Kázání 25. 10. 2026 – Miluj!

Lv 19, 1-2.15-18
1Te 2, 1-8
ev. Mt 22, 34-46

„Jednoho dne všichni, kdo jsme tady, zemřeme. Někdy věnujeme svůj čas materiálním věcem – práci, mobilním telefonům, sociálním sítím či seriálům – a přitom nedokážeme náležitě ocenit to, co patří Bohu. Jak kvalitní čas věnujeme Bohu, svým bratrům a sestrám, svému partnerovi, svým dětem či celé rodině? Právě to je ten nejlepší čas, jaký můžeme prožít…“ Těmito slovy zakončil před týdnem v sobotu v podvečer svou promluvu můj stejně starý kolega ve službě evangelia na druhém konci zeměkoule v Ekvádoru bratr Patricio Sánchez. Pár minut poté, co zavřel lekcionář a vrátil se od ambonu zpátky k oltáři, se na stěně za ním uvolnil masivní dřevěný kříž s tělem Kristovým, vertikální břevno zasáhlo kněze do hlavy a on na místě zemřel. Herci často mluví o tom, jak si přejí umřít na jevišti, v našich církevních řadách jsem pro změnu už několikrát slyšel, že nejkrásnější kněžská smrt je za stolem Pána Ježíše. Když jsem sledoval záběry z přenosu bohoslužby z kostela Panny Marie Ustavičné pomoci v ekvádorském Guayauquilu, které obletěly celý svět, říkal jsem si, že i ta obyčejná smrt kdesi za plentou nemocničního pokoje, má něco do sebe. Respektive, pro bratra Patricia to byla smrt milosrdná a krásná. Myslím si, že ani neměl čas si uvědomit, že umřel.  Do radosti svého Pána vešel uprostřed toho, co miloval a čemu sloužil, během přímluvné modlitby. Představte si tu situaci: modlíte se, prosíte za politiky, ekonomickou situaci, přimlouváte se za chudáky v bídě světa, prosíte za jejich i svoje uzdravení, a než dořeknete „…k tobě voláme: smiluj se Hospodine,“ už stojíte tváří v tvář před Boží svatostí. Od svatostánku jedním pohybem kříže přímo do svatyně Nejvyššího. Jaký to ale musel být šok pro přítomné věřící v kostelních lavicích, a potom i pro všechny ty miliony čumilů, mě nevyjímaje, na internetu? Kolik otázek taková spektakulární smrt v lidech vzbudí? Bez ní by se však obsah posledních slov bratra Patricia dostal jenom k uším té hrstky přítomných na večerní bohoslužbě v naprosto okrajovém kostele jakéhosi jihoamerického města a nanejvýš k pár desítkám těch, kteří přenos mše sledovali na internetu. Nenechme však zapadnout to, čeho se týkala poslední Patriciova slova a jeho myšlenky. To jak vzápětí po jejich vyslovení zemřel, jejich platnost nijak nepopírá, naopak dává jim o to větší naléhavost. Z úcty k němu a na jeho památku je proto opakuji. Svým způsobem Patricio napodobil Jonášův nezasloužený kazatelský majstrštyk od Ninive, kde jeho kázání také tehdy naslouchalo celé město, v případě Patricia skoro celý svět: „Jednoho dne všichni, kdo jsme tady, zemřeme. Někdy věnujeme svůj čas materiálním věcem – práci, mobilním telefonům, sociálním sítím či seriálům – a přitom nedokážeme náležitě ocenit to, co patří Bohu. Jak kvalitní čas věnujeme Bohu, svým bratrům a sestrám, svému partnerovi, svým dětem či celé rodině? Právě to je ten nejlepší čas, jaký můžeme prožít…“ Stejné poselství jako bratr Patricio vyjádřil kdysi básník, který byl zároveň lékařem – Alois Volkman:

Lety lékařské praxe

se přesvědčuji

jak bleskově

a nečekaně lze zemřít

jak trpitelsky a k nedočkání umírat.

Tato dialektika smrti

je učením života.

Nikdo z nás nevíme, na které straně ve chvíli smrti budeme stát, zdali na té bleskové a nečekané, či na té trpitelské a k nedočkání. Ať tak či onak, promýšlejme, do čeho svůj čas vkládáme. Patricio vyjmenoval všechno, co nejspíš odpozoroval z mého života snad s výjimkou sociálních sítí, na kterých nejsem, ale všechno ostatní sedí beze zbytku: práce do úmoru, mobilní telefon – někdy mám pocit, že se mi o něj moje ruka prodloužila, seriály – 10. řada American Horror Stories je tak napínavá, a mohl by bratr Patricio pokračovat dál, ale už spěchal za oltář, aby ještě stihl přímluvné modlitby. Stačil ještě zmínit to důležité: kvalitu času, který jediný má cenu a obstojí: čas věnovaný Bohu. Ale jaký čas můžeme věnovat někomu, kdo je Dárcem času? I to nám ještě stihnul vzkázat: čas věnovaný bratrům a sestrám, čas věnovaný mojí manželce: Adelo, promiň, že jsem byl zase v prdeli! Svým dětem a celé rodině.

Tak jsem to po tobě, bratře Patricio, všechno pěkně zopakoval. I když jsi kázal tu minulou sobotu na perikopu, která je u Matouše v 22. kapitole jenom o pár řádek výš – bylo to kázání na daň císaři, a dnes je na pořadu Dvojpřikázání lásky, ono to všechno, co jsi říkal, vlastně perfektně sedí i na tento text. Vždyť je to pořád to samé – dvojjediné: miluj Pána Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a miluj bližního svého jako sám sebe. Mnohokrát jsem přemýšlel o tom, proč je láska k Bohu vykolíkována atributy našeho těla: srdce, duše, mysl. Evangelista Marek ještě zmiňuje sílu: nejen veškerou myslí milovat, ale také veškerou silou. Jak máme Boha milovat veškerou silou, veškerou myslí, duší a celým srdcem? Vždyť to neumíme, když i těm, které máme nejblíž, zdaleka nevěnujeme všechny své síly, všechny svoje myšlenky a celé svoje srdce, o které se musí dělit s milionem dalších věcí, které jsme si do něj místo nich uložili? Teď mi na to téma položil na hodině náboženství bezelstnou otázku šestnáctiletý Dominik: jak to vypadá ve skutečnosti, že věřím v Boha? Jak se to projevuje? Až po letech jsem přišel na to, že Dvojpřikázání se učíme odzadu. Boha celým srdcem, celou duší a ze všech sil a celou myslí miluje bratr Patricio, který už je na pravdě Boží. Je to popis budoucí nebeské blaženosti, kam se jak doufám, nevejdou naše práce, mobily, sociální sítě ani seriály. Cestu tam začínáme na cestě k sobě samotnému: miluj sám sebe. Přijmi svou hodnotu, kterou ti dal Bůh, přijmi, že jsi Bohem stvořený pro lásku, že jsi jedinečný, Bůh nikdy nevytváří něčí kopie. Když najdeš svoji hodnotu, svou důstojnost a cenu, budeš milovat druhé lidi. A teprve po tomto absolutoriu školy lásky k bližnímu, až v něm se budeš učit lásce k Bohu. Bůh se nás jednou určitě zeptá, třeba i křížem do hlavy, aby se nám konečně rozsvítilo: měl jsi se vůbec rád, měl jsi rád druhé lidi, anebo jsi tu lásku k nim zapovídal slovy o tom, jak moc mě miluješ? 251026 HSV22PSD