Kázání 27. 4. 2025 – neděle Quasimodogeniti

Sk 5, 27-32
Zj 1, 4-8
ev. Jn 20, 19-31

Opět s „bázní a velikým třesením“ vstupuji do krajiny Božího slova, abych v ní objevoval mnou neobjevené a vynášel z ní mnou nepovšimnuté. Nežli se na tu cestu s vámi vydám, učiním ten každotýdenní „hlubinný ponor“ na jistících lanech víry a vaší laskavé shovívavosti s mým „kazatelstvím“, ve kterém málokdy vynáším amfory s vzácným obsahem, který nikdo, mně nevyjímaje, neochutnal, nedá mi to, abych alespoň trochu nepřiblížil rámec neděle Quasimodogeniti, kdy se první týden po Velikonocích scházíme. Podle starobylé tradice byl tento den nazýván Dominica in albis – neděle v bílém, nebo také Bílá neděle, neboť právě dnes po velikonočním osmidenní – oktávě, která nás dělí od Vigilie Hodu Božího velikonočního, novokřtěnci odkládali bílá roucha a vraceli se zpátky ke svému civilnímu oděvu. Dnes tedy naposled užijte bílou, od zítřka už zase v teplácích! Kristovce provázel tímto dnem verš z 1. listu Petrova 2, 2 v latinském znění: „Quasi modo geniti infantes… Jako novorozené děti  mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení; vždyť jste ‚okusili, že Pán je dobrý‘!“ říká apoštol čerstvě pokřtěným. Odtud název dnešní neděle Quasimodogeniti, podle kterého zvoník od Matky Boží našel v literární fikci Victora Huga své jméno, které se ale víc než synonymem čistoty a čerstvosti novorozenců stalo zobrazením čehosi zkaženého, nestandardního a ošklivého. Stojí mi dnes za připomenutí rámec nejenom tohoto dne, ale i dnů, které jsem letos o velikonocích prožíval já a mísilo se mi v nich, nejspíš jako vám: posvátné s profánním, obyčejné s neobyčejným. Letošní velikonoce, alespoň pro mě, byly jiné. Poznamenané v našem společenství víry nečekaně rychlým odchodem zvoníka – Quasimoda od Husova sboru ve Vršovicích Karla Červeného, který odešel týden před Velkým pátkem po předchozím zaopatření svátostí útěchy nemocných, kterou jsem mu ještě stačil předat na nemocničním pokoji vinohradské onkologie. Začátek postní doby jsme ještě prožívali na Ekumenickém popelci u svatého Václava spolu s ním – na jejím konci se Karel sám stal v pravdě „quasi modo genitus infantem“ – čerstvě narozeným dítětem Božího království, jak jsme si to připomínali na jeho pohřbu tady v kostele na Škaredou středu na samotném prahu velikonočního tridua – třídenní Velkého pátku, Bílé soboty a Hodu Božího velikonočního. Tradiční večeři po židovském způsobu jsme slavili ve čtvrtek, letos v komorní, o to možná však víc, alespoň pro mě soustředěné sestavě. Uplakaná křížová cesta po lesních stezkách u Příbrami s vytrvalým deštěm odrážela truchlivou náladu umocněnou svědectvím Kataríny Holcové o její cestě kříže, na kterou jí uvrhla tragická smrt dcery Kláry. S posledním zastavením naší velkopáteční křížové cesty déšť ustal a mraky se částečně protrhaly a krajina kolem nás zjasněla příslibem naděje budoucího vzkříšení. Do temnoty mě ale ještě ten večer uvrhlo společné sledování filmu Mela Gibsona Umučení Krista, které jsme si pustili já a moje dcery jako tematickou projekci daného den. Zpřítomnělá brutalita, podle některých až přehnaně expresivní a doslovná, podle mě však z historie i současnosti toho, jak se člověk chová k druhému člověku, naprosto oprávněná a doložitelná, mě vedla k přemýšlení o míře zcela konkrétní a reálné bolesti, kterou Ježíš musel vytrpět – pro mě.  „Tak asi takhle nějak, nejspíš ale ještě mnohem hůř, to muselo vypadat,“ pomyslel jsem si s pocitem úzkosti a zahanbení nad tím, jak je můj život banálně jednoduchý, jak jsou všechny moje kříže (až doposud) neuvěřitelně lehké. Sobotní výlet s rodinou v okolí Prahy byl předjímkou radosti Vzkříšení, které jsme si připomínali dvojnásobným křtem minulou neděli. Sečteno podtrženo, letošní velikonoce – to byly dva křty, dva pohřby, a řada dalších duchovních zážitků, kterými mě Bůh obohacoval, při některých dokonce společně s vámi. To je tedy ten řečený rámec nastalé Bílé neděle, ve které nejenom novokřtěnci, ale i my „dříve narození v Kristu“, přicházíme, abychom slyšeli zvěst evangelia Janova o Dvojím zjevení Vzkříšeného v Jeruzalémě. Známý obrázek učedníků strachujících se tak, že za sebou pro pocit jistoty zabouchnou dveře. Není výstižnější obraz církve, nežli tento v podání Jana Evangelisty: Kristus vstal z mrtvých – a jeho církev má strach, proti kterému se vybaví zavřenými dveřmi – a pojistí je zámky a petlicemi, v jejichž instalaci je člověk vynalézavý. „Musíme držet spolu, bratři, doba je zlá. Všude samý nepřítel – tam i uvnitř, přece nedopustíme, aby to s námi dopadlo zle. Nevadí, že se bojíme, i tak si naši komůrku můžeme nazdobit, aby nám v ní bylo dobře. Svatý obrázek to spraví, sem tam nějaká busta, soška, olej na plátně či v  nádobě, prapor na žerdi. Zajímavé svědectví si také rádi poslechneme, někdo z nás se už dokonce se Vzkříšeným potkal a představte si, byl mezi nimi i ženy – no k nevíře.“ A Kristus si jen tak přijde, postaví se uprostřed nich a řekne „Pokoj vám. Opravdu jsem to já, vidíte moje ruce, bok, který mi probodli.“ Evangelista Jan je symbolik, všechno, co píše má další významovou rovinu a není nutné všechno brát v popisné rovině toho, co a jak se stalo. Jan popisuje to, co se děje, to, jak přichází Ježíš do své církve. Probodený, zmučený, krvácející, s přáním pokoje těm, které samotné mučí strach, bojí se toho, co je tam venku čeká. To jsme my kristovci – quasimodogeniti infantes, uzlíčky strachu, nejistot, nezpracovaných traumat, neodnesených křížů, všelijak zranění, dobití, obehnaní zdmi a dveřmi, přes které jen tak někoho nepustíme. A přece Ježíšem vybraní, aby nám dýchal za krk. Dech Vzkříšeného je Duch svatý, říká Jan Evanglista. Jak dýchne, rázem je všechno jinak. Potřebujeme dechová cvičení s Ježíšem. Hluboký nádech, výdech. S nimi přichází odpuštění, ke kterému se musíme spolu s ním prodýchat, jinak to nejde – odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Teprve Ježíšova respirace Duchem svatým je mocná nás oživit, zbavit strachu a udělat z nás nové lidi. Amen. Kázání o I. neděli po Velikonocích 27. 4. 2025 v Husově sboru ve Vršovicích.