Půlnoční kázání 24. 12. 2025 O vánocích bílých

Iz 9, 1-6 (2-7)
Tt 2, 11-14
ev. Lk 2, 1-14

„a v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda,“ líčí evangelista Lukáš vánoční scenérii a staví tak na hlavu zažitou představu bílých vánoc, o kterých snil v kalifornském Beverly Hills americký skladatel Irving Berlin, vlastním jménem Israel Beiing, syn židovských imigrantů, kteří utekli do Ameriky před pogromy v carském Rusku na konci 19. století. Je paradox, že jednu z nejznámějších vánočních skladeb zkomponoval židovský autor nesnášející horko a vánoce, kterému na Štědrý den roku 1928 zemřel na syndrom náhlého úmrtí jeho novorozený syn, a on pak měl po léta spojené tyto svátky s rodinnou tragédií, ke které svůj postoj vyjádřil skladbou o tom, jak před vánocemi touží zmizet někam na sever, do království věčného mrazu a sněhu. Autor vypráví o tom, jak ho štvou pomerančovníky a palmy v rozpáleném Beverly Hills a ze všeho nejraději by utekl a díval se na zasněžené špičky stromů a spolu s dětmi poslouchal, jestli v dálce neuslyší zvuk rolniček. Melancholický podtón té skladby usvědčuje jejího autora ze smutku, ve kterém ji psal, vědomý si toho, že on, navzdory o vánocích všeobecně proklamovanému veselí, křepčení a povinné radosti, protože vánoce mají být „marry Christmas – šťastné a veselé“, je sevřený žalem nad tím, že jeho syn, na rozdíl od Ježíše, také syna židovských imigrantů na útěku před pogromem, podobné štěstí a svůj kojenecký věk na rozdíl od něj nepřežil. Otázkou je, zda v případě Ježíšově je na místě hovořit o štěstí, protože ten své dětství sice přežil, ale stejně jeho život skončil tragicky. Onen tragický rozměr původu písně White Christmas byl pak povinně ztracen nejenom v českém překladu a její interpretaci Božským Karlem, ale i v řadě dalších národních mutací skladby, která se neodmyslitelně zařadila do kánonu světových vánočních hitů. Ve skutečnosti autor neutíká před horkem ve snaze ochladit se někde v chladnějších klimatických podmínkách, ale utíká se do krajiny svého dětství, ve kterém je úžas rozzářených dětských očí před vánočním stromečkem tou největší, až posvátnou hodnotou. Řečená tklivost a melancholie se odráží nejenom v zmíněné vánoční skladbě, stejný motiv používá i Neckářova Půlnoční, ale patří tak nějak do samotného genomu vánoc, které v sobě mají radost i smutek zároveň. Stýská se nám po bílých vánocích, které ve skutečnosti nebyly, anebo málokdy byly skutečně bílé – pokud jsme neprožívali dětství v tomu odpovídajícím čase a nadmořské výšce, ale proto, že se v nich ohlížíme do dětství a rozpomínáme se na dobu, ve které byl svět čitelný, jasný a láskyplný, ne proto, že takový skutečně byl, ale protože my jsme jej takový jako děti vnímaly. My byli tou bílou barvou vánoc, nepopsaným listem, tabulou rasou, jejíž barva nám vykreslila a dodnes líčí představu „bílých vánoc.“

Začínal jsem tím, jak evangelista Lukáš svou zprávou o pastýřích staví na hlavu právě tuto naši vánoční idylu. To, že podle něj se Ježíšovo narození událo v době, kdy byli pastýři po širým nebem, napovídá, že to určitě nebylo v zimě. To by totiž pastýři i jejich stáda ve výšinách nad Betlémem umrzli. Venku pobývali u svých stád od jara do podzimu. Z hlediska časového zařazení tedy není od věci situovat dobu Ježíšova zrodu všude jinam, jen ne do zimy. My se o zdůrazňování této skutečnosti v našem kostele snažíme alespoň tak, že betlém u vstupu máme vystavený celoročně, a pokaždé alespoň jednou během bohoslužby v červenci zařazujeme do pořadu písní hymnu českých vánoc Narodil se Kristus Pán. Moc rád bych někdy stál venku a pozoroval reakce kolemjdoucích, když se uprostřed parného léta ozývá z kostela: „nám, nám narodil se…“ Lidé venku si musí myslet o nás uvnitř, že jsme se zbláznili, a já říká svým ovečkám: „berte to jako trénink na vánoce a pamatujte na to, že Kristus se nerodí jednou v roce na vánoce, kdy „strejda housle popadne“, ale rodí se pokaždé, když jsme schopni, byť v maličkostech, vystoupit ze své komfortní zóny a necháme se pohnout směrem ke druhému člověku. To jsou ty skutečné vánoce, to je to skutečné obdarování, žádná melancholie a tesklivost po něčem, co nikdy nebylo.“ A ještě jeden aspekt je pro mě v tom podání vánoc z pera evangelisty Lukáše zajímavý – opět se to týká pastýřů. Sociologický ústav Akademie věd vydává každoročně přehled prestiže, jaké se těší jednotlivá povolání u české veřejnosti. Na první příčce je bezkonkurenčně práce lékařů. Jim na paty šlapou zdravotní sestry a bratři následovaní vědeckými pracovníky, učiteli a poněkud překvapivě zemědělci. Nepřekvapivými jsou nositelé povolání pravidelně se umísťující na opačném konci. Tam se já jako kazatel a kněz dělím o stupně poražených už pouze s ministry, novináři a členy Parlamentu. Pokud je mezi vámi přítomen někdo z těchto co se týče prestiže nejvíc politováníhodných skupin, přijměte moji účast a „vítejte v klubu“, ve kterém já farář zůstávám setrvale už třetí dekádu. Donedávna tu s námi byli ještě paní uklízečky a páni uklízeči, ti ale už dávno povýšili na žebříčku prestiže a dnes mají své místo o příčku výš nad starosty a starostkami. Pokud tedy chcete správně motivovat své děti a záleží vám, jak budou jednou posuzováni podle prestiže svého povolání, a přitom víte, že na lékaři, nebo vědkyně neaspirují, neříkejte jim „staň se starostou,“ ale „buď uklízečkou, anebo vojákem z povolání, hlavně zapomeň na to, že by z tebe byl kněz, ministr, nebo, nedej Bože, poslanec, to by si o tebe lidi ani kolo neopřeli…“ Škoda, že jsem o tomto průzkumu nevěděl před pár dny, kdy byl u nás v divadle na návštěvě ministr kultury v demisi. Byl to jeho poslední den ve funkci a mohl jsem ho utěšit, že jako farář jsem na tom podobně jako on, jenom tu demisi jsem ještě nepodal, neboť nikdo zatím nežádá mou rezignaci, ale co on? Vždyť místem řadového poslance míří na samotné dno společenské prestiže… Ale proč mu to říkat, a proč o tom mluvím? Protože kdyby Akademie věd podobný průzkum veřejného mínění konala v době Ježíšova narození, první příčku by zaujímali kněží a chrámoví služebníci, a poslední by bezkonkurenčně náleželo pastýřům. Pastýři byli v očích veřejnosti stejná spodina, jako dnes faráři, ministři nebo poslanci. Také jim nikdo nevěřil nos mezi očima, podezření a nedůvěru budili už prostým bytím. A přece právě z takových činí evangelista Lukáš svědky Ježíšova narození. Platí tady „svůj k svému“. Ten, který je opomíjený, předmětem opovržení, mimo obdiv a uznání davů, sám je středem zájmu těch, kteří jsou na tom podobně jako on. A co je tou zvláštní  silou, která dokáže změnit žebříček našich hodnot a vnímání světa kolem nás? Čím déle jsem farář, tím víc mám za to, že to není ani modlitba jako schopnost mluvit s Bohem, ani víra, jako schopnost Boha zakoušet, ani denodenní účast na náboženských obřadech, ale obyčejný zájem o druhého člověka. Místo sobeckého zahledění do vlastního JÁ, podaná ruka tomu, kdo je náš bližní, kdo je nám nablízku, komu JÁ jsem nablízku. Trénujeme to tady v Husově sboru celý rok, takové „permanentní vánoce“ bez vánoček, dárků a kaprů, ve kterých k nám zní radostné poselství o tom, že se nám narodil Spasitel, Kristus Pán v městě Davidově, ale zároveň říkám, že nám to nebude nic platné, pokud ten Betlém – Dům chleba Božího, nenajdeme sami v sobě, ne Kristus někde, někomu a někdy, ale nám – nám narodil se, a že už člověk nežije sám sobě a pro sebe, jako se sám sobě nerodí a sám sobě neumírá. Neděli co neděli si to opakujeme jako ve škole – nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Upřímně: nejsem moc dobrý žák, stále začínám znovu jako farář ve Vršovicích teprve dvacet dva roků, ale snažím se. A Ježíš – vždyť se na něj podívejte – je z nás na kříži ztrápený, občas se usměje. Na ty co v zázrak uvěří, na ty, co zpívají haleluja, haleluja…

Kázání 24. 12. 2025 na Půlnoční v Husově sboru ve Vršovicích