Kázání 18. 1. 2026 – Procházet se s Ježíšem

Iz 49, 3.5-6
1K 1, 1-9
ev. Jn 1, 29-42

Když jde u nás v rodině do tuhého, rozumějte: nejmladší děti vytrvale napínají mou trpělivost, až se příslovečné ucho džbánu utrhne a pohár hněvu přeteče, přichází ke slovu ikonická hláška, vzteky bez sebe vyhrožuji: „No počkej, uvidíš ten tanec!“ Všechny své děti jsem tak častoval, přitom žádné z nich nikdy nevidělo svého otce tančit. Z hlediska užití se jedná o takzvaný jazykový mem, slovní výplň, kde skutečný obsah slov ztrácí původní význam a používáme je, abychom v danou chvíli něco řekli. Když dětem vyhrožuji jakýmsi makabrózním tancem, neočekávám já, tím méně ony, že se zvednu a zatančím valčík, polku nebo waltz. I když právě to by možná zafungovalo jako účinná terapie šokem. Nejmladší synek Rony se naučil tuto hlášku vtipně ironizovat, a kdykoliv padne, dá si ruce v bok a začne se v rytmu pohupovat, tančí cosi jako dupák a s bezelstností ojíněnou tváří se ptá: „Takhle budeš tancovat, tatínku?“ A jak mé vyhrožování tancem souvisí s výkladem pasáže z Janova evangelia o povolání prvních učedníků, rozhovorem s Janem Křtitelem a následným pozváním Spasitelovým k němu domů? Tím hlavním impulsem byla nejspíš ve mně stále přetrvávající vzpomínka, jak jsem předminulý pátek tančil se Ráchel na jejím maturitním plese v Lucerně, zkrátka měl jsem tance plnou hlavu, a nejspíš proto jsem si při úvahách nad biblickým textem vzpomněl na Kamilu, sestru z našeho sboru, která ráda „tančí s Ježíšem“, dokonce o tom složila písničku, kterou nám na minulé sborové dovolené zazpívala. Tančit s tím samým Ježíšem, o kterém hovoří evangelista Jan – to je představa, která v kontextu řečeného vyhrožování tancem u nás doma, mně, jako člověku, který se nikdy pořádně tančit nenaučil, na plesy, kromě těch školních, zásadně nechodí, mi nahání hrůzu. Je zajímavé sledovat, jak některá obrazná vyjádření, která ve své náboženské řeči užíváme, mohou v někom vzbuzovat kladné asociace, v jiném přesně opačné. Přitom se jedná o toho samého Ježíše. Na Kamilinu obhajobu a vysvětlení, že myšlenka tance s Ježíšem není žádnou výstředností, ani libůstkou tancechtivých žen či mužů, připomínám tzv. perichoresi, řecký termín popisující vztahy v Boží Trojici na půdorysu tance – choreia, odtud naše choreografie, ve které se jednotlivé osoby Boží Trojice Otec, Syn a Duch svatý prolínají ve věčně trvajícím tanci lásky, přičemž věření je Boží pobídkou nám, abychom se skrze víru do tohoto tance zapojili. Ale vysvětlujte to někomu, kdo vlastním dětem tancem vyhrožuje! Bližší je mi představa než s Ježíšem tancovat, se s Ježíšem procházet. Překvapivě nacházím pro procházky s Ježíšem v textu evangelia Janova větší oporu, nežli pro tanec s ním. Nepřestává mě fascinovat, jak každé slovo v Písmu bylo důkladně zvažováno, promýšleno, neexistuje v Bibli pasáž, která by zůstala bez odezvy, a zároveň, jak málo dokáže být člověk vnímavý k hloubce tohoto starobylého textu se zvláštní mocí znovu a znovu promlouvat v aktuálních souvislostech. Uvědomil jsem si to na příkladu dnešního úryvku z Jana a v něm užitých sloves, kterými autor popisuje Ježíšův pohyb. Právě odtud se začala odvíjet moje asociace s tancem. Jedná se o krátký úsek, ve kterém máme za podstatné, a to také nejvíc ulpívá v naší paměti, Janovo vyznání o Ježíši jako Božím beránku. V úvodu evangelista o Ježíši říká, jak k němu jde. Jedná se o frontální pohyb Ježíše směrem ke Křtiteli. Ježíš jde v ústrety, jde vstříc, staví se čelem, Jan na takový čelní pohyb odpovídá vyznáním. Zde se uplatňuje symbolika, hovoříme o tzv. zvěstném charakteru slova. Údaje o pohybu nejsou žádnou slovní vycpávkou, pouhým popisem, už vůbec ne memem, nebo čímkoliv jiným, nežli evangelistovým nástrojem zvěstování Ježíše. O Ježíši vyznáváme, protože on, dříve než jsme ho vyznali se k nám postavil čelem, šel nám vstříc. Ale to není všechno. Po Janově vyznání o Ježíši pokračuje evangelista v popisu, co se dělo druhý den. A druhý den se zdánlivě situace opakuje. Zase je přítomný prorok Jan Křtitel, jsou s ním jeho žáci, opět se objevuje Ježíš, ale tentokrát nepoužívá autor textu stejné sloveso užité v líčení předchozího dne. V ekumenickém překladu čteme: „Spatřil Ježíše, jak jde okolo,“ v originále je užité řecké sloveso „peripatein“ – „procházet se,“ doslova: „Uviděl Ježíše, jak se prochází…“ Už nikoliv Ježíšova cesta v ústrety, ale procházka, ne, že Ježíš šel okolo, což je samozřejmě také reálná situace, ovšem zde situace, ve které jde okolo ten, který se prochází. Je to stejné, jako když jdete a potkáte někoho, kdo jde okolo procházkou, má volno, vyšel si do parku, provětrat se, nikam nespěchá, prochází se, bloumá, relaxuje, nemá nic jiného na práci, nežli se prochází, je pánem svého času, sám si určuje, kam chce jít – jde se jen tak projít. A to je případ Ježíš, to je situace druhého dne popisovaného evangelistou. První den nám šel Ježíš vstříc, stavěl se k nám čelem a my jsme mu odpovídali vyznáním, druhý den už od nás vyznání nečeká,  jde okolo nás, míjí nás, my míjíme jeho, je pánem svého času, jako my jsme pány toho svého. Evangelista uvádí časový údaj – bylo to deset hodin po východu slunce, přibližně našich šestnáct hodin odpoledne. Ježíš se prochází, to je víc než pouhá slovní stylistika. Procházel se Hospodin po zahradě Eden, vypráví kniha Genesis příběh z ráje, kde je v řeckém znění použitý stejný termín – peripatein – šel kolem a volal na člověka: „Kde jsi?“ Tady volá člověk na Ježíše: „Kde bydlíš?“ Další překvapivá a méně známá paralela Janova v rámci té samé kapitoly, která odkazuje na Knihu Počátku. Na počátku bylo Slovo, nyní se toto Slovo, ten, který je Slovo, prochází a člověk se ho ptá: „kde máš domov?“ Na to Ježíš odpovídá: „Pojď a přesvědč se.“ Je to výzva k tomu, že v tuto chvíli má být aktivním ten, kterému o něco jde. Vidím v tom hlubokou symboliku našeho vztahování se k Ježíši. Ježíš je ve shodě s vyznáním adventního proroka Křtitele Přicházejícím, Věkovitým, ten, který jde vstříc člověku. V setkání s ním se rodí naše víra, naše vyznání o tom, že ve svém procházení – peripatunti, bere na sebe všechny naše peripetie, naše zcestí. Má volno, má čas, je Pánem láskyplně procházejícím celým stvořením, který čeká, až ho oslovíme v touze poznat, kde přebývá. A zve nás, abychom to byli my, kdo se začne hýbat, kdo jde vstříc, kdo slouží, kdo tančí ve věčném tanci, ne aby hrozil, ale aby miloval. 2NPZP 180126HSV