Kázání 12. 4. 2026 – Tomáš

Sk 2, 14a.22-32
1P 1, 3-9
ev. Jn 20, 19-31

Co má společného frontman Olympicu a Jan evangelista? Touhu po osmém dnu! Oba se shodnou, že mít osmý den by bylo fajn. „Osmý den schází nám,“ zpívá Petr Janda a na půdorysu nejspíš ne úplně optimálního partnerského vztahu dokládá, jak by se hodilo mít den navíc, který by vyřešil přes týden nakumulované problémy. S jistou dávkou cynismu poznamenávám, že některým vztahům by ani osmý, devátý, ba ani desátý den týdne nepomohl vystoupit ze zacyklení, ve kterých vězí. Osmý den evangelisty Jana se netýká jenom toho, že se nám nedaří v lásce a máme proto čas od času tichou domácnost, rozvod tu od stolu, jindy od lože. „Osmého dne,“ píše Jan, „byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi.“ Vrtalo mi hlavou, jaký osmý den, když ten první po sobotě, kdy byl Ježíš vzkříšený, byla neděle. A protože jsem na rozdíl od starověkého inkluzivního počítání dnů počítal exkluzivně, tedy od následujícího dne, vycházelo mi, že další setkání učedníků se Vzkříšeným osm dní od neděle muselo být v pondělí. Prvním dnem ale byla Janovi neděle, pondělí druhým, takže osmým byla zase neděle. „Osmý den, který nám do počtu dnů doposud scházel,“ říká evangelista Jana, „je den Kristova Vzkříšení.“ Vzkříšení, dokládá Jan, je osmý den stvoření – stvoření nové, kde počátek všeho spojuje v dramatickém oblouku v jeden celek se závěrečným dovršením. Vzpomněl jsem si v té souvislosti na výpověď teologa 2. vatikánského koncilu Hanse Künga o tom, že víra ve vzkříšení je radikalizací víry ve stvoření. Neděle není sedmým dnem v týdnu, neděle je věřícímu ve Vzkříšeného Krista zároveň osmým dnem, příslibem, počátkem nového stvoření, které se v Kristu teprve otevírá. Je nám startovní linií začít uskutečňovat to, co okolo Ježíšova stolu vyznáváme: „Nežiju už já, ale žije ve mně Kristus. Na to, co neděli co neděli odříkáváme v kostele – jako vyznání, máme všechny dny do počtu našich životů až do onoho osmého dne, ve kterém se jako Tomáš postavíme před tvář Vzkříšeného, aby nás vyzval: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do ránu v mém boku.“ Zpravidla, když kážu na tento text z Janova evangelia, chápu ho tak, že je výzvou nám malověrným víc se přimknout k Pánu, ponořit se do víry v něj a spolehnout se, že je tím, pro kterého ani zavřené dveře nejsou překážkou učinit proměnu z nevěřícího ve věřícího, z toho, který pochybuje, v toho, který ne(po)chybuje. To je ale jenom jeden výklad. Tomáše nemusíme dávat za odstrašující příklad víry, která pochybuje a žádá důkazy, protože si potřebuje sáhnout do ran, ohmatat Ježíšovo zmučené tělo. Není prototyp touhy po fides miraculose – víře v zázraky, která má být kvantitativně odlišná od víry, která něco takového nepožaduje. Uvědomil jsem si, že Ježíš v odpovědi Tomášovi říká to samé, co je obsahem Matoušova podobenství o posledním soudu: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto maličkých, mně jste učinili.“ Tomášovo sáhnutí si do ran Kristových je retrospektivní. Nejspíš proto u Jana není doklad o tom, že by to Tomáš skutečně tváří v tvář Kristu udělal. Kdykoliv jste se ponořili do ran tohoto světa, byli jste soucitní, pomáhající, potkali jste se se Vzkříšeným, vstoupili jste do osmého dne, okusili jste novou kvalitu času, který jsem pro vás připravil, říká Vzkříšený.

A je tu ještě druhý, neméně šokující příměr podobný tomu s Petrem Jandou a jeho osmým dnem. Má něco společného ischias s vykládaným textem o nevěřícím Tomášovi? Světe div se: má! A nejenom ten, že kazatele občas bolí záda. Ta podobnost spočívá v lingvistice řeckého písmene chí ve tvaru kříže. Ischias je bolest zad v kříži související se sedacím nervem, který člověka dokáže paralyzovat přes kyčelní kloub v celé spodní části těla. Ústřední výpovědi Janova evangelia mají tzv, chiastickou – křížovou strukturu. Jedná se o rytmickou kadenci ve starověku velmi oblíbenou, která spočívala ve skládaní textů, které se k sobě vztahovaly v zrcadlovém postupu. První dvě části – řekněme, že verše A B se následně variují tak, že na prostřední verš B navazuje ten samý upravený, tedy znovu B a je zakončený výchozím A, ovšem v novém vyznění. Typickým příkladem z té doby je například Pavlovo slovo ke Korintským: Jídlo je pro žaludek, a žaludek pro jídlo; Bůh však jednou učiní konec obojímu. Tělo není pro smilstvo, ale pro Pána a Pán pro tělo. Nebiblickým chiasmem je například Byronův bonmot: „Potěšení je hříchem a hřích je občas potěšením.“ Celé Janovo líčení druhého zjevení Pána učedníkům má tuto chiastickou – křížovou strukturu. Zajímavé je, že přepis chiastické struktury do písmen AB – BA dává výsledné slovo ABBA, což je v aramejštině důvěrné označení otce jako tatínka. Křížovou strukturou vypráví Jan všechny své zprávy o zjevování Vzkříšeného, tedy setkání učedníků a Marie s Ježíšem u prázdného hrobu v zahradě, setkávání za zavřenými dveřmi v Jeruzalémě a setkávání při rybolovu v Galileji.

Prvního dne po sobotě jsou učedníci shromážděni za zavřenými dveřmi; přichází ten, který říká Já jsem dveře, a staví se mezi ně, aby jim dal svého Ducha. Dveře zavřené, otevřený Ježíš, Tomáš chybí. Druhou expozicí je Tomášův rozhovor s učedníky o tom, co proběhlo: „Dokud neuvidím – neuvěřím.“ Tento motiv, nazývejme ho jako B dojde opakování a variace osmého dne, kdy je zase neděle, opět jsou zavřené dveře, Tomáš tentokrát nechybí, Ježíš je uprostřed nich a nabízí, aby, o čem předtím mluvil, učinil: sáhnul do jeho ran. Ježíšovo „nepochybuj a věř“ – mé gynou apistos, alla pistos, znamená doslova: „nebuď nevěřící, věřící buď“ je chiasmem v chiasmu: ABBA v ABBA, kříž v kříži, na který Tomáš odpovídá, jak jinak, než zase křížově chiasmem: „Pán můj a můj Bůh.“ Janovo evangelium je „prokřižované“ víc, nežli nám přichází na mysl. Když Tomáš vyznává Krista jako Pána a Boha, říká „Kristus je Pán můj, můj Kristus je Bůh.“ To je vyznání na straně Tomášově. Imperativ na straně Boží Tomášovi, tedy nám, zní: „Nebuď nevěřící, buď věřící,“ to ale můžeme pochopit víc než jenom povzbuzení k víře ve Vzkříšeného, pochopme to kruciálně, křížově, jako výzvu: „Chovej se jako ten, kterého potkal Vzkříšený, ne jako ten, který ho nezná. Buď tím, kdo sahá do ran tohoto světa, když se dotýkáš trpícího, dotýkáš se Vzkříšeného. Nechovej se, jako by ti byly všechny rány světa ukradené, protože pak ti budu ukradený i Já.“ 12042026 1NPV HSV