Kázání 25. 1. 2026 – Poezie Bible

Iz 8, 23-9, 3 (9, 1-4)
1K 1, 10-18
ev. Mt 4 ,12-23

V kázání minulé neděle jsme se s Ježíšem procházeli, dokonce i tančili, k tomu všemu nás dovedl výklad povolání prvních učedníků v popisu evangelisty Jana; dnes, když tu samou událost budeme vykládat podle evangelisty Matouše, přijde ke slovu poezie, ale jak říká Jiří Lábus ve hře Vršovice jsou zlatý, řek´tatínek: „poezie, to není hovno-rovno, to musí mít rytmus,“ pojďme si naši „nedělní chvilku poezie“, což byl mimochodem televizní pořad, který jsem jako dítě ze srdce nesnášel, užít v poslechu kázání, které bude – jedna báseň! A nebojte se, veršovat v něm nebudu. Říká se o poezii, že se prozatím jeví jako jedna z mála oblastí, která je vůči všeprostupující AI resistentní, a sice, že samozřejmě umělá inteligence je schopna veršovat, skládat rýmy, držet rytmus a kadenci, napodobovat básnické styly, zhudební vám verše, které si sama vymyslí, ale prožitek, jako když čtete Homérovy, Petrarcovy nebo Shakespearovy verše, to není – a věřím, že nebude, alespoň do doby, než si uvědomí samu sebe a bude schopna jako člověk vnitřního prožitku a abstrakce, ze kterých se poezie rodí. Současná kvalita uměle generované poezie tak zůstává v řečeném Lábusově hodnotícím měřítku, byť uznávám, že rytmus dokáže zvládnout často lépe, než já. Víte, kdo a kde v Bibli je poprvé označen za poetu, tedy básníka? Ani já to nevěděl, do chvíle, nežli jsem si první verš Bible, tedy známá slova z Knihy Genesis o tom, že „na počátku stvořil Bůh nebe a zemi,“ nepřečetl v řeckém znění, kde hebrejské bára – stvořil je nahrazeno řeckým epoiésen. Prvním básníkem Bible, prvním poetou je Bůh, Hospodin, stvořitel nebe i země. Poezie je božského původu. Samotné slova poezie pochází z řeckého poieó – tvořit, činit, odtud poiesis, česky poezie – to, co je učiněné, utvořené svým tvůrcem. Aristotelova Poetika není básnickou sbírkou, ale filosofickým pojednáním o tom, co je umění, jaká jsou jeho pravidla a formy. Prvními básníky – poety byli lidé rukodělně zruční, kteří vytvářeli předměty denního užitku, ale také zbraně, různé nástroje, a mezi jinými i věci, které neměly jiný účel, nežli rozněcovat fantazii, ducha, jitřit emoce a touhy včetně těch sexuálních, vyjadřovat všechno to, co se později začne uplatňovat v náboženství. Tak věřím, vznikla soška podle místa svého nálezu pojmenovaná jako Věstonická Venuše, podobným se mi jeví původ nástěnných kreseb v Altamiře, mezopotámské eposy, které jsou nejstaršími doklady schopnosti člověka tvořit nejenom rukama, ale svou myslí, slovem. A jak to souvisí s povoláním rybářů? Kde je v tom ryze praktickém způsobu výběru prvních učedníků nějaká poezie? Pro pochopení je opět důležité srovnání Matoušova popisu jedné a téže události, kterou zmiňují všichni autoři evangelií. První je Marek, jehož strohý popis prakticky beze změn, pouze s drobným doplněním odkazu na Izajáše přebírá Matouš, o dekádu mladší podání Lukášovo naplňuje premisu, že míra zázračnosti v uváděných popisech roste úměrně s tím, jak se doba vzdaluje původnímu času, kdy se událost stala. Lukáš zachovává metaforu rybářů ryb a lidí, ale doplňuje ji líčením zázračného rybolovu, a naposledy evangelista Jan na sklonku 1. století situuje povolání učedníků do kontaktů žáků proroka Jana Křtitele s Ježíšem, viz náš minulý výklad Ježíšovy procházky, přičemž zázračný rybolov je mu scénou, která je zarámována časem po vzkříšení. Řečenou poezií nemám na mysli nějakou poetičnost textu, kterou tam – upřímně řečeno, nenacházím, už vůbec ne snovost, jímavost, lyričnost, ve které by autor básnil ve slovech. Onou spojnicí je ale právě ona metafora o rybách a lidech shodně doložená u všech synoptiků: proměna z rybářů ryb v rybáře lidí. Marek a Matouš používají již zmíněné řecké sloveso poeió – utvořit, učinit. „Učiním z vás,“ říká Ježíš v Matoušově evangeliu „rybáře lidí“. „Učiním,“ říká podle Marka, „abyste se stali rybáři lidí.“ Ježíš se tak v pojetí prvních dvou evangelistů stává básníkem, poetou, tím, který obyčejné rybáře přetváří v docela nové bytosti. Dává jejich životu nový význam, jiné směřování. Oni ho poslechnou, jdou za ním a začíná nová kapitola jejich životů, ve které už nic nebude jako dřív. Stali se součástí Ježíšovy poezie, přijímají nová pravidla, nové formy, jsou součástí nového tvůrčího procesu, jehož autorem, tvůrcem, osnovou, rytmem a kadencí je Ježíš. Líbí se mi, jak si Marek i Matouš, ale spolu s nimi i Jan, vystačí v popisu povolání prvních učedníků líčením, které je prosté jakéhokoliv popisu čehokoliv nadpřirozeného, zázračného: Ježíš zavolá a jde se. To zavolání samotné je zázrak. Setkání s Ježíšem je zázrak, jeho zájem o člověka je zázrak. Vzpomeňte si na svoje vlastní uvěření. Bylo v něm něco, co by šlo označit za zázrak ve smyslu když ne obecně, tak alespoň ve větším počtu verifikovatelné události, ze které by spadla čelist nejenom nám, ale i lidem, které jsme tehdy měli okolo sebe? Většinou ne, i když i tak se to může stát, ale u mě se jednalo o výsostně niternou, vnitřní záležitost, kterou jsem prožíval v čase, který se nijak viditelně neproměnil, a přece byl jiný – byl plný Ježíše, kdy všechno ostatní šlo kolem dál svým tempem, ve svém rytmu – i moji blízcí zůstali stejní, já byl jiný. Představuji si, jak autoři evangelií mnoho desítek let poté, co vznikl Ježíšův učednický kruh, vybaveni vzpomínkami, svědectvími, různými zprávami a asociacemi spojenými s apoštoly, mají popsat „jak to tenkrát bylo,“ jak se to stalo, že se z rybáře Šimona z Kafarnaum stal apoštol svatý Petr, co za tím bylo? Úkol stejně nesnadný, jako by někdo desetiletí po mé smrti, vybaven vzpomínkami na mě a třeba i za přítomnosti osob, které mě znaly, měl popsat, jak David Frýdl, jak Kamila Kopčilová, jak Soňa Bělohlávková uvěřila ve Vzkříšeného Pána? Jako nejpřiléhavější vidím nějaký metaforický způsob, tady si nevystačíme s prostým popisem událostí co, kdy, kde a jak. Jsme ve výsostném hájemstvím zázraku, tajemství, ve kterém se člověka dotýká Bůh, pokaždé jinak, ale vždycky osobně: „Pojďte za mnou a učiním z vás,“ říká Ježíš. Pojďte vstoupit do mých veršů, staňte se součástí mé poezie, osvojte si moje metafory, moje vidění světa, a to, co z vás bude, čím se stanete, to nebude hned v ten okamžik, když vás zavolám. Dobrá báseň má postupnou gradaci, svůj rytmus, svoje tempo, svoje sloky, ale to, jaká je, vyjde najevo až po jejím přečtení, s posledním veršem a v pointě, ke které dospěje. „Jeho zajisté jsme dílo, jeho báseň jsme,“ říká apoštol, „stvořeni jsouce v Kristu.“ 3NPZPHSV 25012026