Kázání 2. 4. 2026 – Zelený čtvrtek

Ex 12, 1-4.11-14
1K 11, 23-26
ev. Jn 13, 1-15

Úsloví, že „všechno je v životě jednou poprvé“, vztahuji na svůj výklad jedinečné události Ježíšova mytí nohou učedníkům, která je nedílnou součástí pašijí, a přitom událostí možná nejopomíjenější. Za svou více než třicetiletou kazatelskou praxi si nevybavuji, že bych kdy na tento singulární text Janův kázal. Samotné ustanovení Ježíšovy svaté večeře je oproti tomu častým kazatelským textem, opakovaně bylo obsahem našich výkladů na biblických hodinách, v kázáních se k němu vracíme pravidelně, a tak trochu ve stínu zůstává to, o čem se často v církvi nekáže, ale nejenom nekáže, ani nemluví a ani nekoná: a sice, že Ježíš v předvečer své smrti učedníky nejen nasytil, ale že jim také umyl nohy, a ne hlavu. Mytí, očistu těla, chápeme od určitého věku jako výsostně osobní, intimní záležitost. Jedná se o naše tělo, naše soukromí, do kterého neradi pouštíme druhé lidi. Po narození a v raném dětském věku je to však jiné. Stejně, jako je dítě ve všem odkázáno na péči svých rodičů, kteří ho sytí, šatí, zajišťují všechny jeho potřeby, je na ně odkázáno i ve věcech své hygieny, a z ní vyplývajícího celkového tělesného zdraví. Mám s těmito výsostně tělesným procesy u nás doma letitou zkušenost získanou praxí osminásobného otce. Koupání mám na starosti od prvního dne novorozeného dítěte, když je přineseno k nám domů, až zhruba do šesti až osmi let věku. Když vezmu v potaz, že Ronymu jsou nyní čtyři roky, mám před sebou ještě zhruba polovinu závěrečné osminy mé očistné péče o svoje potomstvo, které by celkově mělo trvat, dá-li Pán Bůh, bez jednoho roku 30 let. Třicet let kážu, třicet let myju. Kladu si otázku, jde mi líp mytí, nebo kázání? V čem jsem efektivnější, v čem jsem úspěšnější? Nejspíš v tom mytí. Jsou za mnou – víceméně čisté děti, které v kolektivu nezapáchají, a když tak jen občas nikoliv mou vinou. Můžu to samé vztáhnout i na příjemce svých kázání? Říkáme si s manželkou, že při počtu našich dětí přejdeme jednou kontinuálně z naší omývací péče o druhé do stádia, kdy my sami budeme omýváni. V jeden čas, když bylo potřeba pomoci mému otci s péčí o jeho starou maminku – mou babičku, stalo se mi, že jsem v jednom dni omýval dvě ženy, mezi kterými bylo více než devadesát let – svou babičku a moji tehdy dvouletou dcerku Tali. Zvláštní pocit sounáležitosti generací, kdy se člověk ve svém stáří vrátí do své někdejší naprosté vydanosti do péče druhých. Odložíme stud, úzkostlivé dbaní na to, jak před druhými budeme vypadat, a budeme rádi, že máme někoho, kdo se o nás postará, nakrmí, omyje, uspí.

Evangelista Jan jako jediný uvádí epizodu, která nutně musela způsobit šok v kruhu Ježíšových žáků. To, že Ježíš předsedá slavnostnímu stolu, láme chléb, podává kalich, na to byli zvyklí. Jako jejich učitel, mistr, duchovní vůdce, to tak činil mnohokrát. Společné jídlo učitele a jeho žáků bylo běžným, konstitutivním prvkem řady takových společenství, ve kterých předsedající byl zodpovědný i za nasycení svých svěřenců. Když se tak dělo naposledy, píše Jan, došlo při tom k něčemu, co muselo všem tehdy přítomným v horní místnosti jeruzalémského večeřadla vyrazit dech. Ježíš po večeři vstává, odkládá svrchní oděv, přepáše si spodní šat, poklekne a začne svým žákům omývat nohy. Zcela tak vystoupí ze své role, stane se otrokem, služebníkem, pomocnou silou, která v domech boháčů byla vyhrazena těm úplně nejspodnějším na společenském žebříčku. Anebo, a i taková stylizace je stejně, ba i víc šokující, dobrovolně na sebe vezme péči vyhrazenou rodičům vůči svým dětem, anebo dospělým dětem vůči svým starým rodičům. Ježíš vědomě popře, že je duchovním rádcem a vstoupí do intimity svých dospělých žáků tak, že jim umyje nohy. Není divu, že takové jednání vzbudí překvapení, dokonce i nesouhlas, který vyjadřuje Petr svým rozhodným: „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ Jeho odpor netrvá déle, než Ježíšova odpověď: „Jestliže tě neomyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Mít podíl s Ježíšem znamená přijmout ne jeho slávu, ale jeho službu. Tomu Petr v tu chvíli nerozumí, stejně jako tomu nerozuměl na Hoře Proměnění, kde se ocitl v podobné situaci. „Když nohy, tak ale i celé tělo, ne? Je to nějaká rituální koupel, do které nás chce náš Mistr uvést? Pokud ano, musí to udělat důsledně, nejenom tak, že nám omyje nohy,“ dává najevo Petr svoje neporozumění tomu, o co Ježíšovi jde. Nikoliv o rituální koupel, zasvěcování do mystérií a očistných lázní, ze kterých člověk vystoupí duchovně nad sníh bělejší. Ježíš v jeruzalémském večeřadlu pokračuje ve svém kázání ne slovy, ale skutky. Tak, jako předtím v lámání chleba a pití ze společného kalichu předával svým žákům ujištění o tom, že s nimi bude pokaždé, kdykoliv v budoucnu budou lámat chléb a pít kalich, tak nyní tím, že se skloní k nohám svých přátel a začne je omývat, dává najevo lásku, která překračuje běžné společenské konvence, protože svým přátelům, byť je máme rádi, vážíme si jich, tak jim nohy nemyjeme, pokud se nejedná o nějakou výjimečnou situaci naléhavé pomoci. Neomýván nohy Ivě, Soně, Karlovi, ale omývám své děti, své rodiče – když to potřebují, životní partnery odkázané na naši pomoc, zkrátka všechny, ke kterým nás poutá láska větší, nežli filadelfia – láska bratrská. Janův popis toho, co Ježíš udělal ve večeřadle je jenom jiným vyjádřením toho, co říká synoptik Marek: „Kdo chce být mezi vámi první, buď služebníkem – buď otrokem všech!“ Mk 10, 44. Proto Ježíš odkládá svrchní šat, jde do pracovního, do montérek, stává se otrokem. Ale byl by omyl pochopit to jenom jako výzvu k láskyplné služebnosti, ve které se máme soucitně sklánět k potřebám druhých. Setkáváme se tu s nezměrností Kristovy Boží lásky k člověku, která je ve své velikosti nenapodobitelná. Ta je tím Ježíšem řečeným podílem, který v něm máme, když se mu podvolíme. Ježíš nás miluje víc, než jak my milujeme své přátele. Marek hovořil o služebnících, Lukáš řeší v podobenství o Milosrdném Samařanu otázku, kdo je můj bližní, Jan jde ještě dál a v popisu Ježíšova mytí nohou učedníkům dává průchod lásce, s jakou omýváme svoje novorozené děti, když si je poprvé přineseme domů, lásce, s jakou se staráme o své slábnoucí staré rodiče, lásce, která se cele vydává ve prospěch milovaného. „Už nejste služebníci,“ říká Ježíš na adresu těch, kterým umývá nohy. „Jste moji přátelé.“ A Pavel dodává, že víc než přátelé: „Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, tatínku. Už nejsi otrok, ale syn – dcera!“   Amen 26032026 Zelený čtvrtek HSV