Kázání 21. 12. 2025 – Adopce

Iz 7, 10-14
Ř 1, 1-7
ev. Mt 1, 18-25

Na Olšanech jsme si adoptovali hrob. Nemyslím rodina Frýdlova, ta si mým prostřednictvím hrob na tom samém hřbitově pro další využití zakoupila, podle právní terminologie „vykoupila hrobové vybavení“, ale náboženská obec vršovická na Olšanech adoptovala hrob operní pěvkyně Marty Harlasové. V rámci adopce jsme Martě a jejímu muži Xaverovi pozlatili jména a postupně dáváme jejich hrob do pořádku. Za to nám náleží cedulka vedle hrobu informující o tom, že jeho adopčním majitelem je Husův sbor ve Vršovicích. Hroby se dnes běžně řadí mezi širokou nabídku komodit, které se mohou stát předmětem adopce. Patří sem zvířata v ZOO, za to se vám dostane podobné cedulky se jménem u klece s uvedením, že jste se stali adopčními rodiči orangutana Simby či želvy Huga, některé domovy seniorů nabízejí ve speciálních programech adopce svých klientů, kteří trpí osamělostí a vy je můžete pojmout za své adoptivní prarodiče – adoptivní babičku, adoptivního dědečka a chodit za nimi jako za svými. Adoptovat můžete dokonce i hvězdy nebo galaxie vzdálené miliony světelných let, a v neposlední řadě i děti. To všechno a mnohem víc, co můžeme adoptovat, je obecně známé. Věděli jste ale o možnosti adopce Boha? Ta je ještě o řád vyšším stupněm, nežli si adoptovat galaxii v Mlhovině Andromedy. Na rozdíl od galaxie, kterou přijmete za svou a přijde vám certifikát, který vás opravňuje k tomu, pověsit si ho na zeď a při pohledu na něj se buď hřát pocitem dobře investovaných peněz na výzkum vesmíru s představou, že jednou vaši potomci docestují do vaší galaxie, anebo se užírat myšlenkou, jak jste naletěli; v případě adopce Boha je však situace diametrálně odlišná. Řečeno spolu se slavným fyzikem a filosofem Blaise Pascalem sázka na Boha je z hlediska počtu pravděpodobnosti výhodnější, než nevíra, protože v případě, že Bůh je, získáváme všechno, pokud není, neztrácíme nic. Jak je to ale s Boží adopcí, kde se do ní lze přihlásit, a kde se o ní dočteme v Bibli? Nepřekvapivě je to v Matoušově evangeliu 1. kapitole, verše 18. až 25., které daly povstat celé jedné vážené a starobylé tradici hovořící o Josefovi, manželovi Marie jako o pěstounovi Páně. Pěstoun, jiným termínem adopční rodič. Víte o mně, že pro svou víru v Ježíše jako Božího Syna nemám zapotřebí prozkoumávat, co se dělo pod svrchním šatem dívky řečeného jména. Cokoliv o tom řekneme, nebude ničím jiným, nežli myšlenkovým konstruktem, který nás ani o píď nepřiblíží tajemství Vtělení. Vzhledem k tomu, že Mariiným odhadovaným věkem v inkriminované době bylo 12 až 14 let, mohl bych být navíc pro zájem o to v současném společenském a právním kontextu podezírán když ne z pedofilie, tak přinejmenším z vilnosti chlípného starce, kterého zajímají kalhotky mladých dívek, a to opravdu nemám zapotřebí. Zaujal mě v té souvislosti ještě jeden aspekt tradice o Josefovi jako adopčním otci. Bývá nejčastěji zobrazován jako velice starý muž. Tomu má napovídat, že poslední zmínka o něm je v Bibli ve dvanáctém roce věku Ježíše, a že právě Josefův věk byl důvodem, proč Marie zůstala doživotně pannou. Přiznám se, že Josefova impotence jako vysvětlení Mariina panenství mi přijde, když nic jiného, tak naivní. Bible Josefův věk nijak nespecifikuje, představu spojení devadesátníka s patnáctiletou mám nejenom za nedůstojnou Svaté rodiny, ale i za krajně nepravděpodobnou. Těžko si představit devadesátiletého starce organizujícího složitý přesun těhotné manželky na census do Betléma a jejich následný překotný úprk s novorozencem do Egypta. V tomto případě se spíš přikláním k myšlence, že mezi Marií a Josefem nebyl žádný závratný věkový rozdíl a dovedu si Josefa klidně představit jako osmnáctiletého mládence, kterému ani nezačaly růst vousy. Ve skutečnosti je evangelní text Matoušův o něčem úplně jiném. Výchozí premisou v něm není Mariino domnělé, skutečné, anebo mysticko-obrazné panenství, které má své hluboké výkladové konsekvence nejenom ve spojitosti s nepřesně přeloženým slovem Izajášovým v řeckém textu Septuaginty, a v kontextu s panenskými mýty okolních nežidovských náboženství, ale za to stěžejní považuji Josefovo přijetí událostí, které pochopí jako jedinečné Boží jednání, které v jeho vztahu s Marií odehrává. Jako se evangelista Lukáš v popisu Ježíšova narození soustřeďuje téměř výhradně na Marii, Matouš má v centru pozornosti Ježíšova otce Josefa. Záměrně používám termín otec, protože za otce nepovažuji dárce spermatu, ale muže, který na sebe vědomě a odpovědně bere otcovskou roli vůči životu, který se v těle jeho ženy počíná utvářet. Co Matoušův text říká? Není žádným mystickým rozjímáním o početí plodu v těle mladé dívky. Je o odvaze přijmout věci nikoliv z našeho, ale z Božího úhlu pohledu. Ono to krásně a vznešeně zní z kazatelny, ale složitě se to žije, protože se člověk pohybuje na tenkém ledě obvinění, že se nechováte normálně, ale jako blázen. Ale víra tento rys určité bláznivosti v očích těch, kdo nahlížejí nezúčastněně a „zvnějšku“ má. Apoštol Pavel hovoří o věření bláznovskou zvěstí. A mezi takové bláznovství patří i to, přijmout, že život počatý v těle mladé židovky z okrajové provincie Římské říše před více než dvěma tisíci lety, že tento život je vtělený Bůh. Racionální vysvětlení není a pěstounem, adopčním rodičem tohoto dítěte není Josef, manžel Marie, ale adopčním otcem, adopční matkou Boha v člověku jsem já – jsi ty, protože nám – nám narodil se. Ten příběh říká, že věřit v Krista znamená osvojit si ho, vzít za své jeho věc a jeho postoje včetně toho, že věci se často dějí navzdory našim očekávání a předpokladům, ale také na základě našeho vědomého rozhodnutí stát na straně opomíjených, maličkých, přehlížených a opovrhovaných, stát na straně spravedlnosti, která není z nás, ale z Boha. Josef byl muž spravedlivý, říká evangelista a popisuje,  co se Josefovi zdálo. Ale Josef procitnul a začal jednat tak, aby jeho žena mohla porodit jejich dítě. Mohl se, jako řada jiných dárců genomu, a přitom zrovna v jeho případě je toto předmětem věčných dohadů, zda jím byl či nebyl, a přitom mohl na své otcovství jednoduše rezignovat argumentem „kdovískýmtomá…“ Začal jsem i skončím „adopcí hrobů“. Ten, který sám byl podle Matouše adoptovaný, adoptuje, ne hrobová vybavení jako já, který si koupil hrobku na Olšanech, nýbrž sám je Vykupitelem všech pěstounů, kteří v hrobech leží, nebo budou ležet.

4NAHSV 21122025