Kázání 26. 4. 2026 – Já jsem dveře

Sk 2, 42-47
1Pt 2, 19-25
ev. Jn 10, 1-10

Ve známém textu z 10. kapitoly Janova evangelia, kde o sobě Ježíš hovoří v 1. osobě formou tzv. „sebezjevitelských slov“ – ego eimi – já jsem, prohlašuje sebe za dveře – ego eimi hé thýrá – „Já jsem dveře“. Obraz dveří úzce souvisí s následným obrazem pastýře ovcí, neboť dveře, které má Ježíš na mysli, potažmo evangelista Jan, když o něm hovoří, jsou dveřmi ovčince, doslova „ovčího dvora“, či „nádvoří ovcí“, což býval vyhrazený prostor zpravidla přiléhající k domu, který sloužil jako příbytek pro ovce, kde byly shromažďovány na noc po pastvě. V široce známém obrazu jsou tak v rychlém sledu za sebou vykresleni jednotliví aktéři a atributy, které se k nim vážou. Patří mezi ně v pořadí, jak jdou za sebou: ovce, zloděj a lupič, pastýř, dále překvapivě vrátný – tito jsou aktéry Ježíšova příměru; věcnými atributy jsou pak nádvoří pro ovce a dveře do něj, které si můžeme představit jako úzký průchod – branku, kterou se mohla protáhnout na šířku nejvýš jedna ovce, přičemž byla tato branka následně zajišťována zátarasem, kupříkladu v podobě jednoho nebo více trámů či prken. Takto detailně o tom hovořím proto, abychom se pokusili biblický text nahlédnout očima tehdejších čtenářů a posluchačů, kteří za stejnými pojmy, které slyšíme my dnes, viděli ale něco odlišného, nežli co kreslí naše představivost. Dveřmi do ovčince tedy nejsou naše klasické dřevěné dveře na pantech, už vůbec ne dveře prosklené, které vedou v našem kostele ze sákristie za oltář, dokonce opatřené Ježíšovými slovy „Já jsem dveře“, ovčinec není ohradou, ale obezděným nádvořím obytné části domu. Co mě překvapilo, a přiznám se, že jsem si toho nikdy předtím nevšimnul a ve svých výkladech jsem to pokaždé opomíjel, je postava vrátného. V našich představách je vrátný obtloustlý důchodce či důchodkyně, sedící v zakouřené kukani vedle hlavního vchodu do budovy, s nedůvěrou poměřující každého, kvůli kterému musí přerušit sledování věčně zapnutého televizoru. Jaká je funkce vrátného tady, v Ježíšově sebezjevitelské řeči o dveřích a pastýři ovcí? Když Janovi stál vrátný za to, aby ho do svého evangelia zapsal, určitě tím sledoval nějaký záměr. Jaký? Jednou je zmíněn vrátný u Marka ve výzvě k bdělosti, kdy pán domu ukládá vrátnému, aby byl vzhůru až znenadání přijde, ostatní výskyty jsou už výhradně u evangelisty Jana. Ten zmiňuje vrátnou veleknězova domu, která se dostává do interakce s Petrem po Ježíšově zatčení, kdy ho židovští předáci vyslýchají. Tato žena se nejvíc blíží mé představě „herdekbaby“, které nic a nikdo neunikne, a každého příchozího považuje za vetřelce, obdoba někdejších „domovních důvěrnic“, už od pohledu vzbuzujících nedůvěru. Mezi touto vrátnou z veleknězova domu a vrátným z 10. kapitoly vidím nejenom já, ale i řada mnohem erudovanějších exegetů, přímou souvislost, přičemž spojnicí je nejenom zmíněný pastýřský motiv, ale také postava učedníka Petra, se kterým v závěru Janova evangelia Ježíš hovoří po svém vzkříšení, aby ho opatřil trojím pověřením: pas mé beránky, buď pastýřem mých ovcí a pas mé ovce! Na základě právě tohoto textu my kněží a pověření pracovníci církve rádi odvozujeme, že jsme těmi Ježíšem ustanovenými pastýři, strážci jeho stáda. Připadá mi to příliš sebevědomé a troufalé. Proč bychom na základě rozhovoru mezi Vzkříšeným a prvním z apoštolů měli právě my troufale uzurpovat titul, který je v evangeliu vyhrazen samotnému Kristu? Ten říká: „Já jsem pastýř dobrý.“ Ani Petr není tak dobrým pastýřem, jako je dobrý pastýř Kristus, mám-li použitý Janovu oblíbenou chiastickou – křížovou argumentaci, o které jsem hovořil v minulém kázání. V církvi dnes a denně slýcháváme horu řečí o pastýřské službě, o pastorální péči, o kněžích, kteří pasou svěřená stáda. Dle mého názoru při tom všem jaksi přeslýcháme, že skutečný pastýř dobrý, že skutečné dveře k ovcím a jejich pastvinám, je jenom jeden: Kristus Ježíš. My, kteří jsme v církvi pověřeni rozličnými službami, nejsme ani těmi dveřmi, ani skutečnými pastýři. Nám náleží funkce vrátných. Alespoň tak si vykládám já důvod, proč Jan opakovaně vrátné – muže i ženy – viz vrátná na dvoře veleknězova domu, do svého evangelia v souvislosti s jediným Pastýřem Kristem propašoval: aby nám – pachtýřům Božího slova, nikoliv pastýřům – reverendům, parochiálům – správcům farností, nectným ctihodnostem jasně ukázal, jaké je naše místo a jaká je naše role vůči Božímu lidu, tedy vám, co církev tvoříte. Nenechte se mýlit: faráři církev netvoří – i mezi námi jsou netvoři. Jsme jenom vrátní sedící při dveřích a je naším úkolem postarat se nikoliv o vás, ale o to, abychom neusnuli – na vavřínech spokojenosti se sebou samotnými, jak dobře nám ta pastýřská služba jde!  „Kdo vchází dveřmi,“ říká Ježíš, „je pastýř ovcí. Kdo leze přes zeď do ovčího nádvoří a míjí dveře, je zloděj a lupič.“ Vykladačsky zajímavé je i toto zdvojení: zloděj, řecky kleptés, je kleptoman, poberta, který zručnými prsty druhé obírá a vystavuje se tak hrozbě, že jeho samotného jednou klepnou přes prsty. Lestés – lupič, je horší obdoba kleptése. Na rozdíl od kleptomana, který bere skrytě, lupič okrádá zjevně a nebrání se ani použít násilí. Oba: kleptés i leptés jsou hojně rozšířenými  (po)druhy žel Bohu i v církvi. Katastrofou pak je, když samotný vrátný je zloděj a lupič, i takovými byla bohatá církevní historie, a nepatří jenom do ní. Jsou potom oněmi příslovečnými vlky v rouše beránčím. „Kdo vejde skrze mne,“ říká Ježíš, „bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“ To, co slibuje Ježíš, nemůže zprostředkovat žádný vrátný. Vrátný může nanejvýš zamést, nejlépe před vlastním prahem, a dbát na to, aby někdo – tím méně on, vchod nezatarasil, dohlédnout na jeho průchodnost. To je úkolem nás dveřníků Ježíšova stáda: nepasovat se ani na pastýře, ani se neholedbat, že my jsme těmi dveřmi. Dveře, které vedly do ovčince, a které měl Ježíš na mysli, byly a jsou dveřmi úzkými – nejvýš na šířku jednoho člověka. Každý se do nich musí napasovat sám za sebe. A všimněte si i řečeného směru: Ježíš hovoří nejprve o vcházení, tedy vejití úzkou a těsnou branou, a až potom o vycházení. Směr dovnitř je směr na bezpečnou hlubinu víry, vstříc dobrodiní, které je v Kristu, do pospolitosti jeho těla, nádvoří ovcí, kterým je církev jako prostor bezpečného úkrytu. Ale být součástí ovčince samo o sobě nestačí, je to málo. To naznačuje druhý směr – vycházení. Cesta ven, cesta ke svobodě, kterou nám vydobyl Kristus. Jemu buď sláva! 19042026 HSV