Kázání 15. 11. 2026 – O zakopaných hřivnách

Sof 1, 7.12-18
1Te 5, 1-11
ev. Mt 25, 14-30

Co byste udělali, kdyby vám někdo na blíže nespecifikovanou dobu svěřil do správy svých deset milionů a řekl by vám: „postarej se mi o ně? Dělej s tím co chceš, ale pamatuj, že je to moje.“ Prostě by vám na účtu, bez nějakého velkého vysvětlování, smluv a závazků přistálo deset míčů. Ale kdyby deset… V podobenství se hovoří ještě o vyšších částkách. Deset by dostala Iva, Karel dokonce dvacet milionů, a paní Helena by obdržela ze všech nejvíc: rovnou padesátku, nejspíš v hotovosti, protože ona bankovní účet nemá, čímž se víc podobá lidem z biblických časů. Taková je řeč čísel podobenství, když se v něm mluví o pěti, dvou a jedné hřivně. Podobenství o hřivnách – další z řady podobenství individuální eschatologie, která se prolíná s eschatologií obecnou. „Bude tomu, jako když,“ tak začíná Ježíš další z řady podobenství o posledních věcech a i tady platí, že poslední se může stát prvním a první posledním. Je to podobenství ekonomické. Jde v něm, jak to už v našem světě chodí, o peníze až na prvním místě – ale jenom zdánlivě. Řeší se majetek, jeho investování, řeč čísel a účetních uzávěrek. Co schází jsou motivy přírodní, agrikulturní: hořčičná zrna, setba či žeň, žádný svět hospodářů a jejich polností a stád. Na to si musíme týden počkat až do výkladu podobenství o ovcích a kozlech, kterým příští neděli budeme uzavírat církevní rok. Dnes je řeč o penězích v podobenství stejného rázu, jakými jsou Dělníci na vinici, Nepoctivý správce či Nemilosrdný služebník. Jedna hřivna představovala 6 tisíc stříbrných mincí, kde cena jedné rovná se ceně denního výdělku, průměrné denní mzdy. To vše převedeno na naše peníze: deset, dvacet a padesát milionů. Zhruba v těchto relacích uvažuje biblický autor. Na jednu hřivnu vydělával člověk šestnáct let, na dvě třicet dva a na pět byste museli při dnešních cenách pracovat ještě v pětadevadesáti. Takže žádné drobné, ale obrovské bohatství je tady svěřeno do rukou tří osob. Ten, který dostal nejvíc se hned pustil do podnikání. Řecký text říká: pustil se do toho energicky, šel do toho s vervou – s péčí řádného hospodáře řekli bychom my. Nevíme, do čeho se pustil, ale víme, že jeho úsilí stálo za to a majetek narostl o závratných 100%. Místo padesáti milionů jich je najednou sto: dvakrát tolik, to skoro připomíná příběhy z časů divoké privatizace 90. let, kdy se činžovní domy v Praze daly sehnat v řádech jednotek milionů, aby pak stačilo počkat a cena za pár let vyšplhala do desítek až stovek. Stejně úspěšný je i druhý ze správců svěřenského fondu. Také on rozmnoží majetek dvojnásobně. Třetí je jiný. Bible o něm říká, že šel, vykopal jámu a peníze do ní ukryl. Pak uplyne dlouhá doba, vrací se beneficient – řečí našeho práva osoba obmyšlená, a začne účtovat. Nestačí se divit: místo pěti má deset, místo dvou čtyři. Odpověď, kterou ti dva energičtí, odvážní a činorodí dostanou je pokaždé stejná: „Nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým, vejdi a raduj se u svého pána.“ Tak pokud jste se divili, že Heleně dal pán padesát milionů, Kájovi dvacet a Ivě deset, tak vězte, že každá z těch částek byla v jeho očích nikoliv závratným bohatstvím, ale málem. „Projevil jsi věrnost nad málem…“ Deset i padesát je pořád málo v očích toho, který pověřuje správou. Bůh není troškař!

Odpověď, která se dostane třetímu, je diametrálně odlišná. Ale liší se nejen odpověď, jiný je i samotný jeho přístup k tomu, od kterého tolik dostal. Jestliže první dva ke svému beneficientovi přistupují otevřeně, a snad ještě ve dveřích halasí: „Svěřil jsi mi pět, svěřil jsi mi dvě, tady je jednou tolik…“, třetí v setkání s majitelem hraje falešnou hru, ve které odhaluje, co si o něm doopravdy myslí: „Poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi…“ Pro Bůh? Kde takovou charakteristiku svého beneficienta sebral? Až doposud o ničem takovém nebyla ani řeč. Jestliže první dva ve svém přístupu k němu hrají s odkrytými kartami: dal jsi mi, tady ti vracím jednou tolik, třetí se klepe strachem a blekotá cosi o poznané tvrdosti a sklizni – vida, přeci jen jeden zemědělský motiv – že by byl pán agrobaron? a sběru, kde nerozsypal. Tím ale jde proti smyslu pánova konání. Ten naopak sbírá, kde předtím marnotratně rozdával: tomu deset, tomu dvacet, tamtomu padesát. Pozvání do radosti svého pána je jasnou proklamací, že pán není tvrdý a přísný, ale naopak: radostný a milující. Pán Bůh je láska má, tak proč se bát? Pozvání do radosti předchází energická činnost těch, kterým je mnohé svěřeno. Naopak třetí žádné pozvání nedostal, ale sklidil to, co sám zasel: tedy tvrdost, strach a neochotu pracovat na sobě. Třetí je typickým představitelem konzervativního křesťana. Je si vědom obrovské ceny toho, co je mu svěřeno, ale místo radosti ho jímá hrůza. Bojí se, aby se, nedej Bože, něco z toho, co dostal, neztratilo. Myslí si, že na něm záleží, aby Pán o nic nepřišel, vždyť je toho tolik, co má. A tak úzkostlivě drží, opatruje a chrání to své, které vůbec není jeho. Ale slyšeli jsme, že i to mnoho, co dostal, je ve skutečnosti málem. Třetí proto jenom s úctou oprašuje, možná ještě inventarizuje svěřený majetek, tím to ovšem u něho končí. Nepočíná si odvážně, aby se alespoň pokusil svěřený potenciál využít k něčemu dobrému a rozmnožil ho. Místo toho tlachá o tvrdosti, která je tvrdostí jeho vlastního srdce, a ne tvrdostí jeho pána, a bojí se ho. Je tvrdý k sobě i k ostatním.

Jestliže za pánem vidíme v podobenství samotného Boha, pak třetí ze správců, zastánce konzervativní linie věření, neví nic o radosti svého Pána a jenom zůstává uvězněný do svého strachu. Víra ho nevede k radostnému prožívání přítomnosti. Vychází mi z toho, že řečené podobenství je podobenstvím o dvou typech lidí: o lidech radostných a energických, odvážných, těch, kteří se nebojí naplno využít toho, čím ve svém životě disponují, a o lidech ustrašených, bojácných a přitom nezvykle tvrdých, které věčně svazuje úzkost, obava a strach. Kam chceme patřit je na nás. Bonhoeffer hovořil o tom, že jenom věřící poslouchá a jenom poslušný věří. Poslušnosti rozuměl v duchu biblické synergie – společného úsilí, společného odhodlání proměňovat sebe a svět kolem nás. Poslušnost ve víře nemá být bojácnou pasivitou, ale naopak radostným a energickým vykročením k věcem, které nám Bůh připravil.

Amen  Kázání XXVNPSD HSV

 

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.