Kázání 16. 8. 2026 – Domácí mazlíčci

Iz 56, 1.6-7
Ř 11, 1-2a.29-32
ev. Mt 15, 21-28

Při přemýšlení o výkladu evangelní pasáže z 15. kapitoly Matouše, v ekumenickém překladu nadepsané Víra kananejské ženy, jsem si uvědomil, že díky mé ženě, když zůstanu v perspektivě Matoušova evangelia potom de facto „kananejky“ žijící s halachickým židem, za kterého se hrdě prohlašuji, jsme u nás doma v permanentním podobenství. Charakteristickým rysem mé manželky je snaha permanentně o někoho pečovat, obstarávat potřeby druhých. Poprvé jsem si toho na ní všimnul před neuvěřitelnými pětatřiceti lety, kdy nám oběma bylo sedmnáct. Máme letos výročí seznámení. Netušil jsem tenkrát, a nejspíš ani ona, kam až toto její osobnostní nastavení jednou dosáhne. Tehdy se to projevovalo v sympatické snaze pomáhat stárnoucím seniorkám v jejich domácnostech a potom i sociálních ústavech, kam je chodila navštěvovat, angažovala se v Jedličkově ústavu a postupně do svého pomáhajícího perimetru zařazovala i děti, kterým se věnovala v rámci své katechetické práce na dejvické faře. Tato povahová vlastnost je i jedním z důvodů, proč má dnes po pětatřiceti letech od našeho seznámení osm dětí: aby bylo o koho pečovat, o koho se starat. Ale protože biologické hodiny tikají s neúprosnou přesností, člověk, respektive žena, v určitý čas dojde na samotnou hranici možného, kdy „další“ už je nemožné. A tak, když jsem ustali v duplikaci našeho genomu, Michal si z nás dělá legraci, že Vršovice jednou přejmenují na Frýdlovice, nasměrovala manželka jednu ze  svých pomáhajících snah na zvířata a ptáky. Přes rybičky, kočky, želvu, morčata a další havěť, kterou by mně stačilo vidět jen na obrázku, se nakonec manželka našla v péči o ptactvo nebeské. K tomu přidala i rostlinstvo, proto kněžiště kostela dnes vypadá jako botanická zahrada. A kde je ten průsečík jejího, potažmo našeho společného životního příběhu se slyšeným evangeliem? Kananejská žena odpovídá Ježíšovi: „I psi se živí z droptů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ Psi, respektive štěňata, díky Bohu a manželce, doma nemáme, třebaže, když jsem ji před těmi lety poprvé potkal, chovala leonbergra, což byl v té době největší pes, jakého jsem kdy viděl. Kananejská žena hovoří o štěňatech, domácích mazlíčcích, co s lidmi žijí v jejich příbytcích, kteří konzumují dropty z toho, co jejich páni jedí za stoly. Naši domácí mazlíčci nejsou odkázáni na to, co spadne pod stůl. Včera při večeři se snesli na chléb na stole dva love birds – ptáčci lásky agapornisové a pustili se do ničím a nikým nerušené konzumace. Dnes ráno vyjídal z mé misky snídani láskyplný ptáček dřív, nežli pán domu usedl za stůl. Když jsem namítnul, že bychom mohli jíst odděleně, byl jsem za Ptačího Heroda. Ježíšova rozmluva s kananejskou ženou, rozumějte pohankou, ukrývá jedno mikropodobenství. „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům,“ tak překládají ekumeničtí Matoušovu pasáž. Věrnější originálu jsou kraličtí, kteří říkají: „Není slušné vzít chléb dětem a vrci štěňatům.“ Rozdíl mezi psem a štěnětem je pro pochopení textu zásadní. Užitý termín kynarion značí malého psíka, domestikované domácí zvíře, který se liší od dospělého psa – kyona, zpravidla divokého zvířete, mrchožrouta, který byl izraelitům symbolem nečistoty a největší nadávkou, pokud byl někdo tak nazván. Nechci nezastírat přítomnou tvrdost Ježíšova postoje vůči ženě, která za ním přichází v obavách o svoji nemocnou dcerku. V textu ukryté podobenství, kdyby ho chtěl Ježíš rozvést do příběhové historie, by mohlo znít zhruba takto: „S královstvím nebeským je to jako když otec usedaje za stůl, vzav chléb, díky činiv zaň, místo, aby ho dal dětem, hodil ho štěňatům.“ Mnohokrát jsem říkal, že nejčastějším motivem podobenství je šokující moment, který nás má nastartovat, přivést k zamyšlení, ke změně úhlu pohledu. To je zde dovedeno ad absurdum. Žena, a my jako posluchači jsme na její straně, ne na straně Ježíšově, přichází s jiným pojetím příběhu: „Takhle ne, Ježíši, poslechni si to v mém podání: S královstvím nebeským je to jako když otec usedaje za stůl, vzav chléb, díky činiv zaň, rozdává jej dětem, a droptů je tolik, že i štěňata najedí se do syta.“ Takovému výkladu Ježíš přitakává, za něj ženu chválí. Pojďme si přiblížit celou událost podrobněji. Za Ježíšem přichází nežidovka, jejíž dcera je v ohrožení života. Tituluje Ježíše jako Pána, vzdává mu Božskou čest a řekne, že je Synem Davidovým, což je mesiášský titul. Prosí o smilování nad ní, její dcera je zle posedlá. Ženu drtí dceřino neštěstí. Ježíš neodpovídá, ona přesto volá. Učedníkům je nepříjemný, jednak ženin křik, ale víc asi Ježíšova netečnost. „Tak přece něco udělej, to neslyšíš jak řve?“ To je pravý smysl jejich reakce. Ekumenici trochu v překladu uhnuli, když říkají: „Zbav se jí,“ oni ve skutečnosti chtějí, stejně jako my, aby Ježíš ženě pomohl, přimlouvají se za ní a je jim trapné Ježíšovo ticho: „Udělej něco!“ „Jsem poslán jen k ztraceným ovcím lidu izraelského,“ říká jim Ježíš interní vysvětlení. „Já jdu ke svým, a tahle není z nás.“ Žena to nejspíš neslyší, pokloní se a Ježíš jí odbyde řečeným mikropodobenstvím o chlebu a štěňatech. Na to ovšem žena geniálně naváže svým výkladem, a dostane se jí to, pro co přišla: její dcera je uzdravena. Celá ta historka s podobenstvím uvnitř, ať se doopravdy stala, nebo nestala, je podobenstvím o nás, kteří k Božímu stolu přicházíme, když už je dávno prostřeno: nejprve hodovníkům, ze kterých pocházel Ježíš: ztraceným ovcím lidu izraelského, Kaifášům, Ananiášům, Davidům. Ale Bůh je štědrý, myslí nejenom na ně, ale i na všechny ostatní, syrofeničanky Adely, Kananejky Soni, na ty, co budou teprve přicházet, ne jako mrchožrouti, dravci, ale jako obyčejná štěňátka, domácí mazlíčci, ptáčkové lásky, i je se patří nasytit, postarat se o ně, dát jim, co jim náleží, vždyť se dostane na každého. A kromě toho nese v sobě ten příběh i další důležité poselství: můžeme mít dojem, že Bůh je tváří tvář veliké bolesti a velikému neštěstí netečný, že mlčí, nereaguje, že je uzavřený sám do sebe, či privilegovaný pro pár vyvolených. Potom je rolí církve, aby se za takové přimlouvala, stejně jako to dělali učedníci, a abychom my, coby Kananejky a Kananejci, našli sílu a odvahu svůj životní příběh s Ježíšem správně dopovědět. Není větší proklamace toho, že Bůh chce dát všem stejně, hodovníkům, dětem, stejně jako mazlíčkům, nežli to, co říká Pavel: „Bůh totiž všecky uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.“