Kázání 24. 5. 2026 – Hod Boží svatodušní

Sk 2, 1-11
1K 12,3b-13
ev. Jn 20, 19-23

Všimli jste si, že tím, čemu se na divadle říká „dramatický oblouk“, se ve čtení evangelního textu na Hod Boží svatodušní vracíme zpátky do poselství 1. neděle po velikonocích – neděle v bílém – dominica in albis či Quasimodogeniti, během které letos, jenom šest týdnů nazpátek,  zazněl ten samý text o zjevování Vzkříšeného učedníkům za zavřenými dveřmi? Repetitio – o kterém víme, že je máteří moudrosti, zařadili autoři lekcionáře proto, aby připomněli důležitost tohoto slova. Pro Bibli platí, že podstatné v ní je zdvojováno či ztrojováno. Stejně v kázání má to podstatné opakovat. Ti z vás, kteří zde byli minulý víkend na festivalu V barvách duhy navíc víte, že mně posloužil ten fascinující motiv interakce mezi Vzkříšeným a učedníky za zavřenými dveřmi, kde nejprve Tomáš chybí, a potom nechybí, k tomu, abych v něm hledal paralely mezi tehdy a dnes – jimi a námi. Citoval jsem svou myšlenku vycházející z textu Janova popisu události: „když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl „Pokoj vám.“ To moudro, o které se s vámi tak vytrvale dělím spočívá v tom, že Jan vlastně říká: „Židé se ze strachu před Židy shromáždili za zavřenými dveřmi,“ protože Ježíšovi učedníci byli všichni do jednoho Židé. Oni se bojí ne „těch venku“, před kterými se zamkli, aby je neohrozili, ale bojí se nejvíc sami sebe, a až potom se bojí lidí stejné krve. Nijak se od těch lidí neliší, jenom jsou momentálně ochromeni strachem, a tak potřebují svůj strach uzamknout, ohradit se proti němu tím, že se semknou a nedovolí ničemu a nikomu, aby je ohrozil. Oni se sice zamkli a tak získali pocit, že eliminovali nebezpečí, ale zůstávají zamčeni se svými strachy. Vzali svého nepřítele sebou. Je tam s nimi – jeden z Dvanácti je strach. „Přišel Ježíš,“ říká evangelista, „postavil se uprostřed nich a řekl: Pokoj vám.“ Miluju Jana pro jeho symbolickou obraznost, s jakou pracuje se slovy. Popisem, že „Ježíš je uprostřed nich“ totiž znovu evokuje scénu ukřižování Ježíše mezi dva lotry – po levici a po pravici. Když Jan říká, že se Ježíš staví uprostřed nich, říká, že je zpátky mezi svými, zase mezi lotry směřujícími střídavě nahoru a dolů. Židé ze strachu před Židy, lidé ze strachu před lidmi, se zamknou se svým strachem, a jsou uvězněni se svou bolestí, se svými úzkostmi, se svým trápením. Jsou ve vězení, od kterého ale existuje klíč, který není zvnějšku, ale uvnitř. Tu ponurou atmosféru prosvětluje Vzkříšený přáním pokoje: šalom alejchem – pokoj vám. Je uprostřed nich, nestojí v koutě, neprodírá se z okraje kamsi do středu, ale je mezi nimi a dává jim pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení. Ten samý pokoj, o kterém hovoří Pavel, když říká, že bude střežit vaše srdce i mysl – váš rozum i cit v Kristu Ježíši. Vzkříšený se dává poznat, ukazuje jim ruce a bok – rozumějte probodnuté ruce a bok zraněný, otevřený kopím římského vojáka. Přemýšlím, co měl Ježíš na sobě, jaký měl střih šatů a kdo mu je ušil, že učedníci viděli zranění na boku, které mu způsobili, když visel nahý na kříži. Jaký je teď, když ho vidí? Oděný do slávy Vzkříšení a to se nedá ani popsat, ani vyslovit, ani zaznamenat. Vidí ho tak, jak chce On, aby ho viděli. Kdyby se to stalo dnes a přišel mezi nás Vzkříšený, aby nám ukázal ruce a bok, bylo by první reakcí, že sáhneme po svých smartphonech  a začneme natáčet? Potíž je, že bychom nic nenatočili a nic bychom neviděli, protože představa, že máme natočeného Vzkříšeného Krista a posíláme ho ve formátu avi nebo mp4 a posíláme ho jako realsko na Instagram nebo Tik Tok je nesmysl. Všechno, co je v Bibli důležité, je tam alespoň dvakrát, a tak jim Ježíš znovu opakuje Pokoj vám – šalom alejchem. „Znovupokoj“, který jde ruku v ruce s posláním. „Mě poslal Otec a já teď posílám vás – já jsem váš apoštol od Boha, teď se staňte vy mými posli k druhým lidem.“ Dechl na ně, popisuje evangelista způsob, kterým jim Ježíš předává Ducha svatého. Žádné „jakoby ohnivé jazyky“, žádný hukot z nebe „jako když se žene prudký vichr“. Až teď jsem si uvědomil tu obrovskou kontrastnost mezi tím, jak to samé popisuje Lukáš ve Skutcích apoštolů a mezi podáním Janovým. Lukáš má rachot, vítr, plameny – přitom ale opakovaně říká, že to bylo jenom jako. Obecenstvo, které přichází, a které Lukáš zmiňuje: zbožní Židé ze všech národů na světě nevidí a neslyší ono „jakoby“, slyší učedníky, na kterých spočinul Duch svatý – tedy setkávají se s nimi ex post potom, co vyjdou na ulici a hovoří o Vzkříšeném. Jakoby vichr, jakoby plamen, jakoby hukot – to všechno se odehraje v komůrce za zavřenými dveřmi, když Vzkříšený rozmetá jejich strach svou přítomností, svým přáním pokoje a svým dechem. Nemám moc vzpomínek na svoji maminku z raného dětství, ale jednu přece: leží se mnou v posteli, spí a já poslouchám její dech. Nádech, výdech. Po každém vydechnutí čekám na nádech, bojím se, co když nepřijde, a maminka se nenadechne a umře? Mezi výdechem a novým nadechnutím cítím úzkost, kterou zažene až její další nádech a další výdech, a tak to jde dokola, až usnu, ukonejšený, uspaný maminčiným dechem, že je všechno v pořádku, že je maminka naživu a proto žiju i já. A tento můj niterný, bazální prožitek dýchání jako jistoty pokračování a rozvoje života, používá evangelista Jan, aby nám sdělil, jak to je, když Vzkříšený dává svým žákům svého Ducha. Žádné hromy blesky, obyčejný nádech a výdech. Spočítal jsem si, že sedmdesát pět otců a matek – to není tak moc, jen o pár víc, než je nás dnes tady v kostele, takto dýchalo na své děti od prvních křesťanských Letnic až do roku 1945, kdy se narodila moje maminka, která dýchala na mě, a já dýchám na svoje děti, když je uspávám a často usnu dřív, než ony. A klíč, který pomůže odemknout strachy v nás, strachy Židů ze Židů, lidí z lidí, ten, který si každý nosíme u sebe, je v tom útěšném textu evangelistou Janem také zmíněn: je to odpuštění. „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Myslím si, že se církev mýlila, když tímto Janovým slovem dokládala jakousi imaginární „moc klíčů“ svěřenou církvi, aby skrze své kněze zpovědníky udělovala hříšníkům absoluci – rozhřešení. Ten klíč od domu Davidova, kterým když někdo otevře je otevřeno, a když neotevře je zavřeno, je naše výsada odpustit. Druhým, ale i sobě. Nic víc, nic míň. Ale co je víc, když každé odpuštění je dílem Ducha svatého, Kristovým nadechnutím a výdechem, který nás oživuje a dává sílu jít dál? 24052026 HSV HBS