Kázání 15. 6. 2025 – Trojice

Př 8, 1-3.22-31
Ř 1, 1-8
ev. Jn 16, 12-15

Při přípravě kázání na dnešní neděli Nejsvětější Trojice jsem si přečetl, že papež Jan XXII. ve XIV. století vyhlásil první neděli po Letnicích za svátek Nejsvětější Trojice proto, aby se v tento den křesťané soustředili na ústřední tajemství své víry – jednoho Boha ve třech osobách. Tak pojďme do toho, křesťané XXI. století, a soustřeďme se na jednoho Boha, co žije ve třech osobách, které jsou jediným původcem všeho. Přitom, jak praví definice Katechismu, všechny věci jsou od Otce, a to skrze Syna a v Duchu svatém. Amen! Soustředili jste se tak, abyste to zopakovali? Že ne? Rád zopakuji (nejprve česky): Bůh – jedna podstata, tři osoby. Teď přeřadím na druhý myšlenkový stupeň a blýsknu se před vámi svou dvousemestrální latinou z prvního ročníku bohoslovecké fakulty, kterou jsem po třiceti letech oprášil za pomoci umělé inteligence: unus Deus – una substantia, tres personae. A držte si klobouky (pánové v klíně – jsme v kostele), neboť zařazuji třetí rychlostní stupeň: řečtinu (3 semestry ve druhém a třetím ročníku – také za pomoci AI, sestra Mojžíšová laskavě promine, sešit z řečtiny jsem nenašel): Eis Theos homousia, treis hypostaseis. Že jste se nesoustředili? Nedivím se vám, i já jsem s tím měl problémy u zkoušky z dogmatiky a dodnes si názvosloví v mrtvých jazycích pletu. Je to zvláštní paradox, že výpovědi víry v živého Krista jsou ukotveny v mrtvých jazycích. Tomáš Halík má na téma dnešní neděle výborné kázání, ve kterém vznik trojičního dogmatu přirovnává ke gotické katedrále, před kterou člověk stojí v němém úžasu, protože mu prostředkuje zážitek transcendence – to potvrzuji z čerstvé zkušenosti, kdy jsme minulý měsíc stáli s dcerou před pařížským Notre – Damem, kdy stavba samotná se ve všech svých částech vzpíná k Bohu a v každém kameni vloženém na jedno jedinečné místo ho dosvědčuje – stejně jako trojiční dogma i ona nese víru staletími. Takže nic proti učení o Trojici, je za ním obrovský intelektuální a duchovní zápas, mnoho potu, krve a sprituálních zkušeností, před kterými mám respekt, ale to všechno je „kristologie shora“, jak říká teolog II. vatikánského koncilu Hans Küng. Tou „hůrou“ má na mysli katedry a katedrály, v našem případě sbory a sborečky, ve kterých my kněží – vám řadovým věřícím zprostředkováváme – zpravidla z vyvýšených míst kazatelen a ambonů, neměnné Boží pravdy vedoucí ke spáse, čímž myslíme všechny ty formulace o jedné podstatě, třech osobách, a mohl bych pokračovat ještě dál a věnovat se například počtu a vzájemnému poměru přirozeností v Kristu. Kladu si ale otázku, proč to dělat? Co nám to dá, jak nám to prosvětlí dnešní neděli a pomůže v týdnu, co nás čeká? Stavitelem katedrály nejsem, nanejvýš najatým průvodcem komentovanou prohlídkou po ní. Ale i tak, držme se zadání papeže Jana jánevímkolikátého a soustřeďme se na jednoho Boha ve třech osobách. A teď konečně přichází hereze, která je kořením každého dobrého kázání: za ty tři osoby si dosaďme ne Otce, Syna a Ducha svatého, to si nechme na přípravu k biřmování, ale vybavme si tři konkrétní lidi, jejichž jména známe, a o kterých můžeme upřímně vyznat: „v těchto třech osobách – v těchto třech lidech jsem potkal jediného Boha.“ Chci opravdu nejužší výběr, i v mém případě jich bylo a je samozřejmě mnohem víc, než tři, ale koho takto z žijících či dávno mrtvých lidí zařadíme do trojičního terna víry, pro které sebe označuji za křesťana – křesťanku? Díky komu jsem, který jsem? A mysleme „po lidsku“, přízemně, neteologizujme, že to byl Duch svatý v nich a tak podobně, o tom zase jindy, ale díky komu je ze mě křesťan? Jak se to stalo, že Bůh i za mnou přišel ve třech osobách, podobně jako za Abrahamem v poledním žáru? Kteří konkrétní lidé za tím byli? Já za své duchovní učitele, bez kterých by má víra nebyla, považuji jednu ženu a dva muže. Jeden z nich byl římský katolík, zbývající protestanti. Dva byli teologicky vzděláni, jedna měla jenom základní stupeň vzdělání. Dva z nich víru uchovali až do konce, třetí o ní přišel. Jednomu o víře učit zakázali, neboť to nebylo v intencích církve, druhý o ní přestal učit ze svého rozhodnutí, neboť víru ztratil. A přesto, když na ně vzpomínám, mám za to, že díky nim jsem dodnes přesvědčený o tom, že Bůh žije ve třech osobách a že nežijící žijí v Bohu. Vyplývá mi z toho, že Bůh je živý i v mrtvých lidech a stejně živý je i v těch, kteří v něho nevěří. Hans Küng ve své monografii o Ježíši hovoří o svém přesycení „kristologií shora“, přitom jako nositel církevního magisteria, vysokoškolský pedagog a jeden z Otců II. vatikánského koncilu, byl dlouhou dobu jejím představitelem. „Opravdu zajímavou se pro mne stala postava Ježíše až tehdy,“ říká, „když jsem ji mohl poznat na základě moderní biblistiky „zespodu“, takříkajíc z perspektivy jeho prvních učedníků, jako skutečnou postavu dějin.“ Künga řadím do své hvězdné trojice osob, které měly zásadní vliv na formování mé víry, dalším je evangelický teolog Otakar Antoň Funda. Jeho skriptum Křesťanství – jev lidských dějin a kultury bylo normativem mého teologického studia v nanejvýš formativním období, stejně jako jeho přednášky o raném křesťanství, antické filosofii, o modernitě církve. Víra není jednoduchá záležitost. Nejeden vzdělanec pod její tíhou klesnul. „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale teď byste to nesnesli,“ říká Ježíš v Janově evangeliu. Řecké bastadzein znamená „nošení těžkých břemen“, jinak řečeno: „teď by to pro vás bylo k neunesení.“ A ono je, naštěstí Duch svatý nadnáší i neunesitelná břemena, o kterých Pán praví: „vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ Víra v Krista nemá tlačit, ale nadlehčovat, být laskavá, trpělivá a pomáhající. Být taková, jakým je Kristus – laskavý, řecky řečeno chrestos Christos. „Křesťanem není ten, kdo jen říká „pane, pane“  a přitom holduje fundamentalismu,“ říká Hans Küng a pokračuje: „Křesťanem je mnohem spíš ten, kdo se na své osobní životní cestě snaží prakticky podle Ježíše Krista orientovat. Víc se nepožaduje.“ Dodávám, ovšem pokud nejste právě před církevní komisí, nebo na zkoušce ze systematické teologie. Amen