Kázání 11. 10. 2026 – Podobenství o hostině

Iz 25, 6-9
Fp 4, 1-9
ev. Mt 22, 1-14

Podobenství o hostině – přiznám se upřímně, pro mne interpretačně jedno z nejtěžších v celé Bibli. Seděl jsem nad ním dobrou půl hodinu, přečetl různé výklady, lámal si hlavu, kudy do něj vede cesta a nemohl ji najít. Chyběl mi nejenom klíč, kterým bych si odemknul zamčené dveře, mně chyběly i ty dveře, kterými bych se dostal dovnitř! Ježíšova podobenství v sobě často mají provokativní, burcující podtón, ale toto evangelista maluje nezvykle temnými barvami, jakými jsou zabití služebníků, záhuba vrahů, vypálení města a následné vyloučení z hostiny z důvodu nedodržení dresscodu, které je potrestáno pobytem v temnici. Aha, pomyslel jsem si, blíží se závěr církevního roku, a tak i v textech a kázáních bude přituhovat: proto ten pláč, skřípění zubů, svazování rukou i nohou a uvržení do temnot. Jakoby na dokreslení mých černých myšlenek a bezradnosti koukám, jak z prodejny Albert naproti našemu kostelu v tu samou chvíli, ve které se já mořím s kázáním, vyvádějí policajti spoutaného muže, nejspíš pobertu, který do obchodu přišel nabrat bez placení. Nenastrojil ten obraz na mě Hospodin jako varování, že i na mě jednou dojde? Že i mě jednou budou v klepetech vyvádět ze svatostánku za to, jak mizerně jsem kázal a jak prohospodařil nezaslouženou milost? Není i toto obraz Božího království a toho, co nastane, když do něj někdo proklouzne bez placení? Je přece psáno: „S královstvím nebeským je to jako když…“ Svatební hostina je veskrze pozitivní záležitost, přirovnat Boží vládu k ní – to sedí. Syn se žení a jeho tatínek není jen tak někdo – samotný král, panovník, boháč nad boháče, co to bylo za lidi, že odmítli takové pozvání? A možná právě v tom je ten problém, kterým ve mně evangelista Matouš vzbudil bezradnost, protože líčí situaci, která je ve skutečnosti nepředstavitelná. Když otec přijme nezdárného syna, to si dokážu představit, neodbytnou vdovu, která tak dlouho naléhá, až nespravedlivého soudce přemluví, aby se ji zastal, když obchodník prodá všechno co má, aby získal vzácnou perlu – to jsou situace uchopitelné, někdy mají absurdní podtón, jindy komický, pak zase tragický, avšak představa, že jsem panovníkem pozvaný na svatební hostinu jeho syna a já to odmítnu, je čirou fantazií. Už samotná pozvánka je exkluzivitou, která se neodmítá, natož omluva, že se nemohu dostavit, protože jdu na pole, nebo za obchodem! Představme si situaci, ve které nás královna Alžběta v roce 1981 pozve na svatbu svého syna Charlese. Přijde nám oficiální pozvánka z královnina sekretariátu obsahující i pozvání na následnou hostinu do Buckinghamského paláce, samozřejmě s uvedením požadovaného dresscodu. Je na této planetě někdo, kdo by odepsal, nezlobte se, ale musím dohlédnout na svou úrodu rajčat, anebo čeká mě neodkladné obchodní jednání s mým dodavatelem propisek? Myslím, že právě v tom je problém tohoto podobenství, které Matouš politizuje postavou krále, který žení syna a pozvaní odmítnou přijít. Lukáš to samé podobenství líčí tak, že jeden člověk chystal velikou večeři. Taková expozice příběhu je představitelná, sice také překvapí, že někteří odmítnou a dají přednost svým aktivitám, ale není to tak do očí bijící, jako odmítnutí dostavit se na královský dvůr u příležitosti svatby následníka trůnu. Z toho většina exegetů odvozuje, že Matoušovo podání je až pozdější reflexí původních Ježíšových slov, která evangelista rámuje politickou situací po zničení Jeruzalémského chrámu v roce 70 po Kristu a vyznáním prvotní církve v prostředí pohanských proselytů, kteří vyznávali Ježíše Mesiáše jako Božího syna. Z původně jednoduchého podobenství o hostině, na kterou jsou pozváni ti, kteří pozvánku obdrželi dřív, ale i ti, kteří byli pozváni dodatečně, se stal politický manifest, který si všímá dějinné proměny, ve které je původní Boží lid Izraele stále více utlačován a na jeho místo se dostávají vyznavači Ježíše, kteří už nejsou původem jenom ze Židů, ale nově také z příslušníků dalších národů.

Základem podobenství je bezesporu židovská představa stolování jako předobrazu Boží péče. Sederový stůl o pesachové noci je trvalou připomínkou, že Bůh se o „ty své“ stará, pečuje, chrání je i v době útlaku. Pití z kalicha je připomínkou vděčnosti za dílo lidských rukou a úrodu země, která z Boží milosti vydala svoje plody. Podobně chléb  lámaný u stolu ve společenství rodiny je ujištěním, že Bůh člověka sytí ve všech jeho potřebách. To všechno jsou nejhlubší vrstvy podobenství, které v duchu dávných blízkovýchodních tradic považují rodinu shromážděnou okolo stolu za záruku přežití a středobod veškeré existence. Soudobá praxe osamoceného jedení v chvatu, bez rodiny, bez zastavení a poděkování, že je co do úst, by byla pro tehdejšího člověka naprosto nepředstavitelná. Jak tedy máme jako lidé 21. století vstoupit do řečeného podobenství, o co v něm jde a jaké nároky na nás klade? Věc číslo jedna: máme úžasné pozvání na banket, který je pro nás od počátku věků připravený. Hosté se na něj trousí ze všech časů a míst, postupně přicházejí podle toho, jak k nim dorazí pozvánka. Být hostem na chystané hostině vyžaduje jediné: přijmout pozvání, přitakat možnosti nechat se pohostit. Přijmout variantu stát se hostem. Ustoupit ze svého přesvědčení, že jediným hostitelem na této zemi a ve svém životě jsem já sám. Že to nemusím být já, který rozhoduje o tom, koho přijmu a koho pohostím, a ke komu se obrátím zády. Žalmista takové přesvědčení vyjadřuje slovy: „..jsem u tebe jen hostem, příchozím jako všichni moji otcové.“ Teprve přijetí role hosta – zde na zemi jako své role životní, otevírá možnost nechat se pohostit. Za všemi důvody odmítání: ten musí na pole, ten za obchodem, tamten se žení a má jiné starosti, je jediné: přesvědčení, že já jsem jediným pánem a jedinou paní svého života. A teprve tehdy, když je člověk ochotný ustoupit ze svých pozic vyznačených jeho velikášstvím, nastává chvíle vstoupit do dialogu – odpovědného rozhovoru s tím, který nás do světa postavil a od kterého jsme dostali pozvánku, kterou jsme si nijak nezasloužili, nijak neodpracovali, prostě jen dostali – protože Panovník tak chtěl, protože se mu zalíbilo dát nám svoje království mimo jiné i v tom, jak se k sobě budeme chovat navzájem – pokud možno vždycky s porozuměním a láskou. Konečně, bratří – a sestry, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoliv je hodné lásky a co má dobrou pověst… a Bůh pokoje bude s vámi. Amen 111026