Kázání 22. 6. 2025 – Hypokrisis

Iz 55, 10-13
1K 15, 51-58
ev. Lk 6, 39-49

Řekli jste o někdy o někom: „To je vynikající pokrytec! S tak skvělým pokrytcem jsem se ještě nesetkal, to jeho pokrytectví – to bylo něco úžasného! Jeho talent mít, to byla radost se na něj dívat!“? Že ne? Vyvedu vás z omylu. Jsem přesvědčený, že jste to řekli už mnohokrát, a pokud jste to neformulovali slovy, určitě tímto směrem často vedl proud vašich myšlenek. Pokrytci jsou totiž herci v nejvlastnějším tohoto řeckého slova smyslu. Jako řediteli divadla v chrámu a jako faráři tamtéž, je každodenní setkávání se s pokrytci, přesněji „hypokritky“ – v divadle i v církvi, mým každodenním chlebem, neboť hypokrités byl termín, který v antickém světě označoval herce, který na svou tvář přikládal masky, pod kterými ztvárňoval hranou postavu. Takže pointa mého úvodního příměru je docela banální: určitě jste mnohokrát obdivovali herecké umění toho, či onoho umělce, který vás svým výkonem fascinoval. Jenom jste nejspíš nevěděli, podobně jako já, že herec je řecky hypokrités. Když Ježíš v Lukášově evangeliu vytýká přílišnou kritiku na adresu druhého člověka, užívá tento řecký termín, jaká byla ovšem jeho aramejská obdoba, tedy skutečné Ježíšovo slovo, to se můžeme jenom domnívat. Označení hypokrités a jeho spojitost s divadlem je totiž produktem helénského světa a jeho myšlení, židovství zdaleka nemělo takovou příchylnost k světu divadla, jako tomu bylo u Řeků a Římanů. V Septuagintě, řeckém překladu židovské Bible je hypokrités překladem hebrejského „bezbožný,“ aramejské obdoby se potom překládají ve smyslu lhář, ten, kdo bere tvář, případně Talmud užívá slovo „obarvený.“ Etymologicky je tedy pokrytec herec, ale také bezbožník, ten, co nás „lakuje“, zrádce, licoměrník – zajímavá slovanská obdoba téhož: ten, co bere tvář, měří líci, nasazuje jiný obličej. „Bratře, sestro, dovol, ať ti vyjmu třísku,“ říká takový licoměrník a sápe se po našem zrakovém orgánu, aby ho očistil s obratností slepého očního chirurga v jehož vidu vězí trám. K hlubšímu pochopení této záměrné Ježíšovy extrapolace přivádí psychoanalytický výklad z pera františkána Richarda Rohra: „Trám v oku bratra, to je stín třísky, která se zasekla do mého oka a v pohledu na druhého narostla do závratných rozměrů,“ jinak řečeno: „druhým s oblibou vytýkáme to, s čím my sami máme problém.“ Jistě ne náhodou podobenství o marnotratném synu pochází z autorské dílny Lukášovy, stejně jako dnes citovaná podoba Ježíšových slov o třísce a trámu. Ježíš v podání evangelisty Lukáše je totožný s postavou Otce marnotratného ve svém milosrdenství. Pokud by se otec z jeho podobenství choval jako hypokrités, což je mimochodem skvěle zahraná role staršího syna z tohoto podobenství, první, co by udělal, když uviděl svého syna, že by mu předložil nekonečný seznam všech jeho selhání, přestoupení, hříchů a hříšků do nebe více či méně volajících, kterých se zcela objektivně ve svém životě dopustil. Jakási obdoba seznamu, který předkládá starší syn, jenom s opačným znaménkem. „Podívej se, synu: to, to a ještě tamto a tohle, na co jsme zapomněli, to všechno jsou důvody, pro které jsi, kde jsi, a budeš, kde budeš.“ Skvěle mi dnešní kázání navazuje na závěr toho z minulé neděle, ve které jsem citoval teologa Hanse Künga: „Křesťanem není ten, kdo jen říká „pane, pane“, ale kdo jde cestou Ježíšovou“ – a už to tady máme, tentokrát řečeno přímo v Ježíšově autoritě: „Proč mne oslovujete Pane, Pane, a nečiníte co říkám?“ ptá se Ježíš nás, bratří a sester, plných péče o druhé, co si neporadí sami se sebou. „Podívejte na ty bezbožníky, hříšníky, Bůh miluje hříšníka a nenávidí hřích, je jedno co jsi provedl, Bůh a my s ním se ujímáme každého, ale opovaž se nám to tahat sem do církve. To musíš nechat tam venku a nejprve se očisti, bratře, sestro, pěkně se dej do pucu, mýdlo a kartáč dostaneš od nás zadarmo, a třeba i přitlačíme, to by v tom byl čert, abychom to z tebe nedostali!“ Proto je církev zaplevelena pokrytci, skvělými herci, kterými se stáváme před očima druhých, abychom sami před sebou a před druhými stoupli na ceně. Nikdo z nás vůči tomu není imunní a ten, kdo si to o sobě myslí, bývá zpravidla v pokročilém stádiu moribundus hypokrisis – smrtelné nemoci pokrytectví. Církev se pokrytectví nevyhne, protože jejími aktéry – herci, jsme my lidé, co ji tvoříme. Je nám vlastní brát na sebe neustále nějaké masky, nahodit si jeden obličej do církve, jiný na doma – různé tváře pro rodinu, pro dceru, pro vnuka, pro snachu, pro zetě, pro přátele, do práce, atd. Každý hrajeme nějakou hru, s větším či menším talentem druhé i sebe obehrát. Ale Ježíš tu není, aby nás soudil, ale aby nás spasil, je Zachráncem, Vykupitelem. Je milujícím otcem, milující matkou, rodičem, který nepřestane čekat na návrat marnotratných synů a dcer, nečeká, že k němu budeme po kolenou přicházet s katalogem hříchů a on bude naším penitentiářem. Má nás rád – tak je to jednoduché, a chce, abychom i my měli rádi, raduje se a chce, abychom se i my radovali. Všimněte si, co v textu evangelia je vyústěním slov o trámech a třískách: „po ovoci poznáte je.“ Vynášejte to dobré ze svého života, zanechte her, přetvářek, lakování na růžovo, nalijte si čistého vína a klidně ho i lokejte plnými doušky, když vám chutná a máte z něj radost a budete  k radosti těm, kteří jsou okolo vás. „Vejdi a raduj se u svého Pána,“ to je výzva, která jde napříč evangeliem. „Radujte se, znovu říkám radujte se,“ a opět v podobenství o Marnotratném Otci: „Máme proč se veselit a radovat.“ Ne přetvářka, faleš, pokrytectví, ale snaha po upřímnosti, autenticitě, nebýt nejenom hyperkritický, ale ani zbytečně kritický, pokud nejprve stejná měřítka neuplatňuji důsledně sám na sebe a nejsem veden láskou – k sobě, k druhým a nakonec k Bohu, nesoudit podle zdání, ale spravedlivě, nepodléhat kdejakému závanu větru a vzplanutí ducha. „Nejdelší vzdálenost ve vesmíru,“ řekl údajně Albert Einstein, „je mezi mozkem a srdcem člověka.“ Snažme se tuto mezigalaktickou vzdálenost překonávat ruku v ruce a krok za krokem s Ježíšem! Amen