Kázání 8. 2. 2026 – Sůl země, světlo světa

Iz 58, 6-12
1K 2, 1-9
ev. Mt 5, 13-20

Biblická slova o soli země v sobě ukrývají úžasnou lingvistickou hříčku, která je však už předem odsouzena ztratit se v překladu. U ekumeniků ve známém výroku o soli země čteme: „Jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena?“, kraličtí to samé překládají: „zmařena bude,“ Jeruzalémská bible: „jestliže sůl ztratí chuť,“ a podobným způsobem se s tímto překladatelským oříškem vyrovnává King James Version: „salt have lost his savour.“ Takový překlad zákonitě vede vykladače, a když jsem si pročítal své poslední kázání na tento text v podání evangelisty Marka ze září roku 2024, které jsem zahajoval u nás doma frekventovanou hláškou: „podej mi vodu – podej mi sůl,“ tak musím přiznat, že i mě to svedlo k tomu, abychom rozebírali fyzikální vlastnosti soli a směřovali pointu k protimluvu, že to přeci není možné, aby sůl nebyla slaná, a že taková sůl se musí vyhodit a je na nic. Ano, v tom textu se skrývá protimluv, ale nikoliv protimluv neslané soli, kterou si my, lidé 21. století zvyklí nakupovat jodizovanou čistou sůl bez příměsí a barviv v kilovém balení z Kauflandu ani nedovedeme představit, nikdo z nás se s jinou solí nejspíš nikdy nesetkal, neochutnal ji, ani nikde neviděl s výjimkou granulované soli mořské. Nanejvýš se nám stalo, že jsme sůl zaměnili za cukr a naopak a po prvním doušku vyprskli z úst to, co jsme si omylem buď osladili, nebo osolili, ale že bychom solili a nic se nedělo, to naše zkušenost není a o tom není ani biblický text. Pán Ježíš ve skutečnosti vůbec nemluví o neslané soli, ale mluví o soli, která zešílela, o soli zblázněné. Kraličtí na to upozorňují ve svých výkladových poznámkách, ale ruku na srdce: „Který písmák to naposledy četl, že v řeckém textu receptu je o soli řečeno – je zblázněna?“ Když jsem tento poklad ukrytý v brázdě Božího slova našel, moje srdce se zachvělo radostí: „Konečně to mám Biblí potvrzeno! Je to tam černé na bílém a dokonce s nejvyšší autoritou Krista v jeho Horském kázání – šílená sůl!“ Kolikrát jsem si říkal, čím to je, že má církev tak zvláštní přitažlivost pro lidi nejrůznějším způsobem vyšinuté, blázny, šílence, kteří v ní na sebe strhávají často tu největší pozornost, lidi nevyrovnané, nevypočitatelné, nepředvídatelné ve svých reakcích, chování a tak dále, a proč v ní naopak jako sůl chybí lidé kultivovaní, rozvážní, vzdělaní, empatičtí, s rozhledem, nad věcí a přitom hluboce zbožní, laskaví a milující. Celé roky o tom přemýšlím, děsím se toho, snažím se eliminovat jejich vliv alespoň v rámci vlastní farnosti, a přitom to celou dobu mám na očích. Nezbývá než souhlasit s Werichovým „čtěte Bibli, tam to všechno je,“ jenom tomu málo rozumíme, protože nečteme v jejích původních jazycích, neboť jak známo, každý překlad je výkladem toho, kdo překládá. Jak to tedy Pán Ježíš myslel s tou šílenou solí? Pro pochopení musíme jít ještě hlouběji, totiž do aramejštiny, jeho rodné řeči, ve které nejspíš tento výrok poprvé zazněl. Aramejské tefal překvapivě neznamená pečící pánev, ale pošetilost, hloupost. Starozákonní Job ve své soužení naříká: „Což lze jíst bez soli něco mdlého? Má nějakou chuť vaječný bílek?“ Sůl, která nesolí je šílená, říká Ježíš v duchu rabínské moudrosti midrašů – příběhových historek, které často humornou formou vyjadřovaly hluboké pravdy o světě a člověku v něm. Jste sůl, říká Ježíš na adresu nás křesťanů, ale dejte si pozor, abyste nebyli solí šílenou, solí k zbláznění, která je nanic, ani na ten posyp chodníků se nehodí, protože žádnou námrazu nerozpustí, žádné chodidlo v pádu nezachytí, je jenom břečkou, obtěžujícím blátem na podrážkách těch, kdo do ní šlápnou a budou nadávat, čím se zamazali. Nesolící sůl není sama sebou, je v pravdě šíleně zbytečným materiálem, který sám sebe vyprázdnil, ztratil své opodstatnění, důvod pro svou existenci. Ježíšovo slovo o soli má v sobě stejný náboj absurdity, jako podobná výroková historie o trámech a třískách v očích a o usekaných údech. Jenom slyšet to, má člověka pobouřit, vytrhnout z jeho letargie sebespokojenosti, libování si v tom, jak dobrou solí jsme, jak všechno prostupujeme naší libou esencí a ani na mysl nám nepřijde, že ve skutečnosti jsme v lepším případě pro smích, v tom horším pro legraci, a v tom nejhorším nikoho nezajímáme pro svoji směšnost, při které nám v hlavě přeskočilo a jako každý blázen, ani my si neuvědomujeme, že blázníme, blouzníme, namísto toho, abychom v pokoře přijali roli být kvasem a solí země. Vyplývá mi z toho, že církev je plná bláznivých lidí, kteří nejsou blázny pro Krista v duchu Pavlova výroku, ale jsou to velice často lidé psychicky nemocní, které místo, aby se stali předmětem láskyplného ošetřování a doprovázení v jejich nemoci, jsou církví pověřováni úkoly a službami. V takovém případě ale koná církev soud nad sebou samou. Ale bylo by pošetilé chápat Ježíšova slova výhradně prizmatem MY versus ONI ve smyslu MY jsme ti správně slaní, ONI jsou ta zblázněná sůl. Ježíšův indikativ VY JSTE znamená JÁ JSEM, ale i mě hrozí akutní nebezpečí záchvatu šílenství, ve kterém se moje JÁ zblázní. To, že teď jsem z milosti Boží solí neznamená, že jí budu i zítra.

Se světlem světa, druhou částí výrokové historie z Ježíšova Horského kázání se to má podobně. Světlo je světlem z podstaty toho, že září, osvětluje, dopadá, šíří se prostorem. I když mluvíme o zhasnutém světle, není zhasnutých světel, světlo buď svítí a pak je světlem, nebo není. Bývají zhasnuté, vyhaslé zdroje světla. Podobně není neslané soli, ale jsou prázdné solničky, nádoby, které se vyčerpaly ze svého obsahu, podobně jako lampy, co zhasly. Ten, kdo věří v Krista, ten, kdo nese Krista v tomto světě, je solí, je světlem. Kdo nesolí a nesvítí, v něj nevěří a jeho nenese.  Často v tom tápeme a máme za to, že je naším úkolem druhé solit a posvítit si na ně. Ne, pouze je naším určením být solí a být světlem. Kam světlo dopadne a co prosolí už není naše starost. My se máme starat o to, aby naše světlo nezhaslo a my ve své slanost nezešíleli. Kde, v čem a pro koho budeme jako sůl země a světa užiteční nám nepřináleží. Izajáš dává návod, jak taková sůl v praxi vypadá. Bůh sám pro nás připraví skutky, ve kterých se uplatníme všude tam, kde pokorně přijmeme jho Kristovy služby v tomto světě. V závěru své řeči o soli a světle hovoří Ježíš o „krásných skutcích“ – kalá erga, které lidé uvidí a vzdají proto slávu Otci v nebesích. To neznamená skutkařit pro něco, ale být viděn v tom dobrém, co do nás Bůh vložil, v tom krásném, čeho jsme díky víře v Krista schopni, věřit a nezbláznit se z toho.  08022026 4NPZP HSV