Kázání 30. 8. 2026 – Bar Jona

Iz 51, 1-6
Ř 12, 1-8
ev. Mt 16, 13-20

Matouš přichází se zajímavým sdělením, které po něm žádný z evangelistů neopakuje: Šimona Petra, prvního z učedníků  nazývá Synem Jonášovým: Šimon Bar jóna. Obecně se to vykládá jako tzv. patronymikum, jméno po otci, které odkazovalo k rodovému původu svého nositele. To by znamenalo, že otec bratrů Šimona a Ondřeje se jmenoval Jonáš. Potíž je v tom, že evangelista Jan mluví o Šimonu Petrovi jako o synu Janovu: „Šimone, syne Janův, miluješ mne víc než ti zde?“, ptá se ho vzkříšený Ježíš. Diskrepance mezi Matoušem a Janem bývá vysvětlována tím, že aramejština zná jméno Jóna – Jonáš, holubice, také jako zkráceninu Jochanan – Jan. Myslím si však, že evangelistovým záměrem nebylo uvádět Petrovy rodové vazby. K čemu by informace o tom, jak se jmenoval otec apoštola Petra, byla užitečná? V době a v místech, kde evangelium vznikalo ho stejně nikdo nemohl znát a v tradici církve se neobjevuje. Víc než o rodokmen jde v případě obou evangelistů o vyznání toho, za koho Petra považují. Matouš ho pojímá jako Syna Jonášova. Vztahuje Petrův životní příběh k jednomu z dvanácti malých proroků Jonášovi a říká: Petr, to je tak trochu Jonášův syn. Oproti tomu evangelista Jan, který Petra tituluje jako Syna Janova, říká: Petr, to je tak trochu můj syn. Stejně jako já dostal od Boha dar vidět neviděné a poznávat nepoznané: staví Petra do linie janovského vyznávání o Kristu a zároveň říká: Petr se k tomu musel složitě dopracovávat, na rozdíl od Ježíšem milovaného učedníka Jana, který to měl z první ruky, protože byl Ježíši nejblíž. Je mi sympatické vidět Petra v řečené jonášovské linii. Starozákonní novela v tak trochu kafkovském duchu, fantaskní příběh o cestě proroka podmořským taxi v podobě břicha veliké ryby, je jednou z mých nejoblíbenějších biblických knih a nadčasovým podobenstvím o lidském vzdoru, pýše a duchovní zaslepenosti. Matouš o Jonášovi navíc nehovoří poprvé. Dokonce v té samé kapitole, ve které je Petr nazván Synem Jonášovým, připomíná již před tím zmíněné znamení proroka Jonáše: jako byl Jonáš v útrobách ryby tři dny, tak bude syn člověka tři dny v srdci země. A o to v citované pasáži Petrova vyznání o Kristu u Cesareje Filipovy jde. Ježíš postupně uvádí své žáky do smyslu svého životního směřování, na jehož konci dojde k tragickému zlomu: „Za koho mě pokládají lidé, to je jejich věc, ale za koho mě pokládáte vy?“ Evangelista v určité zkratce přibližuje proces postupného vrůstání učedníků do jejich víry v Ježíše jako Krista. Je to víra, která  vychází z předchozích zkušeností, které učedníci s Ježíšem učinili. Petr, nejspíš zástupně za ostatní učedníky vyznává o Ježíši, že je Mesiáš. „Ty jsi Bohem poslaný, jsi pomazaný, jsi povolaný Pán z Davidova rodu, ale jsi víc než David – ty jsi Syn Boha živého.“ Petr, možná ne ještě zcela vědomě definuje Ježíšovu výjimečnost. Pretendentů mesiášské vlády byla a ještě bude dlouhá řada. Ty do ní patříš, ale ty jsi jiný. Tak nějak si představuji, co stálo za Petrovým vyznáním, za které je vzápětí Ježíšem blahoslavený: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebi.“ Ježíš Petra, a potažmo s ním i nás, pokud přijímáme premisu, že Petr hovoří za ostatní učedníky, za církev, staví do role Jonášů, kterým se dostalo zvláštní Boží milosti, která se na nich uplatnila tak, že se k nim „stalo“ Boží slovo.  Proto ta titulatura Petra jako Syna Jonášova. Jsi synem toho ospalce Jonáše, který nejprve neunesl Boží zavolání a záměrně nabral opačný směr, Taršíš zaměnil za Ninive, ale já jsem ho i přesto dostihnul. K Petrovi, stejně jako k Jonášovi se stalo slovo Boží. V případě Petrově to byla skutečnost setkání s Ježíšem. Výsada být v jeho blízkosti, poslouchat co říká, stát na jeho straně. To máme s Petrem společné my všichni, kteří jsme byli zaujati Ježíšovým příběhem. V liturgii, kterou slavíme, je pasáž začínající zvoláním kněze: „Slovo Boží“, na kterou odpovídáme: „Zbožně je vyslechněme,“ a potom následuje čtení z evangelia. To představuje kontext toho, jak vnímáme Ježíšův příběh. Nikoliv jen jako historickou, či kulturní, nebo jinou záležitost: slovo Boží – zbožně je vyslechněme: Boží slovo posloucháme zbožně – to znamená s Bohem. Stává se nám Slovem – vyslovením Boha živého, jeho jménem, které poznáváme ve jménu Ježíšově: a sice, že Hospodin je milostivý, slitovný, že je s námi. Takové veliké věci se nám dějí, ale my jsme, stejně jako Petr syny a dcerami Jonášovými. Utíkáme od Boha, nabíráme opačné směry, nežli po cestách, na kterých by nás chtěl mít Bůh, jsme ospalci, lenochy. Když druhým jde o život, my si s klidem usteleme v podpalubí a pokojně spíme. Naplňuje se na nás to, k čemu Jonáš došel až ve chvíli, kdy ho pohltila veliká temnota: „Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují.“ Připravujeme se o milosrdenství, protože raději setrváváme v zajetí mylných představ o sobě samých, o druhých, o Bohu, o našem místě ve světě. Ale i navzdory tomu se dostane Petrovi z úst Ježíšových ujištění: „Ty jsi Petr, skála, na které zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ „S tvojí vírou ve mně jako v Krista, Petře,“ říká Ježíš, „začíná církev. Dostáváš klíče království nebeského, co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno v nebi a co svážeš na zemi, bude svázáno v nebi.“ Tato slova jsou důvodem, proč je v křesťanské ikonografii svatý Petr zobrazován s klíčem. Tím klíčem je zpravidla myšlen klíč od nebeské brány. Ve skutečnosti je těch klíčů víc. Není jeden, na bráně Božího království je buď víc zámků, anebo do jednoho zámku pasuje víc klíčů. Obě varianty přicházejí v úvahu. Mít klíče je ale jenom výchozí předpoklad k tomu, dostat se do zamčeného prostoru: musíme klíč přiložit ke správnému zámku, to znamená přijít k němu, zasunout, otočit a vstoupit.

Tento proces je opisovaný v evangeliu jako svázání a rozvázání, odmítnutí a přijetí, evangelista Jan potom přímo hovoří o odpuštění a neodpuštění. Brána do Božího království se odemyká tady na zemi. Pozemské má svůj odraz v nebeském, a jako v nebi, tak i na zemi.  Jedním z klíčů je odpuštění, druhým je přijetí, třetím je láska. Lásku si nemůže nárokovat ten, kdo ji štědře nedává druhým, stejně tak odpuštění není pro toho, kdo sám neodpouští a přijatý nemůže být ten, kdo druhé nepřijímá. Církev má být laboratoří Božího království, učebním prostorem, ve kterém si osvojujeme jeho hodnoty a snažíme se je aplikovat na svůj život a životy našich bližních. 230826 HSV13N