Kázání 14. 12. 2025 – Omyjeme mladýho

Iz 35, 1-6a.10
Jk 5, 7-10
ev. Mt 11 ,2-11

„Omyjeme na svátky mladýho?“ položila mi před pár dny otázku paní uklízečka a já vzápětí začal přemýšlet, kterého z mých pěti synů má na mysli, a co se mu muselo stát za karambol, že sama od sebe projevila zájem účastnit se jeho očisty. Mytí dětí – samozřejmě do určitého roku věku, patří totiž mezi mé domácí práce a zpravidla k tomu nikoho dalšího nepřipouštím – tím méně paní uklízečku, při vědomí, o jak delikátní, až intimní záležitost se, zvláště u chlapců jedná. Až když ukazovala na kříž, došlo mi, že mytím nemyslí členy mé rodiny, ale Krista ukřižovaného, že mi ta dobrá žena svými slovy a po svém způsobu říká, jestli bychom neměli – když se blíží vánoce, zbavit corpus Christi – tělo Kristovo na kříži v našem kostele prachu a nečistot. „Nechte to na mě,“ odpověděl jsem, „případnou pánskou očistu mám v tomto domě na starosti já,“ řekl jsem a hned zavrhl myšlenku, že bych po staré ženské, pardon – dámě v letech chtěl, aby lezla po štaflích a myla „mladého“, totiž aby drhla Spasitelovo tělo. Když jsem pak za několik dnů věšel adventní věnec a aranžoval jeho stuhy na rámě Páně a zblízka prohlédl v jakém stavu dřevo, tedy za nás na kříži pnějící tělo Kristovo je, usoudil jsem, že na jeho radikální očistu je ještě čas, přinejmenším do velikonoc. Ale tím, co paní uklízečka řekla, poskytla mi vítaný námět, o kterém jsem od toho okamžiku věděl, že ho zužitkuji v některém ze svých kázání. Manželka mi radila, abych si to schoval na velikonoce, tam že to bude nejpříhodnější, ale mě to nedá a tak se dělím o tuto pozoruhodnou reflexi s vámi už v čase adventním, v jehož předvečer to ostatně tady u nás v kostele zaznělo. Už to samotné oslovení je pozoruhodné. Titulaturou Ježíše jsem se svého času do podrobna zabýval, přednáší se o ní na vysokých školách, je předmětem řady odborných studií, s označením „mladej“ jsem se však doposud, alespoň na církevní půdě nesetkal. Oslovení „hele, mladej,“ poměrně často používá jeden z mých starších synů vůči tomu nejmladšímu. Vzpomínám si, že jsem v dobách své mladosti nesnášel, když mě někdo takto oslovoval. Pokaždé jsem na to chtěl reagovat „hele, starej,“ ale málokdy jsem k tomu našel odvahu. V tom oslovení totiž starší člověk verbalizuje svou dominanci nad mladším. Nemusí to být myšleno a priori zle, je to zabarveno i určitou familiárností, ale možná právě proto jsem si k němu nikdy cestu nenašel, a i když už sám jsem ve věku, kdy na věkové škále pode mnou existuje celá řada nominantů na tento titul, neužívám jej – možná s určitou obavou, abych sám nebyl označen a konto toho jako „starej“. V souvislosti s Ježíšem by mi takové oslovení sedělo do nějaké lidové hry, ve které se spolu špičkují Bůh Otec a Bůh Syn, možná do nějakého apokryfu, kde Maria nebo Josef úkolují Ježíška například tím, že ho pověřují domácí prací typu vynesení odpadků, v každém případě o běžný standard se nejedná. V dnes přečteném textu posílá Jan Křtitel své učedníky se vzkazem Ježíšovi: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Kdybych chtěl pod dojmem prožitého a řečeného danou otázku vulgarizovat, mohl bych ji po vzoru Parabible Saši Fleka přeformulovat: „Hele, mladej, seš to ty, nebo máme čekat jinýho týpka?“ Znělo by to možná někomu atraktivně, ve skutečnosti by se ale jednalo o zásadní nepochopení významu položené otázky. V českém překladu je řecké slovo ERCHOMÉNOS přeloženo jako Ten, který má přijít – „jsi ten, který má přijít,“ ptá se Křtitel. Avšak otázka „jsi ERCHOMENOS?“ ve skutečnosti vyjadřuje „jsi PŘÍCHÁZEJÍCÍ, jsi VĚKOVITÝ?“ Křtitel používá eschatologicky apokalyptickou titulaturu věren svému poslání být prorokem nadcházející času zásadního dějinného zlomu. Křtitel neklade běžnou otázku po někom, kdo má přijít. Ptá se, jestli je Ježíš ten, kterého Daniel ve svém proroctví označuje za Věkovitého – za Syna člověka. Toho, který tu byl od počátku a který má znovu přijít na svět, aby nastolil Boží vládu. Křtitelova otázka je otázkou kruciální, vyznavačskou. Někteří vykladači upozorňují na to, že se nemusí jednat o výraz Janovi pochybnosti o tom, kdo Ježíš je, ale naopak o způsob jeho vyznání Ježíše jako toho, který přichází, o jeho ztotožnění s tím, kterého předpověděla kniha Daniele proroka. O to víc kuriózní mi přišlo označení Ježíše jako „mladého,“ když přitom – alespoň v mé víře a nejspíš i ve shodě s Janem Křtitelem o Ježíši vyznávám, že on vůbec není „mladej“, ale že ani není „starej“, protože On je ten, který tu byl, je a bude – věčný, nekonečný. Všechno povstalo skrze něj a bez něho nepovstalo nic, co jest, byl tady před počátkem věcí a bude tu i po jejich konci. Omývat mladého se mi tak moc nechce, sám toužím po tom, aby mě „starého“ tento „mladý“ omyl, a věřím, že se tak děje. Že tento jediný – stále mladý – nás omývá svou krví. Zbavuje nás letitých nečistot, špíny, prachu ve kterém vězíme, aby nás očistil pro věčnost. Ježíšova odpověď Křtitelovi zní: „Zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium a blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Vzpomínám si, jak v „dřevních“ dobách počátků mé víry zkraje devadesátých let minulého století – přinejmenším v pohledu svých nejmladších dětí jsem už tak jasným starcem, viděl jsem tato slova na plakátu, který zval na evangelizační akci na Letnou, kam jsem se pak vydal – na Letnou, jsi se vydal na Letnou. Tam na tý velký pláni, tam jsi řek ďáblovi ne, to tvé ne, ach to bylo dojemné…“ zpívám si se Sváťou Karáskem a vzpomínám na dobu, ve které se rodila moje víra v Pána Ježíše, respektive, kdy mě Pán Ježíš rodil do mé víry v Něho.

Přeju nám všem, a také sám sobě, abychom se nechávali Ježíšem omývat, vždyť jeho předrahá krev omývá od každého hříchu, aby mně už konečně Ježíš pořádně omyl hlavu, za všechny ty chvíle, kdy jsem ho zapřel, kdy jsem ho nechal polomrtvého ležet u cesty, kdy jsem byl netečný k bolesti druhého, kdy jsem nenavštívil nemocného, nenasytil hladového, neutěšil smutného, a jenom jsem si přezíravě nad tím vším omyl ruce, že já přeci mám toho tolik důležitého na práci, ještě toho musím tolik stihnout. A přitom úkol, který nám Ježíš starej – mladej zanechal a kterým nás pro náš život s ním vybavil, je docela jednoduchý, žádný omývejte mě, dejte mě na svátky do pucu, ale nechte mě, abych vás já očistil a jděte a zvěstujte, co vidíte a slyšíte…“