Kázání 14. 6. 2026 – Shnilá opice

Ex 19, 2-8a
Ř 5, 1-8
ev. Mt 9, 35-10,8

Onehdá ve svém raném dětství chtěla naše Ráchel vyjádřit momentální frustraci, dávno už nevíme ani já, ani ona z čeho, a tak řekla svým sourozencům: „Cítím se jako shnilá opice!“ Nejspíš zamýšlela vzbudit soucit se svým vnitřním rozpoložením, ale namísto toho rozesmála každého, kdo tak neotřelé slovní spojení slyšel. Od té doby je shnilá opice u nás doma ikonickou hláškou pokaždé, když chceme odlehčit tíživý pocit někoho, kdo si neví rady sám se sebou. Vzpomněl jsem si na shnilou opici v souvislosti s Ježíšovou lítostí nad vysílenými a skleslými zástupy, o kterých hovoří evangelista Matouš, který je přirovnává k ovcím bez pastýře. Zástupy jsou popsány řeckými slovy esklyménoi a erriménoi, doslova: sedrané z kůže a pohozené na zem. Nápadně mi takový popis připomíná stav Rácheliny shnilé opice, ale protože opi jsou v Bibli zmíněni jenom okrajově v souvislosti s králem Šalomounem, je pochopitelné, že evangelista raději použil přirovnání k jinému zvířeti – ovci, která byla v blízkovýchodní oblasti běžným domestikovaným zvířetem, se kterým se člověk potkával na každém rohu. Navíc obrat „ovce bez pastýře“ má své výrazné starozákonní konotace, objevuje se v Tóře v souvislosti s Mojžíšem a z Proroků nejvíc tento motiv rozvíjí Ezechiel, který hovoří o falešných pastýřích, kteří namísto ochranitelské role ochranitelů ovcí pasou sami sebe. Pozoruhodný je i Matoušův popis, co Ježíšovi pohled na takto zubožené stádo působí, říká: „Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto,“ doslova přeloženo: sevřel se mu žaludek. Evangelista takto expresivně vyjadřuje hlubokou lítost Ježíšovu, nikoliv jen povrchní nezúčastněný smutek. Proč takový žal, řekli bychom si? Neměl mít naopak radost nad tím, jak mocnou má pro všechny ty chudáky přitažlivost? Nikoliv, Ježíšův výchozí předpoklad vůči všem ztrápeným je hluboký soucit, účast. Ježíšovo pohnutí je projevem jeho lásky. „Žeň je velká,“ říká svým žákům a do popisu tak vstupuje další obraz ze světa agrikulturní společnosti. Ovce a jejich pastýře střídají lány dozrávajícího obilí a jejich ženci. „Je před námi zralá úroda,“ říká Ježíš, „a svírá se mi žaludek z toho, jak málo je těch, kterým by stála za to ji sklidit do sýpek.“ Ještě stojí za bližší pozornost termín zástupy. Charakteristickým znakem zástupu či zástupů je, že jejich součástí může být prakticky kdokoliv, kdo se přidá. Zástup není vybrané elitní společenství stejně privilegovaných, je to všehochuť, sejití, dav, pestrá směsice nejrůznějších osobnostních typů a životních příběhů. Jejich společným jmenovatelem ale je, že jsou sedření a pohození na zem. Jinými slovy řečeno uražení a ponížení, opovržení, na okraji zájmu, mimo většinový proud úspěšných, prosperujících, těch, co jsou in a jsou těmi, kteří plynou s davem. Nikoliv ti IN, zabetonovaní ve svých pozicích, ale OUT, vyoutovaní se stávají objektem Ježíšova zájmu, takoví vzbuzují v Ježíšovi lítost. Nepohoršuje se nad nimi, ale soucítí s nimi a chce svůj soucit přenést i na svoje žáky. Jestli se od Krista vůbec předává nějaká pravomoc v nepřetržité posloupnosti až dodnes, pak je to právě tahle Ježíšova lítost nad ztrápenými a opomíjenými, které ale nemáme vnímat jako objekty svého love bombingu a lítosti, ale jejich situace nás má pohnout k účinné pomoci, kterou mohu jejich úděl proměnit. Zavolal svých Dvanáct, říká evangelista, a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymýtali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. Zvykli jsme si rozumět těmto textům v Bibli výhradně v jejich zázračné, nadpřirozené rovině. Tím je ale odosobňujeme a vlastní odpovědnost za věc Kristovu v tomto světě odevzdáváme privilegovaným: to se týká apoštolů, vyvolených, ne nás. Možná ještě tak ustanovených a placených služebníků církve, pomazaných duchem svatým. Copak my máme oprávnění konat exorcismy, uzdravovat každou nemoc a každou chorobu lidu? To je přece věc lékařů a lidí na to vzdělaných, ještě tak zázračných léčitelů, ale co já, pokud takovou schopnost nemám? Mám za to, že takovým způsobem uvažování se zásadně míjíme s tím, proč to je všechno v Bibli napsáno. Evangelista v popisu vyslání Dvanácti používá stejná slova, kterými předtím popisoval, co dělal Ježíš: kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. A najednou už ne Ježíš, ale jeho žáci, které posílá: kažte evangelium království a vůbec: dělejte všechno, co jsem dělal já, a nebojte se, když dojde i na kříž – ten do mého příběhu patří také, moc stejně jako bezmoc, sláva, stejně jako pohana. Neříká napodobujte mě v tom, co vám není dáno, ale napodobujte mě v lásce, mějte lásku jedni k druhým. Následování Krista – Imitatio Christi neznamená stát se imitátory – falešnými Ježíši, kteří si na Krista hrají v napodobování toho, co nevychází z jejich skutečnosti a z jejich pověření, ale být následovníky Kristovými na prvním místě v lásce k bližním, a to bez rozlišování. Buďte soucitní, lítostní, slitovní, jako je slitovný váš Bůh. Vždyť o něm říká Písmo, že ho jímá lítost nad každým zlem. A my hned za tím vidíme Boží zdvižený prst a hrozící pravici hříšníkům: to jsou oni, nad tím, co dělají, Ho obzvlášť jímá lítost. Pasujeme Hospodina zástupů do jonášovské role diváka, který sedí nad Ninive, nad kdejakou Sodomou a Gomorou se pohoršuje je a je připravený potrestat ji, nejlépe úplným vyhlazením z povrchu země. Když ale čteme o lítosti Hospodinově nad zlem, můžeme tomu rozumět i ježíšovsky jako staženým útrobám Spasitele, kterému je fyzicky špatně z toho, když se děje druhému něco zlého, jako se nad syny slitovává otec, jako se slitovává matka nad svými dětmi, být takovým pokaždé, když je druhý opovrhovaný, opomíjený, srážený, urážený, dehumanizovaný, traumatizovaný, omezovaný, když je zahnaný do kouta a pohozený na okraj jakéhokoliv zájmu – našeho nezájmu, jakékoliv účasti – naší neúčasti. Tak rozumím já vyslání Dvanácti, že to není poselství o Vyvolených v církvi k tomu, konat nadpřirozené věci, suplovat lékařskou péči, potírat hříšníky a dělat, že jsem Pán Bůh, ale přinášet pokoj, zvěstovat smíření, napřimovat stezky k pramenům. Zadarmo jste dostali, říká Ježíš, zadarmo dávejte. Rozdávejte hojně z toho, co máte, ze svého nadbytku i ze svého nedostatku. Všem skleslým a vysíleným zástupům, všem, kdo se cítí jako shnilé opice, vyřizujte: „Nebojte se, máte větší cenu než mnoho vrabců.“

Kázání 14062026, HSV 11NVM