Kázání 28. 12. 2025 – Svaté rodiny

Iz 63, 7-9
Žd 2, 10-18
ev. Mt 2, 13-23

Vánoce, tak, jak je slavíme v naší kulturně-společenské oblasti, jsou svátky s výrazným rodinným akcentem. Vstupujeme do nich se svou zkušeností z dětství, vzpomínkami na to, jak jsme je prožívali jako děti i s tím, jak je slavíme  ve věku, kdy už sami jsme rodiči, nebo prarodiči. Mezigenerační propojení je o vánocích mimořádně silné, a to i v případě, že se mu z nějakých příčin v konkrétní rodinné pospolitosti nedaří. Jsou to, když nic jiného, tak právě naše vzpomínky na ty, se kterými jsme kdysi vánoce slavili, a dnes už neslavíme, myšlenky na ty, se kterými bychom je mohli slavit a neslavíme, to všechno právě o vánocích, víc, než kdy jindy během roku, řešíme. Vánoce nás zpravidla vedou k určité ritualizaci, podle které se v konkrétních rodinách slavení odehrává. U nás doma, v dobách mého raného dětství, to byla tradice chodit s babičkou odpoledne, když maminka připravovala štědrovečerní večeři, na Pražský hrad. Procházka každý rok vedla stejnou cestou z Hradu dolů Zámeckými schody na Kampu a odtud přes Karlův most Starým Městem k Máji na Dvaadvacítku zpátky na Vinohrady. S bratrem jsme vymysleli, že během procházky budeme babičce klást na určitých místech rok co rok ty samé otázky a bavilo nás spiklenectví, ve kterém babička nevěděla, že odpovídá na to samé, na co jsme se jí ptali na stejném místě před rokem. Ritualizací byla i podoba štědrovečerního stolování, to, jak byl stůl upravený a co na něm bylo, ale také interakce, ke kterým mezi účastníky večera docházelo. Místo andělského zvonění tatínek zadul jako archanděl z Edenu na slávistickou trumpetu, a my s bratrem, do té doby zamčení v koupelně, protože Ježíška přeci děti nemůžou spatřit, jsme věděli, že cesta ke stromečku s dárky se otevírá. Rituálem mých dětí byla štědrovečerní večeře u jejich dědečka, nesměla chybět rozlitá sklenice na slavnostním stole, modlitba před večeří, a polibek pod jmelím během zpěvu Tiché noci. Podobné rituály, které je možné vysledovat nejspíš ve většině rodin, tvoří až obřadní rámec, který se do slavení vánoc propisuje i v jejich zcela nenáboženské, sekulární podobě. Filozof, biolog a spisovatel Stanislav Komárek připomíná o vánocích přítomný prvek obětování, kterým je, navzdory sílícím protestům ochránců zvířat, rituálně pojatá porážka kaprů před zraky okolo stojících zástupů, odehrávající v ulicích našich měst, stromek vyťatý ze země a následně v příbytcích ozdobovaný. To všechno a mnohem víc dělá z vánoc svátky rodinného rázu. Jejich podoba a způsob slavení je výslednicí po staletí se formující tradice, kterou církev pečlivě střežila a rozvíjela. Že o vánocích jsou v centru pozornosti rodina a děti pak zdůraznila i dalšími dvěma svátky, které spadají do doby vánoční. Svátek tzv. neviňátek či mláďátek, jehož původ je možné vysledovat až do doby doznívající antiky, a podstatně mladším svátkem Svaté rodiny, myšleno rodiny, do které se Ježíš narodil. Vánoce jak ve své duchovní rovině, tak ale i v jejich nenáboženské interpretaci, jsou každoročním apelem na nás, že jsme součástí rodin, pospolitostí, do kterých jsem začleněni narozením, ale také těch, do kterých se přičleňujeme během života. Hebrejský výraz pro rodinu mišpacha zdůrazňuje právě vztahové, sociální vazby, které drží rodinu pohromadě. Oproti tomu západní pojetí rodiny vychází z řeckého oikia – dům, stavba, příbytek. Zjednodušeně řečeno: židovské pojetí rodiny je víc zaměřeno na vzájemné vazby v rodině se uplatňující, antické na pevnou stavbu, která svými zdmi rodinu utváří, vymezuje. Které z těchto dvou pojetí je bližší reáliím Ježíšova narození je nasnadě. Oba evangelisté, kterým stojí za to zabývat se okolnostmi Ježíšova příchodu na svět, vycházejí z pojetí židovské mišpachy. Ježíšova rodina není teritoriálně vymezena jedním místem a zdmi jednoho domu. Má za rodiče poutníky, migranty, uprchlíky, vyhnance. Josef a Marie jsou na cestě, nenajdou místa pod střechou ani v okamžiku, kdy na Marii přichází jejího hodina, aby porodila svého prvorozeného syna. Marie nemá pevný domov, nemůže se o nikoho opřít – s výjimkou manžela, který byl muž spravedlivý, což neopomene evangelista zdůraznit. Bible nám tím říká, že oporou v takové svaté rodině je muž své ženě, žena svému muži. To je výchozí předpoklad k úspěšnému naplnění jejich budoucí rodičovské role. Neopírají se o majetek, stavby, ekonomické zajištění, opírají se jeden o druhého. Bible rozhodně neidealizuje rodinné soužití, kdybychom si dali tu práci a vypreparovali z ní všechny v ní zmiňované rodiny, odhaduji, že většina z nich bude spadat do kolonky odstrašujících případů: takhle ne! Najdeme tam prakticky všechny z dnešního pohledu nepřijatelné modely chování počínaje nevěrou, přes úkladnou vraždu, incestní vztahy, polygamii, násilí na ženách i na dětech. Co v Bibli prakticky absentuje ve spojitosti s naší představou o manželství je počáteční zamilovanost. Tu ve smyslu zalíbení – lásky na první pohled, bychom snad vysledovali u Izáka, když potkal Rebeku u studny, ale i to byl předem jeho otcem Abrahamem sjednaný a služebníkem Elíezerem domluvený sňatek. Podobně Jákobova láska k Ráchel, které je dán průchod až po sedmiletém soužití s její sestrou Leou, kterou mu tchán podstrčil za tmy do manželského lože – nic z toho nekonvenuje s obrazem klasické, tradiční rodiny. A přece najdeme v Bibli to, co lze pochopit jako obraz svaté rodiny, které nerozumím jenom v jejím úzkém dogmatickém vymezení jako společenství Josefa, Marie a jejich syna Ježíše! Myslím především na starozákonní apel nám mužům, ať se nezachováme věrolomně k ženě svého mládí, Josef byl příkladem takového láskyplného respektu ke své manželce, kterou nechtěl vystavit hanbě a odsudkům; dále, aby muži milovali své ženy, vážili si jich, aby byli příkladem svým dětem a nepopouzeli je k hněvu – ženy, ani děti. Vánoce zrcadlí naše rodinné vztahy, odrážejí vazby, které v nich fungují, a také nefungují. Víc mišpacha, méně oikia je nejspíš ideál, víc lásky, vřelosti, úcty, respektu, méně instituce a paternalismu. Nejlépe ze všeho dobrého něco ve vzájemné rovnováze. I tak rozumím poselství vánočních svátků, které připomínají svatou rodinu. A ne jenom jako nedostižný ideál, nýbrž cíl našeho rodinného vztahování, přičemž i tady znovu platí, že snaha se počítá. Vždyť Bůh ví, jak praví Písmo, že v Kristu se neujímá andělů, ale nás lidí, jejichž praotcem je Abraham a pramatkou jeho žena Sára.

INPV 28.12.2025 HSV