Kázání 27. 9. 2026 – Na život a na smrt!

Ez 18, 1.29-32
Fp 2, 1-13
Mt 21, 23-32

Zkusme se dnes hlouběji ponořit hned do prvního z přečtených biblických textů, kterým bylo slovo proroka Ezechiele. My kazatelé často soustředíme pozornost, a tím vedeme pozornost i vás posluchačů, k textu evangelia, a předcházející biblická čtení se tak stávají jenom jakýmisi přívažky, ale není tomu tak: tak tedy Ezechiel, 18. kapitola: „Dům izraelský říká: cesta Panovníkova není správná.“ Naše Šaron říká: „Ale mami, nepočítej s tím, že budu do kostela chodit každou neděli!“ Tali se chce vyrovnat starší sestře: „No to vůbec, občas zajdu, ale furt se modlit Ó, náš Pane? – to teda ne.“ Obě dívky, jedna s hebrejským, druhá s aramejským jménem: Kvítek a Děvčátko, shodně svými slovy a po svém opakují to, na co musel reagovat dávný prorok Ezechiel: Cesta Panovníkova není správná. Ony dívky to tak samozřejmě neřeknou, ale vyznění je stejné: zpochybnění významu (smyslu) Božích cest, které se protínají s cestami lidskými: jinak zní ta otázka: proč kostel, proč synagoga, proč mešita? Není nám líp na našich cestách, proč se uzavírat do prostor jakési podivné bigotnosti, nesrozumitelnosti, bezčasí odtrženosti od tepu doby, která jde přeci úplně jinými směry, nežli o kterých mluvíte tam u vás! Jedná se o stále stejnou písničku, jenom se její slova různě přelévají, upravují, mění, přičemž nápěv zůstává stejný. Před pár dny jsem se zaposlouchal do nádherné Lennonovy písně Imagine. Jeli jsme na zájezd s divadlem do Brandýsa nad Labem a předskokany nám byl pěvecký sbor žen, které si říkají Polabské sirény. Zpívaly nádherně nádhernou píseň nádherné sirény,  ale já se víc soustředil na ta slova: „Představ si, že není žádné nebe, žádné peklo, žádné náboženství, a je jenom obloha nad námi. Lidé žijí v míru, nemají pro co se zabíjet, pro co umírat, představ si to.“ Lennon složil utopii, lidé, kteří nemají pro co umírat nemají také pro co žít. On sám se údajně vyjádřil, že ta píseň je tak trochu Komunistický manifest pocukrovaný tou nejjemnější melodií, aby to lidé spolkli. Povedlo se mu to, máme ji v sobě i s navijákem. Moderní i současné dějiny ukazují, že svět bez náboženství dokáže být stejně krutý, ne-li krutější, nežli svět s náboženstvím, a že problém neleží mimo svět, není v Bohu, ale neseme si ho v sobě, je v nás v lidech. A o tom mluví Ezechiel, když cituje dům izraelský, který říká: Cesta Panovníkova není správná.  Po otázce: „Mé cesty, že nejsou správné, domě izraelský?“ ptá se samotný Hospodin, a reaguje protiotázkou: „Nejsou to vaše cesty, jež nejsou správné? Já budu soudit každého, podle jeho cest, je výrok Panovníka Hospodina.“ Tolik slovo Boží, amen, ale co s tím? Když se v Bibli hovoří o hříchu, není hřích uvažován v rovině jednoho či druhého selhání, poklesku, které tak rádi sledujeme, vypočítáváme. Biblický hřích zároveň není abstraktní záležitostí, je zcestím, na kterém se lidské cesty míjejí s Božími cestami. Jedním z řešení problému hříchu, pokud mu má být rozuměno jako sejití z Božích cest, je škrtnutí takových Božích cest. Pokud nejsou cesty Boží, není z čeho sejít, jsou jenom cesty lidské, hřích není a člověk má vyhráno. Proč se pak ale, k čertu, tak málo cítíme vítězi, a tak často poraženými? Problém je, že i svět bez Boha, svět, ve kterém Bůh není, zemřel, vzdálil se, povystoupil a poodešel z něho, je i nadále nikoliv hříchu prost, ale hříchu plný. V songové liturgii podle Milana Salajky, která je ve všech svých částech vystavěna na konkrétních biblických pasážích, zpíváme o nedělích vynikající parafrázi řečených Ezechielových slov o cestách: „Opusťte cestu bezbožnosti a svoji nepravost – kdo se obrátí, zas bude jeho host.“ Čím delší je doba, která uplynula od mého křtu, čím delší dobu jsem v církvi, jsem víc a víc přesvědčený o tom, že věřit v Boha neznamená stávat se lepším člověkem, víra není glejt, ani návod na lepší lidství, víra z nás a priori ani ex post lepší lidi nedělá. Často víru zaměňujeme za utopii představ o sobě, o Bohu, o světě a našem místě v něm. Na jednu stranu se můžu usmívat nad utopií Lennonových představ o lepším světě bez náboženství, ve kterém se lidem žije lépe, protože nemají za co umírat, na straně druhé si uvědomuji, že i já se do podobných utopií jako věřící dnes a denně pouštím. A jaké řešení tedy vlastně prorok přináší? Čeho je hlasatelem když, že hovoří o cestách Božích a lidských? Než na to zkusím najít odpověď, přemýšlím ještě o geometrii takto načrtnutých cest. Určitě to není ani v jednom případě cesta rovná jako čára. Cesty, tak jak s nimi máme zkušenost, jsou klikaté, zabíhavé doprava, do leva, různě propletené i točící se v kruhu, jako celý náš život. A když věříme, že platí „jako v nebi, tak i na zemi“, není možné, aby se nijak neprotínaly s cestami Božími. Víře tak rozumím nikoliv jako návodu na lepší lidství, ale jako uvědomění si onoho protnutí. Víra se rodí v otázce emauzských učedníků: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil?“ Když to ti učedníci říkají, ohlížejí se zpátky za něčím, co už není skutečné, je to v minulosti, vzpomínkou na něco, co bylo a co není. Ne, žádná srdce jim nehořela, když s nimi na cestě mluvil, srdce jim hoří až teď, když věří, že po té cestě šel s nimi. Ježíš s námi často mluví na našich životních cestách. Myslím si, že dokonce mluví víc on k nám, než my k němu. Víra je oheň srdce, které plane v poznání, že tady na tom místě, a tady v té zatáčce života k nám mluvil Bůh, a my přitom vůbec nic nevěděli, neslyšeli, šli jsme dál a až teď vyznáváme, že s námi šel Bůh, že on byl tím tichým, a přitom mnohomluvným, výmluvným poutníkem, který nás neúnavně s láskou a soucitem trpělivě doprovázel. Vyznáním víry je Jákobovo slovo po procitnutí v Bételu: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ Nevěděl jsem to a teď už to vím, nehořelo mi srdce, ale teď mi hoří – to je víra, to je i východisko Ezechiele proroka a jím nabízené řešení: „Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli, a obnovte svá srdce a svého ducha. Obraťte se tedy a budete žít.“ To není varování: bacha, bez víry umřeš, uvěř a máš věčný život v kapse, ne, žádný život po kapsách a víra jako směnka na budoucnost bez konce! Víra jako výzva k obrácení. Podstatou obrácení je pohled dozadu. Otočit svůj zrak zpátky k cestám, po kterých jsem došel až do těchto míst. Oheň v srdci co hoří, plamen, který se neuhasí. Obnov svoje srdce, obnov svého ducha, zanech nevěrností – buď věrný sobě, druhým lidem a budeš věrný Bohu, nežij v přetvářce, utopiích a falešných představách. Nalij si už konečně čistého vína o sobě a lokej ho plnými doušky. L´chajim! Na život!