Kázání 28. 6. 2026 – Dopisy z popela

Jr 28, 5-9
Ř 6, 12-23
ev. Mt 10, 40-42

Zalman Gradowski, vnuk rabína a syn kantora z města Suwalki na Severovýchodě Polska, napsal pozoruhodné texty, které jsou publikovány jako Dopisy z pekla. Jejich autor je psal v nacistickém vyhlazovacím táboře Auschwitz Birkenau. A způsob, jakým je doručoval adresátům, naprosto odpovídá názvu dopisů. Svá svědectví vkládal do plechových nádob, které jako člen sonderkommanda, speciální pracovní čety obstarávající provoz vražedné mašinérie, zakopával do vrstev popela z lidí zplynovaných v některém ze čtyř krematorií tohoto tábora. Gradowski popisuje nejenom obsah své práce v táboře, zachoval i detailní svědectví o největší masové vraždě 3 792 československých občanů v noci z 8. na 9. března 1944 – likvidaci rodinného tábora Židů transportovaných z Terezína, ale i to, co jako přímý účastník jednoho z transportů, prožívali lidé namačkaní uvnitř dobytčích vagónů. Gradowski píše o příšerné žízni, které byli členové transportu včetně malých dětí během několik dnů trvající jízdy vystaveni. Mezerami mezi prkny pozorovali zasněženou krajinu a toužili polapit trochu sněhu, to však nebylo možné, neboť stráže zakazovaly manipulovat s oknem i přibližovat se lidem venku k stojícím vagónům. Autor popisuje, jak se mnohokrát stávalo, že při pohledu na projíždějící transport lidé naznačovali uvězněným, že jedou na smrt tak, že si dvojitým pohybem prstů přejeli po krku. Nemilosrdné gesto dvou křesťanských dívek, o kterých se Gradowski zmiňuje, jenom zvyšovalo nejistotu, jaký je cíl jejich strastiplné cesty. Někdo hrozil, ale jiný našel odvahu i přes nastražené bajonety stráží vhodit do vagónu sněhovou kouli. „Lidé se perou o každou vločku. Šťastlivci, kteří bílé zlato chytili do rukou, se na něj vrhají jako šílení a rozdělují sníh mezi nejbližší příbuzné,“ píše v jednom z Dopisů z pekla Gradowski. Někdo hrozil, někdo odvracel zrak a jiný naopak prokázal milosrdenství vhozením sněhové koule. Gradowského svědectví mi pomáhá proniknout k podstatě slov bláznivého rabiho z Galileje Ježíše, soukmenovce a Gradowského bratra ve víře, člověka, který byl stejně jako on vystaven podobné necitelnosti: „A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ Nemůže být výstižnější ilustrace toho, nežli ta, kterou prožil na začátku prosince 1942 Zalman Gradowski. Sněhová koule vhozená do stojícího vagónu na nádraží v Horním Slezsku se stala číší studené vody podaná člověku v nouzi. „Cokoli jste učinili jednomu z těchto maličkých, říká ten samý bláznivý rabi, mně jste učinili.“ Nebe a peklo nejsou nějaké imaginární prostory z metafyzického světa, jejich dělící čára jde prostředkem našich dnů.  nejde o teologumenony, o kterých se můžeme hádat do skonání věků. A že to v církvi křesťané ze všech časů a míst rádi dělají… Gradowski posílal své dopisy ze skutečného pekla, které se otevřelo jenom pár tisíc metrů od nás. V pohodlí dálkového autobusu či klimatizované vlakové soupravy tam dnes z Prahy dojedete za pár hodin. Budete jako já vybaveni balenými nápoji, v automatu si můžete natočit kávu, občerstvit se cestou a určitě nebudete chtít, aby vám někdo házel sněhové koule do oken a vy koutkem úst zachytávali třeba jen jedinou chladivou kapku vody. Stáli jsme na těch místech před schody do Svlékárny III. krematoria v Auschwitzu Birkenau v pondělí tohoto týdne. Peklo tam už dnes není. Když jsme potom vycházeli z brány, ustal déšť, mraky na obloze se protrhaly a sluneční paprsky se opřely o mokrou zem, ze které stoupala pára, v místech, kde tenkrát stálo krematorium. Peklo odešlo spolu s těmi, kdo ho za svých životů pro druhé roztopili. Do současných pekel, které jsou stále v provozu, se jezdí jinam, také to není daleko a jsou stejně nemilosrdná, jako ta, ze kterých posílal Zalman Gradowski svoje dopisy. Po stejných schodech u kterých jsme byli toto pondělí, sestoupili  v  prosinci 1942 dopoledne téměř všichni, které tehdy vlak dopravil na místo určení. Muži, ženy, chlapci, dívky, babičky držely svá vnoučata, matky vedly za ruku svoje děti nebo je nesly v náručí, konečně se všichni mohli nadechnout mrazivého vzduchu mimo stísněný prostor vagónu. Vzduch byl chladný a prostoupený kouřem a spáleninou z komínů ukrytých vzadu mezi březovými stromy, podle kterých dostalo to místo svůj poetický název – Birkenau – Březinka. Lidé se vydali směrem k březoví, ale Zalman s nimi nešel. Muže oddělili od žen a jeho postavili stranou, nenosil brýle, měl statnou postavu, bylo mu něco málo přes třicet. Do popela, který po nich zůstane, vhodí později Gradowski svoje listy z pekla jako do schránky, a nepočká na jejich doručení. Adresáty nezná, ale doufá, že jednou své příjemce najdou. Píše v nich: „Toto je moje rodina. Byla spálena v úterý 8. prosince 1942 v devět hodin ráno: Moje matka Sára, moje sestra Liba. Moje sestra Ester Ráchel, moje žena Soňa (Sára). Můj tchán Rafael. Můj švagr Wolf. To je celá moje rodina. Zůstala v někdejším světě, já však musím dál žít zde.“ Mám před očima dvě ženy, které cestujícím v transportu posílají výhružné gesto, ale i těch pár dalších, kteří jim hodili sněhovou kouli a vykonali tak poslední dobrý skutek, kterého se lidem z transportu z Kielbasinu do Birkenau dostalo. Víc už na ně nezbylo, vlak brzy dojel  na končenou. Všechny a všechno vezme čas, cestující z vlaku, stejně jako  personál, který na ně čekal při příjezdu, i ty, kdo stáli podél trati tam dnes už nestojí. Jako sněhová vločka roztáli všichni, kteří ve svlékárně odložili svoje oděvy, podobně jako odložili svoje lidství ti, kdo je tam nahnali. Jako vločky roztají všechny dobré skutky, ke kterým se tak těžko rozhoupáváme, a přece každý z nich má svou váhu, je jedinečný a žádný není stejný.

Když rabi z Galileje, co psal jenom do písku, mluví o svých učednících, nemá na mysli Dvanáct apoštolů, ani křesťany, notabene s jejich hloupými gesty, které často v druhých vzbuzují strach. Hovoří o spravedlivých mezi národy chasidej Umot Ha-olam, protože tito jsou spravedliví a o učednících, protože tito jsou učedníci. Doslova říká: mají jména spravedlivých, mají jména učedníků. To tajuplné Boží jméno, které se neříká, protože je svaté, a do kterého nás zasvěcuje, zní milosrdenství a soucit, ne oběť. Jedině milosrdný soucit z nás dělá lidi k Božímu obrazu a ruší vládu pekel. Věřím, že rabi Ježíš měl na mysli ty, kteří budou mít odvahu vzít do rukou sníh, a poslat ho druhým jako skutek účinné lásky. 28062026 5NPSD HSV