Kázání 6. 9. 2026 – O bratrském napomínání

Ez 5, 7-11
Ř 13, 8-14
ev. Mt 18, 15-20

Kamila mě požádala, abych se v souvislosti s kazatelskými texty minulých nedělí zaměřil na výklad Ježíšových slov, která bývají v teologické hantýrce označována jako tzv. moc klíčů: „Cokoliv odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoliv přijmete na zemi, bude přijato v nebi.“ Dnes opět zazněla, tentokrát z 18. kapitoly Matoušova evangelia. Než se k nim však dostanu, je důležité zmínit kontext, ve které se tato pasáž u Matouše nachází. Z tohoto kontextu jsme totiž slyšeli jenom část, neboť celá kapitola u evangelisty začíná nám dobře známým podobenstvím o ztracené ovci, kterou jde pastýř hledat a 99 nechává na horách. Právě toto podobenství považuji za výkladový klíč k pochopení nejenom slov o odmítání a přijetí, ale také citované pasáže o bratrském napomínání. Celá kapitola potom vrcholí podobenstvím o nemilosrdném služebníku, které nás čeká za týden. Mezi tato dvě podobenství jsou vložena napomínající slova, která svou strukturou mohou připomínat cosi jako kárný řád pro řešení morálních poklesků v církvi. Na jedné straně ztracená ovce a její starostlivý pastýř, který v péči o ní je ochoten zajít až do krajnosti, na protilehlém konci nehodný služebník, který ohrozí sebe i rodinu, a když je mu odpuštěno, sám druhému odpustit nedokáže. To je řečený rámec – kontext, Ježíšovy napomínající řeči. Když ji z tohoto rámečku vyjmeme a pověsíme ať už na zeď chodby do kostela, či do farní kanceláře, snadno ji můžeme zaměnit za postup, jak v církvi řešit lidská selhání. O tom však řečený text vůbec není. Zaděláváme si na problém, když k těmto slovům budeme přistupovat čistě legalisticky, protože právě proti legalismu Ježíš svá podobenství cílí. To o ztracené ovci adresuje Lukáš celníkům, hříšníkům, farizeům a zákoníkům. Pochopeno jako kárný řád skutečně můžeme slyšet: když bratr zhřeší, jdi za ním, promluv s ním, snad si dá říct, když ne, jděte na něj dva, když ani to s ním nehne, oznamte to církvi, a když ani církev nic nezmůže, dejte ho do stejné kategorie jako pohanstvo a zaměstnanci celní správy. Nepochopíme smysl těch slov, když pomineme úvodní a závěrečné podobenství, kterým jsou uvozena. Boží království nejde promýšlet v rovině počtů 99 + 1 = 100. Takové počítání je vyhrazeno Bohu. Přemýšlení o tom, kdo se dostane a kdo nedostane do nebe nám nepřísluší. V jedné mé oblíbené písni se zpívá: „Kdo bude v nebi žít? Jen Bůh to ví… na to rozum nestačí, jak nás Bůh uchem jehly protlačí. Kdo to tady s námi je? Jak se tenhle mohl dostat do ráje?“ Překvapení nad tím, koho potkám v ráji má střídat překvapení, že jsem se tam dostal já sám. Ale pozor, pokud mám být v ráji já sám – bez těch, které jsem miloval, pak nejsem v ráji, ale v pekle – navěky uvězněný sám se sebou, zavřený do svého já. Ta podobenství nám napovídají správný postup: od celku, od masy, směrem k jednotlivci. Jestli je v těch Ježíšových slovech nějaký apel, potom ten, ve kterém nám říká: „Nebuďte lhostejní jeden ke druhému, mějte zájem jeden o druhého. Jedni druhých břemena neste. Nesledujte počty, sledujte člověka: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima.“ Doslova můžeme přeložit: Když se tvůj bratr netrefil, když tvůj bratr minul cíl, zabloudil, zatoulal se. A najednou vidíme tu zatoulanou ovečku, ale ještě víc máme mít na očích starostlivého pastýře, kterému i ta jedna jediná stojí za jeho pastýřskou péči. Není mu lhostejná, jde a udělá maximum, aby jí pomohl správně nasměrovat. Víc než české slovo pokárej ho je přiléhavější přesvědč ho, pomoz mu pochopit v čem chyboval. Nestačíš na to sám? Přizvi na pomoc někoho dalšího, kdo to vidí stejně jako ty. Svědectví potvrzené od dvou nebo tří je věrohodné. Ti dva až tři se ale musí shodovat. Často se v této zdvojovací či ztrojovací fázi může stát, že přizvaný nezmění mnou káraného bratra, ale změní můj náhled na něj, třeba i tak, že jsem viděl hřích někoho, kdo žádný hřích neměl, a můj vlastní hřích mi bránil v pohledu na něj. Druhý a třetí nezávislý svědek je důležitý nejenom pro napomínaného, ale i pro reflexi těch, kdo napomínají. Následné rozšíření kvóra na církev neznamená, že když jsme ve třech nic nesvedli, máme postoupit případ kárnému výboru, radě starších, biskupovi či nějaké jiné církevní instituci. Je to prostor pro ostatní v církvi, aby i oni, stejně jako my, byli pohnuti soucitem, zájmem  o druhého. Ať je mu nabídnuta pomoc z více stran. Všichni přeci tvoříme jedno tělo Kristovo, kterým je jeho církev v tomto světě. Pokud ani potom neuposlechne, mentálně se přepni a ať ti je jako neznaboh, mysli si o něm, že je hříšník, ale pamatuj, že s takovými tvůj Pán sedával nejčastěji, dokonce tak, až mu vytýkali: žráč a piján vína, přítel publikánů a hříšníků. A jak je to tedy s tím odmítáním a přijímáním, jak na zemi, tak v nebi? Minule jsem v té souvislosti hovořil, že Petrovi, respektive církvi svěřená výsada klíčů, které otevírají nebe, je trojí: prvním klíčem je odpuštění (o něm více za týden v podobenství o nemilosrdném služebníku a sedmdesátisedminásobném odpouštění bratrovi). Tomu odpovídá i pojetí evangelisty Jana, který přímo tato slova převádí do roviny odpuštění: co odpustíte na zemi, bude odpuštěno v nebi, a co neodpustíte na zemi nebude odpuštěno v nebi – naše odpouštění i neodpouštění si neseme do nebe), druhým klíčem je přijetí, viz dobrý pastýř, který hledá ztracenou ovci, a když ji najde, neváhá ji přijmout, vždyť on jí a pije s hříšníky, diví se spravedliví, stejně jako starší syn v podobenství o marnotratném synu. A třetím klíčem je láska. Otec pohnut soucitem, jde vstříc synovi, obejme ho a vrací mu ztracenou důstojnost. Ale pozor, důležité pro pochopení těch slov: co odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmete, bude přijato, je, že se nejedná o něco, do čeho uzavíráme nebo rozepínáme ty druhé a nebe nás přitom poslouchá. Týká se to nás v našem vztahu k nim: jakou měrou měříte, takovou bude naměřeno vám. Jestliže odpustíte, i vám bude odpuštěno, když neodpustíte, vám se zavírá nebe, ne tomu druhému. Líbí se mi překlad, ve kterém je ono sloveso přeloženo jako „zašmodrchat“. Co zašmodrcháte na zemi, bude zašmodrcháno v nebi a co úspěšně rozpletete, bude rozpleteno i tam. To není výpověď o druhých, kteří budou buď odmítnuti, nebo přijati, je to výpověď o nás, o mně před Boží tváří. A k tomu ještě: dva nebo tři ve jménu Krista garantují jeho přítomnost mezi nimi. Kde je Kristus, tam je láska, tam je přijetí, tam je odpuštění. To, co se zašmodrchalo bude rozpleteno – jako v nebi, tak i na zemi. 060926 HSV15NPSD