Kázání 26. 5. 2024 -Co máme je od Pána!

Iz 6, 1-8
Ř 8, 12-18
ev. Jn 3, 1-17

Jedním z markantních rozdílů mezi lidmi současných generací, kteří na svět přicházeli od závěrečné třetiny minulého století a generacemi poválečnými a narozenými před II. světovou válkou, vidím mimo jiné  v jejich vztahu k úvěrovému hospodaření. Sebe v tomto ohledu řadím k mileniálům, ač na přelomu tisíciletí mi bylo 26 let, ale ani to mi nebránilo a nebrání, abych v zásadě pozitivně nahlížel na možnost života na dluh. Mnohokrát jsem ale slyšel v rozhovorech s lidmi o generaci a víc staršími: „Hlavně si nepůjčovat, hlavně nic nedlužit, nesplácet. Pokud něco člověk chce, ať si na to našetří.“ Zkušenost starších lidí je jistě ovlivněna jejich válečnou a poválečnou ekonomicko-společenskou situací, případně jejich rodičů, zvyklých utrácet jenom to, co předtím často velice složitě vydělali. Ve vztahu ke svým vlastním dětem ale i já vnímám jejich mnohem větší ochotu utrácet na dluh, nežli jsem měl v jejich věku já. Na úvěr jsem si na začátku manželství pořídil pouze pračku, dnešní mladí lidé nemají problém díky úvěru nakupovat nejenom zboží krátkodobé potřeby, ale například i zážitky v podobě cestování či dovolených. Nejsem ekonom, ale domnívám se, že úvěrování – ještě na konci středověku považované za jeden ze smrtelných hříchů, je nyní pilířem světové ekonomiky a že s ním stojí a padá hospodářský vzestup celých regionů a kontinentů, nejenom jednotlivců a rodin. Opravdu jsem přesvědčen o tom, že pro současné generace je mnohem jednoduší přijmout žití na dluh, nežli tomu bylo u generací předchozích. Zajímavé je, že odvaha k tomu je zpravidla v oblasti ekonomické, méně už v oblasti environmentální, kdy naopak mladí cítí mnohem větší odpovědnost za stav životního prostředí, nežli generace jejich rodičů. Přitom ale obojí spolu úzce souvisí – na dluh nežijeme jenom tím, kolik peněz si vypůjčíme, ale také kolik zdrojů, včetně těch neobnovitelných, spotřebujeme. K těmto myšlenkám mě přivedl apoštol Pavel, když křesťanům do Říma napsal: „Bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle.“ Výchozí apoštolovou premisou je, že jako lidé i jako křesťané, jsme dlužníci, nikoliv však vůči sobě samotným. Stav, kdy člověk má vůči sobě pocit nějakého dluhu, je podoba vyhraněného egoismu těch, kteří se nechávají vést pouze svou vůlí. Člověk kupříkladu může mít pocit, že si v životě ještě dost neužil, že se málo bavil, poznal málo žen, mužů, málo cestoval atd., a začne si to, co považuje za svůj dluh sobě, sám sobě splácet i s úroky z prodlení, že tak dlouho musel čekat. Nic proti tomu, ale pozor, říká apoštol bratřím a jistě i sestrám do Říma a nejenom tam: Když budete žít podle své vůle, spějete ke smrti. Vaše sobecké zájmy vás neobživí, ale usmrtí, protože nikdy nebudete mít dost. Žít podle své vůle znamená neustále jí otročit, pokud tato není uváděna do konfrontace s tím, co je vůle Boží, jak se do mého chtění, do mého životního příběhu promítá to, co se mnou a skrze mě zamýšlí Bůh. „Nepřijali jste Ducha otroctví,“ říká Pavel, „abyste znovu propadali strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče – Tatínku!“ Pokud je dnešními  generacemi akceptovatelný způsob žití na dluh, spatřuji to jako dobrou výchozí pozici k tomu, přijmout i to, že na dluh nežijeme jenom v hospodářských, environmentálních a dalších oblastech, ale také v oblasti duchovní. I tam jsme dlužníci, kteří něco obdrželi, čerpají a jednou to budou muset vrátit zúročené. Názor typu „já jsem dobrý člověk, vystačím si sám se sebou, k tomu, abych žil dobrý život nějakou víru nepotřebuju“ slýchávám víc od starších lidí, možná právě od těch z generací válečných a poválečných. Naopak, současní mladí, často lační po určitém způsobu duchovního nasycení. To, že jim ho my jako křesťané nejsme schopni nabídnout ve stravitelné formě, jde víc za námi, než za nimi. Jeden z mých duchovních oblíbenců Timothy Keller ve své knížce Schůzky s Ježíšem v zamyšlení nad dosahem Nikodémovy noční schůzky s Ježíšem uvádí v reakci na lidi, kteří mají pocit, že nikomu nic nedluží, tím méně Bohu, příběh matky, která se stará o svého syna. Nejenomže mu dá život, ale zahrnuje ho láskou, obětavostí, vychovává ho, umožní mu vystudovat, přeje mu jenom dobré a chce, aby byl dobrým a láskyplným člověkem. Nestojí o jeho vděčnost, všechno to  dělá z lásky k němu, ale stojí o něj a právě o tu lásku. Syn vyroste, osamostatní se, žije vlastní, možná dobrý a kvalitní život. Ale na matku si ani nevzpomene, nepošle jí pozdrav, nezavolá, nenavštíví ji, omezí s ní veškeré vztahy, a když se ho lidé na matku zeptají, odpoví: Žádnou nemám, neznám ji, ptejte se na mě, ne na ni.“ Ta opuštěná, zapřená a zapomenutá matka, říká Keller, je náš Bůh, náš otec, náš tatínek, který nám dal Ducha synovství, ve kterém k němu můžeme bez obav volat: Abba – tatínku, a přece tak nečiníme! Místo toho dokládáme vlastní dobrotivost, která je často nabubřelým egoismem, dokládáme vlastní bezdlužnost, a přitom, všechno co máme, jsme dostali včetně všech našich schopností. Pokud existuje Bůh, říká Timothy Keller, dlužíme mu doslova všechno. Nechce naše úlitby, říká Frýdl, nechce naši náboženskost – i ta je od něj, nechce naše naučené modlitby – ví o všem, dřív než promluvíme, nechce desátky z kmínu a kopru, oběti, obřady a postupy, o kterých jsme přesvědčeni, že si ho jimi nakloníme. To všechno jsou jenom občasně zaslané pohlednice z Kellerova podobenství o matce a synovi – chce nás a naši lásku. Chce naši vřelost, naši vášeň, naše zaujetí. Má nás rád přesně takové, jaké nás stvořil s tím, co do nás dal, abychom mu to jednom zúročené odevzdali. Rozmluva Ježíše s Nikodémem nezačíná 1. veršem 3. kapitoly Janova evangelia. Začíná o verš dřív, ve kterém evangelista o Ježíši říká, že sám dobře věděl, co je v člověku. A teprve pak přichází jeden takový člověk – Nikodém. Ježíš sám dobře ví, co je v člověku – co bylo v Nikodémovi, co je ve mně. Ví to, a přece mě má rád, neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. Amen Kázání 26.5.2024 v Husově sboru ve Vršovicích, I. neděle po sv. Duchu