Kázání 23. 6. 2026 – Dva vrabci za haléř

Jr 20 ,10-13
Ř 6, 1b-11
ev. Mt 10 ,24-39

Ježíšova slova o žákovi, který není nad učitele, sluha nad svého pána, není disputací o rolích učitelů a žáků, o pravomocech pánů a práv jejich sluhů. Jde o naléhavá upozornění, že následovníci Ježíše – jeho žáci, budou mít podobný osud, podobnou cestu jako on. Je to varování před velikášstvím, podobné tomu, jako když se na jiném místě v evangeliích dohadují někteří apoštolové o svém postavení v budoucí Boží slávě a Ježíš jejich dohady rázně utne. Tady Ježíš říká, že jeho následováním nevyrosteme nad druhé, nepřevýšíme sami sebe – nezvítězíme nad sebou, ale když všechno půjde dobře, okolnosti nám budou nakloněny, bude to nápadně shodné s Ježíšem. Mnoho křesťanů podléhá dojmu, že nám Ježíš pomůže vyrůst tak, že s jeho pomocí začneme druhé převyšovat. Ježíš ale pokaždé své žáky uzemňuje a činí to i tady: žák není nad učitele, sluha nad svého pána: nechtějte mě přerůstat, nebuďte papežštější než papež, pardon – můj náměstek. Sluha není nad pána, stačí, když budete jako já a přijmete moji životní cestu být služebníkem všech i za cenu sebezapření a kříže, o kterém promluví Ježíš posléze. Ještě předtím ale následuje drobná slovní hříčka snadno přehlédnutelná a ztracená v překladu. „Když hospodáře nazvali Belzebulem, čím spíše jeho čeleď,“ říká Ježíš svým žákům a reaguje tak nejspíš na tehdejší kritiku své osoby, ve které byl obviňován z nečistých, protibožských praktik, ve kterých se spolčuje s ďáblem. Ježíš byl nahlížen očima některých kritiků spíš než Boží vyslanec jako čertovský chlapík. „Jakou mocí to činí, v jaké autoritě jedná?“ kladli si mnozí otázku, a často docházeli k závěrům, že když jeho moc není od Boha, musí být od jeho protějšku.  Hospodáře, rozumějte Ježíše, nazvali Belzebulem, jeho čeleď – učedníky potom jako služebníky zla. To bude váš osud, říká Ježíš: vy se budete označovat za Boží služebníky, ale okolí vás bude vnímat jako vyslance pekel. Přijměte tuto realitu za svou, protože taková je i moje realita. Pán ano, ale takový, který je za všech okolností služebníkem všech v ponížení, otrocké službě až do krajnosti, opovrhovaný a přece vítězný. Jméno Belzebul – hebrejské Baal Zebul znamenalo doslova Pán domu – Pán nad příbytkem. Mělo výrazně negativní konotaci: příbytek takovým pánem opanovaný byl Sauronovou Temnou věží – expoziturou pekla na zemi. Za původem označení nejspíš stála svatyně pohanského božstva. Proti Belzebulovi – pánovi domu, staví Ježíš sebe jako hospodáře – oikodespotés řečeno řecky – překvapivě ve stejném významu také Pán domu. Vyberte si, říká Ježíš slovy evangelisty, který psal řecky, koho chcete mít za pána domu. Buď oikodespotu mě, anebo Belzebula. Nemůžete sloužit dvěma pánům, jsme pamětliví Ježíšových slov. Buď budete sloužit Bohu, nebo mamonu. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu, vybírá si svůj podíl dávný Ježíšův jmenovec Jozue. Slovní hříčka ukrytá ve verši 25. ale jde nad rámec dvou domů – Božího a ďábelského. Když Matouš svoje evangelium psal, existovala už realita církve – institucionálního, ale v počátcích spontánního a z charismat žijícího společenství, které se formovalo záhy po Ježíšově ukřižování a Zmrtvýchvstání: kyriaké – Kyrios oikia – příbytek Páně: Dům Ježíšův – oikia, jejímž despótesem – vládcem je Kristus. Nebezpečí ale stále trvá. I takový příbytek Boží je snadno opanovatelný jinými pány nad příbytky – belzebuli – bubáky, kteří se přikloní na stranu tmy, místo aby chodili ve světle. „Ale nebojte se jich,“ povzbuzuje své žáky Ježíš: „není nic zahaleného, co jednou nebude odkryto, a nic skrytého, co nevyjde najevo.“ Pán jednou každému spravedlivě odplatí, všem podle jejich skutků: kdo sloužil světlu světlem, kdo sloužil temnotě tmou. I to, co člověk prožívá ve skrytosti, bude jednou odhaleno před tváří věčnosti. Žádné zlo se neschová – ani do smrti, ani po smrti, stejně tak žádné dobro se neztratí. Před Bohem se všechno počítá.  V sledu textu následuje 28. verš, který je přesvědčivým důkazem, že učení o nesmrtelnosti – o tom, že duše je věčná,  je nebiblické. Bible nerozumí duši v jejím antickém pojetí jako nehmotné, nesmrtelné substanci. „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou,“ říká Ježíš,“ ale pokračuje: „bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.“ Zahubená duše není žádnou nesmrtelnou duší na věky trpící v pekelných mukách. Duše i tělo podléhají zkáze, protože patří jedna ke druhému, nejsou to dvě od sebe oddělitelné entity, tělo je oživená duše, a živá duše je duše v těle – oduševnělé tělo.

Následuje pasáž, která kromě jiného je názorným dokladem starověké obchodní politiky. Ježíš se ptá: „Neprodávají se dva vrabci za haléř?“ Když tu samou otázku zaznamenává evangelista Lukáš, zvyšuje počty a mluví o pěti vrabcích za dva haléře. Je to běžný případ množstevní akce typu čtyř trdelníků za cenu tří. Dva vrabci tě vyjdou na jeden haléř, když ale dáš dva haléře, dostaneš další dva a k nim ještě jednoho zdarma. Získané množství tak motivuje zákazníka k většímu odběru. Důvodem, pro který byli tito drobní ptáčkové na starověkém tržišti nabízeni bylo, že si je mohli koupit nejméně majetné vrstvy obyvatel, aby je následně na špejli mohli opéct nad ohněm, nebo použít drobet masa z nich jako vývar do polévky, která tím získala nádech masové chuti. Jejich pořizovací cena byla tehdy minimální, haléř – šestnáctina denní mzdy, ve dnešních cenách zhruba padesátikoruna za jednoho. „Nebojte se,“ říká Ježíš, máte větší cenu než mnoho vrabců. U vás jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě. Vždyť bez Božího dopuštění ani jediný z těch vrabců nepadne do osidla lovce, ptáčníka, který je následně bude prodávat na trhu.“ Co se týče Boží péče, jste pod bedlivým dozorem stejně jako ten vrabec. Jenom vaše cena je o kapánek vyšší. Nikoliv haléř, ani padesátka, ale cena života Božího Syna za vás byla zaplacena jako výkupné za mnohé. Třicet stříbrných, které obdržel Jidáš za udání Ježíše, byla cenou jednoho otroka, cenou za člověka. „Abyste život získali,“ říká Ježíš, „nesmíte na něm lpět, to je moje aritmetika.“ Hodnota života se nepoměřuje vztahem má dáti dal, ale výhradně nákladovou stranou „dal“. Naše vydání mají jedinou váhu před Božím soudem, ale i tam budou poměřovány nezměrnou Boží milostí a již uhrazenou cenou, kterou za nás zaplatil Ježíš. Žijeme na dluh – jsme dlužníky Krista, toho jediného správného oikodespóta, hospodáře a správce domu, kterému jsme jako jeho stvoření všichni stejně drazí. Nebojte se, není čeho! Kázání 21062026 HSV 4NPSD