Kázání 17. 8. 2025: Co je slámě do obilí?

Jr 23, 23-29
Žd 11, 29-12, 2
ev. Lk 12, 49-57

salesiánský kněz, biblista a kazatel Láďa Heryán, kterého spolu s metodistickým farářem Petrem Vaďurou čas od času cituji, neboť jejich sbírka rozhovorů nad Lukášovým evangeliem O marné a nemarné víře je mi vítanou inspirací pro vlastní přemýšlení nad významem vybraných pasáží tohoto evangelia, vypráví zkušenost, jak si ho jednou po předneseném kázání, ve kterém alibistické slovo velekněze Kaifáše o Římanech, kteří seberou svaté místo i lid v Jeruzalémě, přirovnal k postojům Tomia Okamury ve vztahu k Ukrajině. „Netahejte nám, pane faráři, politiku do kostela, to tam nepatří. Navíc, věci nejsou tak jednoznačné,“ byl kolega kazatel pokárán za svůj troufalý příměr. Petr Vaďura k tomu dodává: „Dokud máme politiky…, kteří hlásají rasismus, nenávist, xenofobii,…bezostyšně lžou a šíří dezinformace, je třeba o tom mluvit i z kazatelny. To není politizace církve, ale plnění prorockého slova, které máme.“ Politiku dělá farář až v okamžiku, kdy z kazatelny radí, komu mají věřící hodit svůj hlas. V časech minulých měla církev své „rudé“ faráře, kteří tak bezostyšně činili a chválili politiku jedné strany, rozumějte komunistické. V nacistickém Německu měla zase církev své „hnědé“ faráře, a dokonce i biskupy. Jedním z takových byl biskup lutherské církve Müller. O něm existuje svědectví, že když v době Protektorátu navštívil vinohradský Husův sbor, cítil se dotčený podobou Mojžíše, ztvárněného na jednom z reliéfů v chrámovém prostoru, že má příliš židovské rysy a něco takového do křesťanského kostela nové doby nepatří. V ruském pravoslaví je tímto typem kněze bezesporu patriarcha Kyrill, občanským jménem Gunďajev a krycím jménem ve strukturách KGB Michajlov. Jsem na pochybách, jakou barvu zvolit k označení jeho podpory masového vraždění na Ukrajině a ujišťování, že tam padlí bojovníci jdou rovnou do ráje, totiž, že smrt Rusů tam smývá všechny jejich hříchy. A na západní straně Atlantiku jsou to zase „oranžoví“ faráři, totiž převážně pastoři a činitelé evangelikálních i dalších církví s jejich bianco podporou Donalda Trumpa, kterého vidí jako nástroj v Božích rukou, díky kterému bude zase Amerika veliká, křesťanská a krásná. Zatím není vidět ani jedno z té trojice.

Úlohu církve nevidím v tom, radit lidem, koho mají volit, ale v důrazném upozornění, koho nevolit: usvědčené lháře, prospěcháře, lidi s nedobrou pověstí, kterým je cizí milosrdenství a oběť, hlupáky, tlučhuby, chvastouny, ty, kteří popírají právo a spravedlnost, lidi zkorumpované. Pokud vám u některého politika zasvítí byť jedna tato červená kontrolka, důkladně si zjišťujte relevantní informace o nich a hlavně nepodlehněte zdání, že pokud prosazují něco z agendy, která je pro vás důležitá, potom už nezáleží na tom, jestli mluví za všech okolností pravdu, nebo jsou věrní své manželce, hlavně když to vaše prosadí, vždyť přece „účel světí prostředky.“ Díky takovému přístupu kladu za vinu americkým křesťanům (přes 80 % bílých evangelikálů a přes 50 % katolíků), že se musíme dívat jak americký prezident v přímém přenosu tleská člověku, na kterého je vydán zatykač Mezinárodního trestního soudu za zločiny spojené s únosy a nezákonnými deportacemi ukrajinských dětí, což je jenom špička ledovce v moři zcela zásadních pochybení směřujících k potlačení lidských práv a destrukci zcela konkrétních lidí. Proč o tom tak obsáhle mluvím? Protože mě k tomu vybízí evangelní text z Lukáše na dnešní neděli. Ježíš v něm překvapivě nezastává pasivní postoj dítěte míru a přesvědčení, že vůči zlu je nejúčinnější resistence a vyklizení pozic: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal!“ A Ježíš dál svá slova stupňuje: „Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení…“ A následuje výčet, jak takové rozdělení bude vypadat v praktické rovině mezilidských vztahů, a to dokonce i na úrovni rodin: otec proti synu, matka proti dceři, snacha proti tchyni a tak dál. Kdo se někdy pohádal ve vlastní rodině kvůli volbám, dobře ví, o čem tady Ježíš mluví. Být s Ježíšem není a priori cesta míru a nenásilí za všech okolností. Jsou chvíle v životě člověka, kdy obrana základních hodnot lidství – svobody, důstojnosti a spravedlnosti, může stát i nad nedotknutelností života, pokud se jedná o život, který si bere právo rozhodovat o životech druhých. I Ježíš bere do ruky bič a žene směnárníky z chrámu, když to vidí jako potřebné. Mnoho křesťanů podléhá dojmu, že evangelium je něco jako dogmatická škatulka, ve které Kristus umřel za naše hříchy, a byl pohřben, a byl Vzkříšen třetího dne podle Písem. Věř v Pána Ježíše a budeš spasen.“ Ani je nenapadne, říká Petr Vaďura, že evangelium je v první řadě přístup k člověku. Ano, radostná zvěst o Boží záchraně, ale záchraně, která se uskutečňuje zcela konkrétně, aktivně úsilím a zájmem o druhého, protože bližním se mám stávat naprosto každému bez výjimky. Když jsme tedy jako křesťané svědky bezpráví, máme být na straně utlačovaných, na straně hladovějících, nikoliv nasycených, na straně nemocných, žíznících. Prorok Jeremiáš přichází se zajímavým zjištěním: „Jsem Bůh, jenom když jsem blízko? je výrok Hospodinův“ říká, „jsem-li daleko, Bůh už nejsem?“ Mám za to, že ta slova jsou přesně o takových situacích, kdy jsme sebejistí ve své víře, dokud nám věci vycházejí, tak jak chceme my. Bůh je na dosah, když se nám daří, když všechno jde, tak jak si myslíme, že má jít, ale nedej Bože, když něco začne jít našim představám navzdory. Někde začne válka, umírají děti, mladí lidé, zdraví vystřídá nemoc, to se potom Pán Bůh zdá neskutečně daleko. Tak daleko, až není, protože kdyby byl, nedopustil by… Ale Bůh není jenom na blízko, pro chvíle důvěrného spočinutí v pokoji a míru ve všeobecné harmonii se všemi. Bůh je i na dálku, Bůh je i v dálce. Otázka „co je slámě do obilí?“ je otázkou po rozdílu mezi pravdou a lží. Úkolem křesťana je neustále mezi obojím důkladně rozlišovat, rozpoznávat, co je pravda, a co klam, a hlavně, nezaměňovat jedno za druhé! Tak ať se nám to daří.

Kázání 17082025 X. n. p.s.D