „Mám moc svůj život dát, a mám moc jej opět přijmout,“ to nám říká náš nádherný pastýř, dává nám svůj život, aby ho od nás nám takto darovaný opět přijmul za svůj. S tím vším, co do něj my sami vložíme, s každou naší nadějí, obavou, úzkostí i radostí, zkrátka se vším, co mu mi odevzdáme. Není to nádherné, není to líbezné, krásné, skvělé a úžasné?

Amen

Kázání o III. neděli po velikonocích 21. 4. 2024 v Husově sboru ve Vršovicích.