Kázání 20. 9. 2026 – Zlé oko

Jon 3, 10-4,11
Fp 1, 21-30
ev. Mt 20, 1-16

Co má společného Jonáš, jeden z dvanácti takzvaných „malých proroků“ Bible s dělníky, které si člověk hospodář najímá na práci? Respektive, co má společného s těmi prvními pracanty z Ježíšova podobenství, kteří byli na trhu práce najati hned za úsvitu? Překvapivě je to jeho a jejich „zlé oko“, které házejí na hospodáře, protože nechápou jeho dobrotu. „Zlé oko“ je hebraismus, který přešel do řeckého textu, a snad by šel v češtině vyjádřit obratem „křivý pohled.“ Znamená nazlobený postoj člověka nevěřícího svým očím tomu, co vidí, čeho je svědkem. Zlé oko na mě hodí co chvíli Ruben spolu s otázkou: „Proč řveš?“ A já odpovídám: „Řvu, protože neposloucháš, kdybys poslechnul, neřvu.“ A když to říká, má přitom pohled, kterým mi beze slov sděluje: „Tati, ty seš tak trapnej!“ Zlé oko má Jonáš na Hospodina, když se uvelebí na východ od Ninive, aby sledoval jeho zkázu v přímém přenosu, a ta, když nepřijde, tak se Jonáš kvůli tomu na Hospodina zlobí. Stejně tak pracovní četa těch, kteří byli na vinici pozváni časně ráno, probodává hospodáře pohledem, jak si dovolil, dát stejně těm, kteří přišli poslední, jako jim. Zlý pohled vidím v dětských očích často: když řvu, když vezmu hračku, když uložím trest: dítě se zlobí, protože není po jeho, nerozumí pohnutkám rodiče, cítí křivdu, která se na něm děje, nerozumí tomu, že řvu z lásky k dítěti, protože mi není lhostejné, nerozumí, že vypínám televizi nebo počítač ne proto, abych ho připravil o oblíbený pořad, ale proto, že mi záleží na tom, aby trávilo čas smysluplněji.

Za jádro podobenství považuji Ježíšovo sdělení: Bůh je ve své spravedlnosti jiný, nežli si myslíte. Přestaňte uvažovat o Bohu a jeho spravedlnosti satisfakčně: „Máš to, co si zasloužíš.“ To u Boha neplatí, Bůh ti chce dát i to, co si nezasloužíš. V Ježíšově podobenství o povaze Božího království opět vystupuje nám známý hospodář – oikodespótés, pán domu, který je tentokrát majitelem vinice. Nevíme, v jakou roční dobu se podobenství odehrává a o jaký druh práce na vinici má jít. Jedná se o sklizeň, anebo údržbu, vyvazování stonků – nevíme, není to podstatné. Hospodář hned zrána, tedy za svítání jde na agoru, kde čekají námezdní dělníci na toho, kdo si je najme. Smluví s nimi cenu obvyklou – denár na osobu, což byla běžná cena za dvanáct hodin práce. Dělníci souhlasí a jdou, kam je hospodář vede. Ve čtvrtině pracovní doby, v devět hodin opět přichází hospodář na tržiště a najímá další. Tentokrát není cena specifikována jinak, nežli: „Dám vám, co bude spravedlivé,“ jinak řečeno: „Nebojte se, nebudete ošizeni.“ Dělníci se s ujištěním spokojí, přece jenom: čas běží, s tím, jak den postupuje jsou víc a víc vděčni za každou nabídku, která jim a jejich rodinám zajistí denní obživu. Situace se opakuje ještě v poledne, ve tři a nakonec i hodinu před koncem pracovní doby: v pět hodin odpoledne. I ti vyslechli: „Nebojte se, budete spravedlivě ohodnoceni.“ Nejsou specifikovány pohnutky hospodáře, proč takto činí. Proč nenajal hned ráno všechny, početnou partu lidí, aby pak nemusel chodit znovu a znovu na trh. Opět se neřeší obsah práce, co dělníci, v jakém množství a v jaké kvalitě na vinici celý den dělají. Nastává trochu paradoxní situace: i když se podobenství tradičně nazývá O dělnících na vinici, jediný, o kom se podobenství výslovně zmiňuje, že skutečně pracuje, je hospodář chodící na trh. Máme však za to, že večer je práce odvedena a nastává výplatní hodina a s ní přichází konflikt, o kterém nelze uvažovat jinak, nežli že byl záměrně hospodářem vyvolaný. Výplata všem stejně od posledních k těm, co pracovali od rána, nikoliv v diskrétnosti, kdy se jeden nedoví, co bere druhý, ale všem na očích. A protože na očích, začnou se oči těch nejdéle pracujících zle dívat na jejich zaměstnavatele: „Jak si mohl dovolit něco tak nespravedlivého, tak do očí bijícího? Vždyť my nesli tíhu dne a vedro! A tihle, kteří přišli těsně před soumrakem mají dostat stejně, jako my? To ne, to je nespravedlivé!“ Všimněte si, že opět nikdo nic neříká o samotné práci. Dělníci si stěžují na tíhu dne a vedro, ale kdo ví, jestli to vedro nepřečkali někde ve stínu skočce nebo brassici nigra – plané hořčice rostoucí na kraji vinice. Žádné příkoří se jim neděje, dostávají smluvenou odměnu denár za den, ale jejich potupou je, že se musí dívat na to, jak ti, kteří přišli za pět minut dvanáct, v žádném stínu si nepoleželi, nic si jako oni neodpracovali dostávají stejně. To je k nevydržení, to je k vzteku! Zase mi to nedá a vidím za tím, jak se tito dospělí lidé chovají chování svých dětí: závistivých, hašteřivých dětí s mimořádně vyvinutým citem pro spravedlnost, ve které si každý přísně hlídá to své: „To jsem udělal já, já včera vynesl odpadky, já si uklidila pokoj, já zametl kuchyň – a on nedělal nic! Tati, mami, to není spravedlivé.“ Proč na mě házíš zlé oko? ptá se hospodář dělníka najatého od rána. Já jsem dodržel, co jsem slíbil, tady je tvá odměna. Vezmi si ji a jdi, na dnešní den jsem tě zaopatřil. Je ti trnem v oku moje dobrota? To je tvůj problém, tak jdi a něco s tím dělej a nepoučuj mě o tom, co je spravedlivé. Poslední budou první a první budou poslední.

Je to velkolepé podobenství o povaze Boží spravedlnosti, která je jiná, nepochopitelná v tom, že není postavena jako ta naše na tom: dostaneš, to, co si zasloužíš, dostaneš to, na co máš nárok, co si odpracuješ. Právě proto není v celém podobenství ani zmínka o jakékoliv práci. Jediný v permanentním pracovním procesu je hospodář, který štědře, marnotratně rozdává, protože je dobrý, může si dělat s tím, co je jeho, co chce. Oikodespotés je ze stejného těsta, jako otec dvou synů: marnotratného i toho, co zůstal doma. Pán domu, pán vinice je Hospodin zástupů – Adonaj cvaót. Ten jediný se pro samou práci, starostlivost a péči o své stvoření ani nezastaví. My jsme sice „pracanty“ na jeho vinici, ale každý tak trochu po svém, podle sebe. Rádi se poměřujeme a rádi si hlídáme „to své“. Bůh je jiný, jeho spravedlnost o mnoho převyšuje spravedlnost všech znalců zákona, všech zbožných a spravedlivých. K těm v minulých kázáních probíraným klíčům do Božího království: odpuštění, přijetí a láska, mě napadá ještě jeden: soucit. Ale nestačí o něm jenom vědět, je potřeba ho žít. Jonáš věděl, že Hospodin je milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný a že ho jímá lítost nad každým zlem, a přece mu to nezabránilo v jeho pokřiveném pohledu. Na koho my „zbožní Boží“ házíme zlé oko, namísto soucitného přijetí?  20092026 HSVXVIIN