Kázání 23. 11. 2025 – Krista Krále

Jer 23, 1-6
Kol 1, 11-20
ev. Lk 23, 33-43

Kolikrát se v Bibli, respektive v Novém zákoně, hovoří o ráji? Schválně si zkuste tipnout! Je to frekventovaný pojem, který se tam objevuje v řádech nižších desítek, anebo naopak stovek výskytů? Tak jsem uvažoval já. Vždyť ráj, řecky paradeisos, je jeden z ústředních eschatologických pojmů. Opírá se o něj víra v posmrtný život, která je mocně rozklenuta mezi dvě alternativy zástupně vyjadřované termíny ráj a peklo. Jako děti jsme veršovaly: „nebe – peklo – ráj, kam tě duše daj? Do nebíčka, do peklíčka, tam tě pochvaj!“ Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že na stránkách Nového zákona je mnohem frekventovanějším pojmem peklo, oproti tomu ráj se tam vyskytuje všeho všudy 3x. Převedeno na procenta, je v Bibli 12 procent ráje a 88 procent pekla. Z těch pouhopouhých tří výskytů termínu paradeisos v Novém zákoně je ten první v citovaném rozhovoru Ježíše s lotrem po pravici, kde Ježíš zločinci říká: „ještě dnes budeš se mnou v ráji,“ druhé místo, kde je použit stejný výraz, je ve známém výroku apoštola Pavla z 2. listu Korintským, ve kterém hovoří o člověku, který byl přenesen do ráje, a třetí najdeme v Knize Zjevení ve 2. kapitole jako příslib křesťanské obci do Efezu: „Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji.“ Sečteno, podtrženo: ráj všeho všudy v Novém zákoně 3x. Výrok Pavlův můžeme považovat za svědectví z doslechu: „Vím o člověku,“ říká Pavel, podrobnosti neuvádí, zda se jednalo o tělesnou či mimosmyslovou netělesnou zkušenost – „zda v těle, či mimo tělo, nevím – Bůh to ví,“ zmiňuje Pavel a víc nedodává. Říká se mi to těžce, při veškeré úctě k autoritě apoštola i autoritativnosti kanonického textu, není to nic víc a nic míň, nežli že „jedna paní“ – v tomto případě jeden pán „povídal“. Třetí zmínce o ráji může dát kvalitativně vyšší hodnocení, neboť je obsahem Zjevení – Apokalypsis. Na žebříčku hodnocení, kdy první místo jednoznačně zaujímá  Ježíšův výrok na kříži, je slovo zaslíbení o jezení ze stromu života v Božím ráji pro zvítězivší členy církve v Efezu na druhém místě, na posledním potom tajuplná zmínka Pavlova o člověku přeneseném do třetího nebe. V maloasijském Efezu jsem před lety byl s manželkou na svatební cestě, prošli jsme tehdy ruinami tohoto kdysi honosného antického přístavního města, ve kterém se dochovala celá řada památek, včetně amfiteátru, kde se odehrávala jedna z biblických scén popsaná ve Skutcích apoštolských, ve které Pavel a jeho spolupracovníci sehráli ústřední roli ve svém zápasu se zlatníkem Demétriem a dalšími prodavači suvenýrů slavné Artemis Efezské. Křesťanská obec v Efezu, jak ostatně dokládá jeden ze samostatných kanonických listů této obci adresovaných, tedy existovala už v raných prvokřesťanských dobách, v průběhu dějin však zanikla spolu s celým městem, které dnes, na rozdíl od dob antiky není pulsující metropolí, nýbrž archeologickou a historickou památkou. Otázka, zda někdo z této prvokřesťanské obce byl zahrnut mezi zvítězivší, o kterých hovoří Kniha Zjevení, nemůže být jednoznačně zodpovězena. Nejspíš ano, ale jediným, o kterém můžeme s jistotou a plnou vážností říci, že je součástí biblického, tedy Ježíšem proklamovaného ráje, je zmíněný lotr po pravici. V tom je jeho pozice neotřesitelná a neoddiskutovatelná. Jako na jedné straně nelze na základě žádných biblických výpovědí říct, že je některý konkrétní člověk v pekle, můžeme na straně druhé s plnou vážností trvat na tom, že na základě biblické výpovědi je minimálně jeden člověk v ráji – a tím jediným není nikdo jiný, nežli k smrti odsouzený zločinec. Takže si to zopakujme: peklo jako jedna z alternativ je v Bibli před člověka předkládána v mnohem větším počtu, nežli slovo o ráji. Proč tomu tak je? To vychází z obecné lidské zkušenosti, že zlo o sobě dává mnohem víc vědět, nežli dobro. Zlo je halasnější, strhává na sebe větší pozornost nežli dobro. Jeho zastoupení v Bibli má samozřejmě i svůj výchovný aspekt podobně jako proslavené varování „hais,“ chlapci, který se chystá sáhnout na rozpálená kamna. Bible s rájem šetří, protože mnoho sladkého nejen kazí zuby, ale může rozleptat odhodlání, morálku, zásadovost, kladné usilování o to, co nás zušlechťuje, proměňuje, dává smysl naší existenci. Kdybychom nebrali vážně alternativu pekla, ale nikoliv pekla pro druhé, ale výhradně soukromého, osobního pekla ve kterém se uvězním a zůstanu v něm sám se sebou, našel bych sílu o něco zápasit, kdybych věděl, že stejně nakonec skončím ve věčné blaženosti? Navíc, další obecnou zkušeností je, že peklo tedy a teď – to které si jako lidé způsobujeme navzájem a jehož jsme součástí a které na nás doléhá v často nevysledovatelné změti příčin a jejich následků s veškerou jejich nahodilostí, je něco, s čím se člověk dnes a denně potýká nejenom v oblasti morálního přesvědčení a osobní zásadovosti. Jako lidé jsme vystaveni nemocem, přírodním katastrofám, veškeré nejistotě, kterou bytí každým okamžikem přináší. A přece, ten, který je po právu odsouzený, exekuovaný jedním z nejhorších způsobů popravy, o kterém nikdo nepochybuje, že si svůj trest zaslouží, uslyší z úst Krista to největší, jediné a nejúžasnější omilostnění, které je na stránkách Nového zákona deklarováno: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Co je to za zvláštní spravedlnost, říkáme si? Jak něco takového mohl Ježíš říct? Co když ten, komu to říká, je úkladný vrah, co když zabil dítě, matku, co když se dopustil toho nejodpornějšího zločinu? Takový má být v ráji? Ten, kdo tuto amnestii, proti které se všechno v člověku bouří, stejně jako v dělnících na vinici, kteří pracovali od rána a večer byli svědky toho, že ti, kteří pracovali hodinu, dostali stejně jako oni, ten, kdo toto vyhlašuje, sám je přibitý na kříž. Sám na sobě zakouší bolest, podstupuje všechno to, jako ti, kterým odpouští. To, čeho jsme svědky v této jedné z nejvelkolepějších novozákonních scén, není nic jiného, nežli skutek odpouštějící Boží lásky, lásky, která miluje navzdory působené, způsobené i zapříčiněné bolesti, ve všem se solidarizuje s trpícím, nechce, aby se mu ztratil ani ten poslední z posledních – nechce, abych se mu ztratil já. Kristovo dnes deklarované po právu odsouzenému dává naději i mně, že Boží láska je větší, nežli i ten největší špatný skutek, a že je větší, nežli je i ta největší myslitelná i nemyslitelná bolest. Věříme Králi, který je Plnost sama, která se rozhodla přebývat v něm mezi námi, aby skrze něho a v něm bylo všechno smířeno. Všechno – ne jenom někdo, ale všechno.

Poslední neděle církevního roku 23. 11 . 2025 HSV.