Kázání 19. 7. 2026 – O plevelu mezi pšenicí

Iz 44, 6-8
Ř 8, 12-25
ev. Mt 13, 24-30.36-43

Nejčastějším způsobem, který volí Ježíš, když chce něco sdělit svým posluchačům, jsou tzv. „řeči v podobenstvích.“ Můžeme jich napříč evangelii napočítat zhruba 60, od těch velkých lukášovských (Marnotratný syn, Milosrdný Samařan), přes délkou srovnatelná podobenství Matoušova (O hřivnách, O posledním soudu), až po ta úplně nejkratší, skládající se jen z pár slov: „Může slepý vést slepého?“ klade si Ježíš v Lukášově evangeliu řečnickou otázku. Podobně krátké je podobenství o dětech hrajících si na trhu. O řád úspornější formou jsou pak přirovnání, metafory, které Ježíš také hojně používá: sůl země, světlo světa, nemůže zůstat skryto město, ležící na hoře ad. Nejčastější z důvodů, proč Ježíš používal tento způsob sdělení, bývá označována jeho snaha po obecné srozumitelnosti pro široké vrstvy obyvatel, lidí z nejrůznějších společenských skupin, odlišného postavení, vzdělání atd. Jiní vykladači si všímají blízké příbuznosti Ježíšových podobenství s tzv. midraši, rabínskými příběhy, které na příkladech běžných situací ze života zrcadlily veliké Boží pravdy. Ať tak, či onak, napadá mě ještě jeden důvod řeči v podobenství. Podobenství, parabolai, jsou vlastně hádankami. Jenom výrazná menšina z nich obsahuje i autoritativní výklad, jako třeba ten, kterým je opatřeno dnes slyšené podobenství o plevelu mezi pšenicí, či jemu předcházející Podobenství o rozsévači. U těchto „dovětcích“ k několika pár podobenstvím se navíc můžeme dohadovat, zda skutečně patří k samotným Ježíšovým slovům, anebo jsou až pozdější reflexí církve, která z nějakého důvodu cítila potřebu doplnit je výkladem. Spíš mám za to, že Ježíš záměrně nechával na posluchačích, aby si pointy jeho příběhů nacházeli sami. Že se nestylizoval do role kazatele, který z moci svěřeného úřadu opatří jediným a zaručeným výkladem všechno, co předtím řekl. Tomu ostatně napovídá i struktura textu podobenství o plevelu mezi pšenicí, zaznamenaného evangelistou Matoušem. Ten píše, že Ježíš mluvil v podobenstvích. Vrství podobenství jedno za druhým, ale v určitém bodu se zastaví a řekne: „Ježíš opustil zástupy a vešel do domu.“ A teprve až v soukromí budovy, vzdáleni od zástupů se učedníci ptají Ježíše, co myslel svou řečí o plevelu mezi pšenicí. „Zaručený výklad“ – rozumějte v uvozovkách, tedy nedostává zástup venku, ale úzký kruh privilegovaných, který s ním pak má naložit po svém. Původní midraš řečený venku žije svým životem mezi posluchači, kteří ho vyslechli, v domě vzniká autorizovaná verze toho, co to slovo mají znamenat. Církev dává imprimatur: tady si přečtěte, černé na bílém, o čem to je. Podobenstvím tak rozumím nejenom jako příběhům pro široké masy posluchačů ze všech časů a míst, ale především jako příběhům, k jejichž koncům se musíme dopracovávat samostatně my, kteří jim nasloucháme. My si máme klást otázku: „Čemu z mého života se to podobá?“ To ale znamená, že jeden každý může ve stejných slovech nacházet jiné apely, jiné akcenty, že jim já na základě své životní zkušenosti, mohu rozumět úplně jinak, nežli ten, který mou zkušenost nesdílí, a naopak, a to je dobře! Protože jenom takový způsob může efektivně odrážet různorodost našich životních zkušeností. Ježíš není autorem ucelené duchovní nauky, kterou můžeme vměstnat do katechetické učebnice nazvané Ježíšovo učení. Ježíš je vypravěč, je hádankář, potulný rabi, který zve na cestu: „Pojď a následuj mě!“ Pochopitelně se mi potom z řečených důvodů příčí vykládat vám ex katedra – ex kazatelna, co Ježíš myslel, když předložil svým posluchačům podobenství o plevelu mezi pšenicí. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že i tímto podobenstvím nás Ježíš zve na cestu následování: „Pojďte za mnou a učiním… pojďte a já vás přetvořím, pojďte a zkuste se podívat na svět mýma očima. Já vím, že to jde ztuha, alespoň se o to však pokuste, zkoušejte to zas a znovu – a hle, já jsem s vámi až do skonání tohoto věku.“ Myslím si, že je mylná cesta odvozovat z jednotlivých podobenství konkrétnosti duchovního světa, který nám Ježíš představuje. I když se v tomto podobenství mluví o hospodáři – známý oikodespótes, pán domu, mluví se tu i o nepříteli, škůdci, ale neřeší se otázka kompetencí. Jak je možné, že do setby pána domu v noci nepřítel nasel něco bez jeho vědomí, něco, co tam nepatří. Podobenství není teologickým traktátem o původu zla. Je konstatováním, diagnózou světa, ve kterém je zlo a dobro „v kořenech svých fest prorostlé,“ jak zpívá Sváťa Karásek, kterého pokaždé, když toto podobenství přijde na přetřes, připomínám spolu s jeho slavnou hláškou, že my lidé, můžeme třídit brambory, nás si však jednou přebere Bůh. Ježíš ve svém podobenství říká, že zlo a dobro v životě člověka jsou vzájemně provázané, propletené tak, že je obtížné vysledovat původ obojího, neboť jedno ovlivňuje druhé. Kdybychom Ježíšovo podobenství nahlédli očima botanika, a předem říkám, že to je řeči podobenství pohled neadekvátní, konstatovali bychom, že přítomný plevel omezuje v růstu pšenici, kde roste plevel, je utlačována pšenice, a naopak, obojímu přitom jde o stejné – získat místo na slunci. Ten boj začíná hluboko pod povrchem, v kořenovém systému a pokračuje dál, jakmile rostlina vzejde. Někde vyhraje plevel, jinde pšenice. Morální kritéria do přírody vkládáme až my lidé v okamžiku, kdy pšenici jako svůj zdroj obživy označíme za kladnou, a plevel, pro nás bezcenný, opatříme záporným znaménkem. Predátor není zlý a jeho kořist není hodná. Tak se mě ptá malý Rony: ten lev je zlý, když sežral tu hodnou antilopu? To jsou však kategorie ze světa nás lidí – morálních zvířat. Mám za to, že Ježíš nás svým podobenství učí brát svět takový, jaký je ve vší jeho ambivalentnosti. Dobro a zlo jsou kategorie, kterými se vydělujeme ze živočišné, pudové, instinktivní sféry, do světa morálního, ale i duchovního rozhodování co je dobré a co zlé. Máme být ve svých hodnotících kritériích opatrní, protože vzájemná spletitost vztahů dobrého a zlého je tak složitě strukturovaná, že jejich definitivní rozuzlení je mimo rámec našich možností a jako lidé víry máme konečný soud nad světem a jeho obyvateli odevzdávat do Božích rukou. Jinými slovy: nepasujme se do role hodnotitelů, soudců, arbitrů, kteří s konečnou platností rozhodují, co je a co není správné. To nás nezbavuje odpovědnosti zlu aktivně čelit. První frontovou linií však nejsou zákopy jdoucí napříč světem a společností, ale naše srdce. 8NPSDHSV 19072026