Kázání 29.3.2026 – Květná neděle

Iz 50, 4-7
Fp 2, 5-11
ev. Mt 21, 1-11

V samotném závěru normalizace ve zlomovém roce 1989 se dala v Praze dohromady skupina lidí, která si říkala Společnost pro veselejší současnost, a formou happeningů typu Běh třídou Politických vězňů za osvobození politických vězňů, anebo vypouštěním „velryby“ do Vltavy, kterou pak orgány Esenbé pracně lovily z řeky za nebývalého zájmu přihlížejících zástupů lidí stojících na nábřeží u Národního divadla, poukazovala na zvrácenost režimu vlády jedné strany a jeho absurditu. Vzpomněl jsem si na ní při čtení Ježíšova slavného vjezdu do Jeruzaléma a vidím mezi obojím několik zajímavých paralel. První je dějinná podobnost, ve které část lidu, nebo celý národ žije pod kuratelou despotické moci, která nemilosrdně zasahuje do jejich životů a uzurpuje si nárok rozhodovat o nich ve všech jeho aspektech. V době Ježíšově to byla vládnoucí a s okupanty kolaborující politicko-náboženská moc jeruzalémských předáků, v čase doznívajícího ne-reálného socialismu podobný model, jenom s vyloučením náboženských špiček, které byly tvrdě potírány spolu s ostatními lidmi. Druhým styčným bodem je nervozita despotické moci z jakéhokoliv i nepatrného projevu humoru, satiry, nadhledu, který ve skutečnosti odhaluje její tragickou směšnost. Ježíš pro svůj vstup do Jeruzaléma – královského města, volí strategii členů Společnosti pro veselejší současnost. Vědom si tragických konsekvencí, jde cestou humoru, absurdní nadsázky, happeningu. Odbojová skupina bratří Mašínů v 50. letech šla cestou otevřené konfrontace silovým způsobem boje muže proti muži. Jejich obdobou byli v době Ježíšově zéloté – záškodníci, který s okupanty vedli partyzánský způsob války. Eséni šli cestou duchovní separace – zcela se oddělili od okolního světa a v klauzuře čekali rozhodující střet mezi světlem a temnotou. Ježíšova cesta je cestou řečeného happeningu. Ví, že to špatně dopadne, ale když všechno jiné selhává, ještě je možné použít humornou odrazivost, která zesměšní ty, kteří se berou přehnaně vážně. Evangelisté vystavěli svůj popis Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma, stejně jako celý pašijový příběh, důsledně na půdorysu naplnění židovských prorockých očekávání. Je však zapotřebí zdůraznit, že se jedná o jejich svébytnou reinterpretaci starobylých židovských textů, které pochopili v duchu svého vyznání o Nazaretském Ježíši, který jim byl Mesiášem – Kristem. To samé, co činí ve svých listech apoštol Pavel v rovině teologického myšlení, vyprávějí evangelisté formou příběhů, událostí z Ježíšova života, na kterých dokládají, že tento Ježíš je zaslíbeným od Boha poslaným Mesiášem, který má vysvobodit svůj lid. Evangelistům nejde v první řadě o to podávat popis historických událostí, ale zvěstují Vzkříšeného Ježíše, „abyste uvěřili,“ jak říká Jan, „že Ježíš je Kristus…“ To neznamená, že na historii rezignují, či se pohybují mimo její rámec. Naopak, to co o Ježíši věří, zasazují do reálných dějů, do času chronos, jehož jsme my všichni – jejich posluchači, součástí. Pokaždé ale v jejich popisu vítězí nad historií christocentrická víra: přesvědčení o tom, že Ježíš, tak , jak jsem ho znali a dokonce i navzdory tomu, jak jsme ho znali a jak tragicky skončil jeho život, je, tudíž od počátku i byl, očekávaným Mesiášem.

Začínal jsem tím, jak mi Ježíšův příjezd do Jeruzaléma připomíná v lecčems happeningy Společnosti pro veselejší současnost. Římané se berou vážně, náboženští představitelé Židů se berou ještě vážněji, dokonce se nemohou dohodnout, kdo z nich je váženější: farizeové, saduceové, anebo snad Eséni? A do toho vstupuje Ježíš, který se jde ujmout svojí vlády, přičemž všechny myslitelné modely vládnutí staví na hlavu. Sedá na osla, který mu nepatří, jenom si ho půjčí s tím, že ho pak vrátí. Absurdnost té scény umocňuje Matouš popisem, že si Ježíš půjčuje nikoliv jednoho, ale rovnou dva osly, rozumějte oslici a její mládě, ty si nechá osedlat a usedá na ně, na plášť přehozený přes obě zvířata. Zkoušel jsem si to představit, a zadal umělé inteligenci, aby mi vytvořila fotorealistický obrázek takové scény. Nejprve něco takového odmítala zobrazit, že musím změnit zadání, aby po dlouhém přemlouvání nakreslila, jak Ježíš stojí jednou nohou na oslici, druhou na oslíkovi a drží opratě, a takto balancuje za přihlížení zástupu, který je perplex. Vyšlo z toho poměrně zdařilé cirkusové číslo, které se někteří exegeté snaží zjemňovat tím, že Ježíš seděl jenom na jednom oslu a o druhého se opíral nohama, ale jsem si jistý, že žádný z těchto biblistů na takovém „souoslí“ nikdy nejel, respektive nedokážu si představit, že by tak svéhlavá zvířata, jakými jsou osli, někoho tímto způsobem uvezli na vzdálenost byť pár metrů. Pokud pochopíme doslovně Matoušovo podání a odhlédneme od toho, že je za tím ukrytý paralelismus Zachariášova proroctví, který hovoří o jednom zvířeti dvakrát, musel by Ježíš ještě o řád povýšit svůj happening na akrobatickou drezúru oslů a tím překonat i ty největší kousky Společnosti pro veselejší současnost, otázka je, zda by bylo fyzicky možné v tak krátké době nacvičit něco takového s narychlo vypůjčenými zvířaty. Pokud ve svých úvahách připustím nadpřirozený výklad událostí, že Ježíš zázračně překonal zvířecí vzpurnost a fyzikální limity a jeho jízda na souoslí je stejného rázu jako jeho chůze po vodě, kladu si další otázku: „To by opravdu tak marnotratně plýtval svými schopnostmi, jenom aby předvedl konsternovaným divákům cirkusové číslo?“ Evangelista sice píše, že Ježíšův příjezd do Jeruzaléma otřásl celým městem, ale ten otřes byl způsobený něčím jiným, nežli drezúrou oslů. Ježíš bezesporu dokázal strhnout na svou stranu zástupy a zaujmout jejich pozornost. Tím, že Ježíš jede na oslátku si dělá legraci z každé předpojatosti a strnulé vážnosti náboženské, společenské i politické. I z té naší. Demaskuje každou takovou falešnou vážnost tím, že jako král světa usedá na osla. To, co je v očích světa nízké, opomíjené, marné, bere za své. A není to poprvé, kdy něco takového dělá. Poprvé demaskuje falešnou povýšenost tak, že se narodí jako Žid, další maska padá na kříži a konečně tu poslední odloží do hrobu, který zůstane prázdný. To, co evangelisté vyprávějí vlastně jako veselou, zábavnou historku, Ježíšův happening, v plné vážnosti říká Pavel ve svém hymnu o Kristu: „Způsobem bytí byl roven Bohu a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí… 24032026 6NP HSV