Kázání 13. 9. 2026 – O odpuštění

Gn 50, 15-21
Ř 14, 1-12
ev. Mt 18, 21-35

Jak bylo řečeno před týdnem, podobenství o nemilosrdném služebníku spolu s Ježíšovou řečí Petrovi ukládající sedmdesáti sedminásobné odpuštění je vyvrcholením Matoušova pojednání z 18. kapitoly jeho evangelia o etickém rozměru víry v Krista. Cílem vykládaných textů nemá být nějaké abstraktní přemítání o duchovním poznání toho, jak se mají věci mimo tento svět. Není to hloubání o tom co a jak s Bohem, ale co a jak s námi a mezi námi lidmi. Podobenství o ztracené ovci a nemilosrdném služebníku jsou dvě strany téže mince, panna a orel: na jedné straně Bůh, na druhé člověk, mincí je naše víra, ale o tom, co padne nerozhoduje náhoda, to záleží na nás, na našem vědomém rozhodnutí jakou stranu vybereme. Úvodem k podobenství je Petrova otázka po míře odpuštění člověku, který se proti němu provinil. Všimněme si té osobní roviny: „Proti mně zhřeší…“ Petr uvádí číslovku sedm, která symbolizuje plnost, celistvost, Ježíš na to odpovídá tím, že posouvá lidskou perspektivu ještě dál. Petr si je dobře vědomý klíčového významu odpuštění v  mezilidských vztazích, kterého nikdy nebude dost, zas a znova máme odpouštět až do úplného konce – celku toho, čeho jsme schopni, ale Ježíš k tomu dodává, že v odpouštění se potkáváme nejenom s člověkem, ale také s Bohem. On je ta zdvojená sedmička v Ježíšových slovech. Napadá mě úsloví: chybovat je lidské, odpouštět božské. Ale jak může vypadat  nesprávná aplikace: já nejsem Bůh, tak mi všechno vrať!,  to právě ukazuje podobenství o nemilosrdném služebníku. Král, který si v řeči podobenství vyžádá účty od svých služebníků, je Matoušovou obdobou milosrdného otce z jeho podobenství o marnotratném synovi. Jeho odpuštění je nezměrné stejně jako výše služebníkova dluhu. Zkusme do podobenství vstoupit od prostředka, odmysleme si jeho začátek a uvidíme ho jinak. O služebníkovi je řečeno, že mu kdosi dlužil sto denárů. To nebyla úplně zanedbatelná částka, převedeno na současnou měnu, představme si, že jsme někomu věřiteli ve výši 150 tisíc korun. Půjčit někomu 150 tisíc už vyžaduje jistou míru odvahy a především důvěry, vůči tomu, komu takový obnos poskytneme. Očekáváme, že nám peníze budou vráceny včas a podle ujednání, které jsme spolu uzavřeli. Výzva: „Zaplať, co jsi mi dlužen,“ je tak naprosto relevantní a není na ní nic zvláštního. Bohunka, nebo Karel mi půjčí 150 tisíc na novou kuchyň, a když přijde dohodnutý termín úhrady, vrátím jim to, anebo před nimi padnu na kolena a budu prosit: „Měj se mnou strpení a zaplatím ti to!“  Je čistě na jejich uvážení, zda mé prosbě vyhoví, shledají argumenty proč nemůžu zaplatit jako relevantní a posečkají se splátkou, anebo svoji pohledávku postoupí k vymáhání soudní cestou. Právo bude jednoznačně na jejich straně, vy budete na jejich straně, a já, pokud nezaplatím budu nejprve dlužníkem v prodlení, potom žalovaným, pak povinným v exekuční fázi a nakonec dlužníkem v úpadku, pokud se ukážu jako nesolventním. Když navíc vyjde najevo, že místo nové kuchyně pro rodinu jsem půjčený obnos utratil v hracích automatech, ztratím veškerou vaši důvěru, na hodinu mě biskup propustí ze služby a budu po právu předmětem morálního opovržení: vylákal z Bohunka či Karla peníze a nevrátil je. Vaše sympatie nebudou na mé straně, ale na straně sester či bratří věřitelů. Tím chci ukázat, že dlužník z našeho podobenství se nedopustil ničeho zlého, když byť malou částku ve srovnání s tím, co sám dlužil, vymáhal po druhém. Jednal po právu. Problém je jinde: sám dlužil ne statisíce, ale miliardy. Takové částky si můžeme převedeno do současné měny představit pod řeckým termínem mirion talanton – desítky tisíc hřiven. Když náš malý Rony chce říct největší možné číslo, řekne: biliardy miliónů nekonečno. Řekové řekli mirion – odtud myriády: desetitisíce desetitísíců. Dlužník mirionu talentů dlužil tak astronomickou částku, že byla až nepředstavitelná, dlužil biliardu miliónů nekonečno. Jak takový dluh mohl nadělat je věc druhá, první věcí, ještě nepochopitelnější je, jak mu to mohl jeho věřitel odpustit. Nejedná se totiž o dluh v rozměrech lidské představivosti. Řečené myriády talentů se v ekonomice počítají v řádech národních i nadnárodních dluhů. Biblisté uvádějí příklad, že proslulý Herodes Antipas odváděl v době Ježíšově do Říma ročně 200 talentů z jím spravované říše, což byl zlomek ve srovnání s dluhem nepoctivého služebníka. Ježíšem líčená situace je extrapolovaná na naprosté maximum. To, co ten člověk dluží, říká Ježíš, to se nedá spočítat, nedá se to vyjádřit žádnou cifrou, není zadlužený až po uši, je ve svém dluhu ponořený hluboko pod hladinou. A takovému, pokračuje Ježíš, jsou jeho dluhy odpuštěny, a ještě za naprosto absurdních okolností na základě prokazatelné lži! Služebník padá na kolena a prosí: „Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!“ Když bych se hodně snažil, snad bych vrátil svůj dluh Karlovi, nebo Bohunce. 150 tisíc + úroky je uchopitelná částka, bilardy miliónů nekonečno nikoliv, a i když to budu na kolenou říkat, nikdo soudný, tím méně ten, komu něco takového dlužím, bude vědět, že plácám nesmysly. A přece – věřitel odpustí. Ne proto, že se spolehl na to plané ujištění na kolenou, ale že se rozhodl odpustit. A tady se dostáváme k pointě: odpustil ne proto, že si dlužník odpuštění vyprosil, ale zachoval se božsky a prominul, protože miloval dlužníka námi nepředstavitelnou láskou. Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul… Odpustil mu pro Boží lásku. V naší lidské lásce odpouštíme, odpouštíme, odpouštíme, ale pak se něco zlomí a řekneme (po právu – rozumějte „převedeme to do roviny práva“): a dost, míra se naplnila. Boží láska taková není: je víc, než biliarda miliónů nekonečno. A když jsme se s takovou láskou potkali, ale my se s ní ani pořádně nepotkali, nanejvýš jsme se o ní možná jenom trochu otřeli, máme ten pel z ní, co jsme nachytali, pouštět – předávat dál: A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, modlíme se v Otčenáši a Ježíšovo podobenství o nepoctivém služebníku je toho ilustrací. V každém, i sebemenším odpuštění, se potkáváme s Bohem, zveme Boha do našich mezilidských vztahů, a proto s odpouštěním nemůžeme být nikdy hotovi, nikdy nemáme říct: už dost, dál ne, to už stačilo. „Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.“

13092026 HSV XVINPSD