Kázání 12. 10. 2025 – O vděčnosti

2 Kr 5, 1-15c
2 Tm 2, 8-15                                      ev. Lk 17, 11-19

Co jsem se dozvěděl z výkladu biblické pasáže o uzdravení deseti malomocných? Tak třeba to, že evangelista Lukáš byl nejspíš velice slabý v zeměpise. To mě docela překvapilo  a proto mě zajímalo, z čeho tak exegeté usuzují. Když my, běžní smrtelníci slyšíme 11. verš 17. kapitoly, jak Ježíš na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou, nehneme ani brvou, to všechno sedí, říkáme si: Samařsko, Galilea, Jeruzalém – to známe. Ano, ale starousedlíkům, vyrostlým a žijícím ve Svaté zemi to muselo znít podobně, jako kdybychom my slyšeli větu: Ježíš na cestě do Brna procházel přes Vysočinu a Karlovarský kraj. Do prčic, proč do toho Brna šel přes Karlovy Vary, nemělo to být spíš obráceně, ptáme se? Takové otázky si kladou exegeté a většinou na ně také přinášejí odpovědi. Potíž je v tom, že na jednu otázku zpravidla připadá deset a více odpovědí. Jak říká Saša Flek: Dřív jsem si myslel, že Bible zná odpověď na každou otázku, dnes se víc přikláním k tomu, že na každou otázku najdeme v Bibli mnoho odpovědí. Nezbývá tedy nejspíš, nežli konstatovat: „Ano, Lukáš byl skutečně slabý v znalostech biblických končin, neměl k dispozici Google Mapy jako my, nebyl starousedlík kdesi od Jordánu, protože nejspíš nebyl Žid, ani proselyta, který by k židovství konvertoval, dost možná pocházel z pohanského, helénizovaného prostředí, zároveň ale měl poměrně rozsáhlou znalost židovských reálií.“ Co určitě Lukáš nebyl – hlásnou Boží troubou pomocí které by nám Bůh do Bible nalil třetí evangelium jako jediné pravé a neměnné Boží slovo. Lukášovi nešel zeměpis, mně také moc nejde; ač se o něm říká, že byl lékařem, jím užívané medicínské termíny a postupy nijak nepřekračují obecné znalosti o lékařství, přibližně ve srovnatelné míře, co o něm víme my, kteří jsme medicínu nestudovali, ale víme o tom, že existuje magnetická rezonance, rentgen a že horečku sráží antipyretika. Dále má Ježíš pověst historika, ale upřímně řečeno, myslím si, že s historií to má podobně, jako se zeměpisem a medicínou: tedy určitě o dějepise ledacos ví, možná víc, než řada jeho současníků, ale historikem například ve smyslu svého současníka Josefa Flavia rozhodně není. Jak říkal jeden z mých učitelů biblistiky: Lukáš je historik sui generis. Co však nelze Lukášovi upřít, že byl výborný stylista. Uměl obratně pracovat s textem, měl smysl pro kompozici, dokázal pracovat s pramennými materiály a vytvořit tak dílo, které ve své čtenosti a zařazení do celku křesťanské Bible nebylo a nejspíš ještě dlouho nebude ničím a nikým překonáno. A to nejdůležitější: byl to člověk hluboké víry v Ježíše. Zachoval nám o Ježíši a o víře své generace v něj tak cenné svědectví, že mu právem náleží naše poděkování a vděčnost. Vždyť nebýt Lukáše, neměli bychom podobenství o marnotratném synu, milosrdném Samařanu, nepoctivém správci, vánoce bychom nejspíš slavili úplně jinak a je otázkou, do jaké míry by byla církev prostoupena mariánskou zbožností. Nevěděli bychom řadu zásadních věcí o apoštolu Pavlovi, o vývoji rané církve, o tom, jak se vyvíjelo křesťanské vyznávání o Kristu v 2. polovině 1. století. Za to všechno vděčíme Lukášovi, a to, že ne všechno sedí v jeho písemném svědectví z hlediska geografického, je marginálie. Ano, Lukáš píše, že Ježíš na cestě do Jeruzaléma procházel Samařím a vzal to i přes Galileu, ze které nejspíš do toho Jeruzaléma šel, ale důvod jeho popisu je nejspíš ten, že chce koncentrovat naši pozornost, nikoliv na to, kudy Ježíš chodí, ale koho na svých cestách potkává: a ejhle, v jedné vesnici mu jde vstříc deset malomocných, a ten jediný, který se za Ježíšem vrátí, aby mu poděkoval, byl Samařan. Malomocný Samařan je podle Lukáše uhněten ze stejného těsta, jako Samařan Milosrdný. Jediný dokázal poděkovat, kde je těch devět? Ptá se Ježíš Lukášovými ústy. Když o tom tak přemýšlím, musím korigovat svoji předchozí výpověď, že evangelista Lukáš nebyl Boží troubou, karáskovsky řečeno musím uznat, že Božím troubou Lukáš byl a je. Vždyť díky jeho dílu, při všech pochopitelných a lidských nedostatcích, ale zároveň také všech jeho schopnostech, které do něho Bůh vložil, je nám Lukáš nedocenitelným zdrojem svědectví o tom, jak Bůh dokáže proměňovat a zásadním způsobem ovlivňovat lidské životy. Lukáš danou zázračnou historii, o které věděl z doslechu, vyprávění, nebo i od očitých svědků o tom, že Ježíš uzdravoval, mimo jiných také malomocné, dokázal přetavit v přemýšlení o významu vděčnosti v životě člověka. A tak i tady se potvrzuje, že meritem věci není zázrak samotný, ten nás k ničemu a nikam nepohne. Co je nám do toho, že za dnů proroka Elíši byl v Izraeli zázračně uzdravený nějaký Náman? To s námi nijak nesouvisí, ani deset uzdravených malomocných v době Ježíšově. Od té doby a mezitím umřelo tisíce a desetitisíce nemocných leprou, kteří se nevyléčili, nebyli ze své nemoci zázračně uzdraveni. A přesto je Lukášovo svědectví o Ježíšově zázraku nadčasové a stále platné. Nikoliv v jeho zázračné rovině, ta se vždycky týká konkrétních lidí, ale že základním průvodičem našeho lidství – to, jak se stáváme člověkem a co z nás dělá lepšolidi – lepší lidi, je vědomí a schopnost projevit vděčnost. Dokonce mě napadlo, jestli ve svém kriticismu, nejsme my biblisté, vykladači – vykradači Božího slova, exegeté, kteří si všímají každé nepřesnosti v daném textu, na pozici těch devíti nevděčných, kteří nedokážou vzdát Bohu chválu, vrátit se k Ježíši a docela obyčejně a prostě mu poděkovat: „Díky, Pane Ježíši, za všechno, co jsi učinil a co činíš v mém životě.“ V tom Lukášově textu je ukryto ještě jedno úžasné poselství. Opět jenom tady – v singulární látce Lukášově, a za to mu upřímně poděkujme a i jemu buďme vděčni, protože nikde jinde v Bibli to není, jenom tady je řečeno, že někdo – uzdravený Samařan, Ježíši poděkoval. V obdobných případech Ježíšových uzdravovacích historií na jiných místech v Bibli je pokaždé použit termín, že uzdravený chválí Boha. Jenom tady Lukáš říká, že děkuje Ježíši, a teprve následně, jako reflexe toho, co se stalo, Ježíš hovoří o tom, že uzdravený tím, že mu poděkoval, chválí Boha. Nepřeme se o slova, radí nám apoštol, ani o ta z Bible, to není k ničemu, leda k rozvracení posluchačů. Mnohem důležitější je v životě křesťana pocit, a nejenom pocit, nýbrž vědomí vděčnosti: za všechno, co nám Bůh dává, za všechno, co nám bere. On nás učinil, ne my sami sebe…